Jan Kameníček, v některých směrech nepochybný pokračovatel Franze Kafky a v jiných zase následník Ladislava Fukse, jehož léta osobně znal, je uměřený, když vzpomíná, a nevtíravý, pokud radí, jak snad psát. Uvnitř tohoto knižního rozhovoru se vrací až do dětství a svého mládí, nicméně knížka vám může sloužit i co neformální učebnice; je příručkou potenciálního spisovatele a ve svém závěru taky komentovanou antologií autorových povídek.
Zahrnuje ale i ukázky z klasiků, rozbory, analýzy a pomyslná setkání s četnými osobnostmi kulturního života, Karlem Čapkem zdaleka nekonče.
A dostane se nám i vhledu do magických světů Jaroslava Foglara.
Svazek je samostatně fungující, prostřední částí plánované Kameníčkovy trilogie uvedené již svazkem Zdánlivé zbytečnosti (Powerprint, 2013) a má být dovršen Zbytečnými pochybnostmi.
Webové stránky spisovatele Jana Kameníčka http://jankamenicek.cz/ poskytují víc informací o spisovateli než tento doslov, hovořící za knihu.
Vznikala coby druhá část zamýšlené trilogie a neubránila se tomu, aby se nestala i vzpomínkami, jako se to přihodilo svazku předchozímu, Zdánlivým zbytečnostem. I tentokrát si dva autoři nárokují pozornost každého, kdo se pokouší psát a pochopil, že není třeba začínat na zelené louce.
Jan Kameníček proto rovněž doporučuje; slovo radí by totiž leckterého adepta literatury mohlo odradit, a doporučování navíc obnáší ukázky světové i naší klasiky. Avšak taky docela původní povídky a jejich rozbory.
Ona může být taková maličkost safra důležitá. Jejich tisícovka někdy vykoná, co poslední kapka. Nelze sice zaručit, že v knížce objevíte podobných detailů skutečně na chlup tisíc, ale autoři rozhodně argumentují, že tu nekráčí o maličkosti zdánlivé. A pokud dočtete do konce, tak kdo ví, ale třeba se i převážíte.
Buďto do nitra kašny (ve které už navždy budete psát, a to jistě lépe a lépe),
nebo do jiné, hned sousedící nádrže s čirou vodou, kde si budete už stále a stále jen číst. (A kdo chce, nechť si za letní metaforu kašen dosadí domky.)
Tedy číst a číst? Ale ne. S rozumnými přestávkami (jako tomu má být i při psaní), nicméně ten, kdo nečte, jako by ani nevedl dost dialogů se světem, přáteli, kolegy, sousedy, spolucestujícími. Ten, kdo aspoň trochu nečte, snad i existuje, ale málo. Moc málo. Ten, kdo nečte, nutně musí zplanět. Ne, nestává se možná hned zbytečným, avšak bude vbrzku pouhou maličkostí.
Bohužel nejen zdánlivou.
S touto knížkou se však, prosíme snažně, zkuste stát společně s námi méně zdánlivými. S touhle knihou Iva Fencla (1964) a Jana Kameníčka (1955). Studujte taky další - a buďte za tu šanci rádi, vždyť teprve dotekem se stíny stáváme se skutečnými lidmi. Doteky s plným slunce by nám naopak roztavily křídla a pouhé vegetování v temnotách by z nás naopak mohlo ukout až jakési hrobníky. I čtěme a pišme a naslouchejme těm, kteří čtou anebo píší, a putujme světem nejlépe všemu otevřené dítě, soutěžící cestou ke škole samo se sebou, když si jen tak poskakuje po dlaždicích právě mezi světly a stíny!
Zdánlivé maličkosti / Jan Kameníček / Vydal Jakub Kameníček – Verbum novum, Praha, 2015
Zdánlivé maličkosti koupíte v předprodeji v knihkupectví Aurora ve Spálené ulici 53, Praha 1
Úryvek z knihy Zdánlivé maličkosti (rozhovor s Janem Kameníčkem)
Jste autor řazený mezi pokračovatele Franze Kafky. Stýkal jste se s Ladislavem Fuksem a dalšími. Nakolik vás tyto vzory ovlivnili, a jak byste psal, kdybyste jejich knihy nečetl?
Samozřejmě, že mě takové přirovnání velice těší. V Německu se před lety konal seminář literárních vědců věnovaný Franzi Kafkovi. V přednášce dr. Františka Kautmana, vedle Bohumila Hrabala, Libuše Moníkové a Karla Pecky, jsem byl jmenovaný i já. Je to zavazující. A jak bych psal, kdybych jejich knihy nečetl… To je výborná otázka. Ať to nevypadá namyšleně, ale asi bych psal stejně, jako píšu. Ty prožitky máme hodně podobné. U Franze Kafky se to týká odcizení, které jsem v mládí prožíval a viděl všude kolem sebe, a Ladislav Fuks se zabývá vztahy v rodině. Jedno a druhé není totéž. Od Franze Kafky jsem se naučil, a to bych asi neuměl, kdybych ho dopodrobna nečetl, drobnokresbu. To, jak dokáže, jak říkám, „literární fotografii“, jak zvládá popsat detailně okamžik. A Ladislav Fuks umí, díky tomu, že studoval psychologii, vzorně popsat psychologii postav. A protože jsem studoval hudbu, snažím se stavět větu jako melodii, jako by věta byla hudební fráze.