Množství žánrů a témat, jež zvládá spisovatel Ivo Fencl (1964), je obdivuhodné a sám výčet by zabral značný prostor. Mixování žánrů, emocionální naléhavost, střídající se s decentně humorným odstupem, a autobiografická tendence spojená s autostylizovaným pojetím některé mužské postavy představují typické rysy Fenclových příběhů, což platí i o jeho románu SMÍŠ ZŮSTAT MRTEV (Plzeň, NAVA 2006, 160 stran).
V něm se opět objevují známí Fenclovi hrdinové: spisovatel Ripley Lorenc, trpící neopětovanou láskou k spokojeně vdané a dětné paní Ivaně. Vztah k této někdejší kolegyni z vlakové pošty, kde Lorenc (Fencl) sedm let působil, se stále vrací do autorových próz, znovu a znovu oživován Lorencovou (Fenclovou?) bláhovou nadějí, že letitě konstantní situace se snad zázrakem změní a obsedantně houževnatý a houževnatě odmítaný nápadník nějak pronikne do nedobytného svazku pošťačky Ivany, jejího muže Ivana a jejich dvou malých synů. Ivanino manželství je ale ocelově pevné, svého partnera oddaně miluje a o vlezlého amanta nestojí. Její péče o dítka je rovněž příkladná, po sexuálních úletech nebaží, intelektuální vzlety nepěstuje, a tak zhrzenému Lorencovi nezbývá než snít o iluzorních řešeních: o tom, že bude jednoho dne přece jen připuštěn do marně obléhané pevnosti alespoň v roli "rodinného přítele". Intuitivně totiž chápe, že Ivana, kterou by chtěl pouze pro sebe, de facto neexistuje jako samostatná bytost, byť mu svou samostatnou vůli, tj. nevoli, dává roky najevo.
Feministicky si musím rýpnout,
že Fenclova literární Ivana je vlastně jen sebevědomější modifikací patriarchálně porobených putěk a namísto cejchu děti, kuchyně, kostel se jí na sexy figuře skví razítko děti, manžel, domácnost, pošta. Ostatně, i dnes je takto oštemplován život většiny žen, akorát že spořádaná manželství jsou čím dál vzácnější a jakýkoliv džob se snáze hledá a vykonává těm bezdětným. Na otázku, proč právě Ona - sice hezká, nicméně ničím výjimečná paní, je objektem básníkova permanentního horování, netřeba odpovídat. Srdci, hormonům a dobyvatelskému pudu neporučíš.
Románem Smíš zůstat mrtev jako by se Fencl pokusil definitivně (?) uzavřít bludný kruh této (své?) trucovité milostné posedlosti, a to cestou duchařskou, po které dorazí ke kýžené vysvobozující pointě. Spletitou hru s autostylizací autor tentokrát vyostřil výpovědí v ich-formě; ovšem s drobnou zlomyslností ve finálním odstavci: "A tento příběh je pravdivý, protože mi ho vyprávěl T. Ripley Lorenc.
Eco rozlišuje modelového čtenáře
první úrovně, kterého zve "sémantický" a který "se touží dozvědět, jak příběh dopadne"; a modelového čtenáře "druhé úrovně", čtenáře "sémiotického nebo estetického", který se táže, "jaký typ čtenáře z něj dané vyprávění chce udělat, a touží odhalit, jak postupuje Modelový autor, jenž ho krok za krokem poučuje". Neboli: "Čtenář první úrovně chce vědět, co se děje, ten druhé úrovně zas, jak bylo to, co se děje, vyprávěno."
"Neexistují výlučně druhoúrovňoví čtenáři," pokračuje Eco. A podtrhává: "Avšak zcela jistě se na té druhé úrovni kritického čtení rozhoduje, jestli má text dva nebo více významů, jestli má cenu vydat se hledat alegorický smysl, jestli příběhy vypráví také o čtenáři - a jestli jsou tyto různé významy spojeny do pevného a harmonického vaziva, nebo zda mohou nezávisle poletovat."
(O modelovém a empirickém autorovi a modelovém a empirickém čtenáři pojednává např. rovněž Ecova esej Vcházíme do lesů. In: Šest procházek literárními lesy. Votobia 1997, s. 7-40.)
Fenclův román se očividně obrací na modelového čtenáře "obou úrovní",
nicméně autor si (právem!) není jist, zda encyklopedie příjemců jeho textu (jejich znalost spiritismu, parapsychologie atd.) bude stačit k ulovení všech dějových rafinád a rekvizit (např. "astrálního těla" nebo "třetího oka"). Proto Fencl, úctyhodně sečtělý v dané tematice, takřka do každé krátké, většinou dvou až třístránkové kapitolky vměstnává zmíněnou horu citací, a jako přísný kantor tak nesmlouvavě rozšiřuje obzor svých žáků-čtenářů.
Např. v kapitole 8. Ten druhý aneb Zkoumám vlastní mrtvolu cituje Thoreaua, R. Krafta, A. d'Assiera, K. Weinfurtera (z poznámky "k Doylovu okultnímu románu"), Fr. Bardona; odvolá se na zážitky W. Burroughse a Poeova Williama Wilsona, jakož i na názor doktorky Zuzany (jedné z fenclovských postav); a končí úryvkem z dopisu, který "beze stopy zmizevší plukovník Percy Harrison Fawcett" napsal Henrymu Rideru Haggardovi. To vše na necelých stranách 21-23. Není divu, že příběh, který již beztak - byť v intencích postmodernismu, avšak hodně riskantně - balancuje mezi několika žánry, se pod nákladem těchto odkazů rozpadá na dvě skoro autonomní a nesourodé složky, z nichž jedna coby namátkový citátový exkurs do nejroztodivnějších oborů koná skoro pouze funkci poznávací.
Teprve druhá složka, tj. vlastní vyprávění, naplňuje i nezbytnou estetickou funkci díla (formativní pomíjím). Tuny citací a mott sice autor tu a tam odlehčuje groteskními kombinacemi (např. hned za Neználka ve Slunečním městě od N. Nosova zařadí Horatia), přesto ale jejich přemíra vadí. Přemítavé a "poučné" digrese retardují děj převážně rušivě, ačkoliv by se naopak v souladu s žánrem detektivním, duchařským apod. mělo přímo táhnout na branku, což v jiných svých prózách Fencl výborně umí. Autor naštěstí využívá i vhodné retardace - např. lyrické popisy a retrospektivy. Právě zde je "jeho parketa". A zvláště silný je tam, kde se opírá o osobní zkušenosti z reálného prostředí.
Smíš zůstat mrtev je nejvíce ze všeho milostný román.
Milostný román empirického autora: příběh nenaplněné lásky Iva Fencla. Autoterapeutický příběh-sen s dobrým koncem. Příběh - snad bezděčně - upřímně sobecký. Neboť to, po čem empirický autor Ivo Fencl a jeho empiričtí čtenáři ve skutečnosti hladovějí, není milovat, leč být milován. Nemilovaný Ripley Lorenc tudíž nejen smí, ale dokonce musí zůstat mrtev. Aby byl již brzy opravdu a neprůstřelně zbožňován. Zbožňován nikoliv Ivaninou láskou partnerskou, nýbrž láskou mateřskou. - Šťastný to muž.
Ivo Fencl
Knižně debutoval r. 1993 v Rodokapsech Iva Železného titulem Žena s velkou puškou. Následovaly četné novely a povídky "s tajemstvím": hororové, duchařské, fantaskní, detektivní, s prvky sci-fi; např. Stvoření z jeskyně (Rodokapsy I. Železného 1995) nebo první část románu Stroj na vraždy (Nemesis 1996). Sbírku hororů Stvoření z jeskyně a jiné povídky (2005) naleznete také v internetové Knihovně Dlaně. Fenclovy příběhy "s tajemstvím" programově navazují na klasické vzory (E. A. Poe, H. P. Lovecraft aj.) a se starosvětskou romantičností i hravým nadhledem se vyhýbají brutálním efektům všech pozdějších "drsných škol". Další žánrovou linii, umělecky ambicióznější, reprezentují jeho prózy milostné a psychologické, např. povídky otištěné časopisecky Ostrůvek jich dvou; U řeky, v proudu a v posteli; nebo uveřejněné na internetu Sněžná pohádka či Normální svět. Autor je vypráví s citlivostí až téměř "ženskou" (přesněji: tradicí dosud přisuzovanou hlavně ženám), nicméně umí demaskovat pokřivenou současnost i v kafkovsky laděné alegorii (povídka Osobní od-dělení). Mnohé Fenclovy rukopisy teprve čekají na svou publikační příležitost (např. fantasy Žiji, ježek v kleci) a spisovatel pilně pracuje na dalších.
Ivana Blahutová, pokráceno redakcí Citarny.cz
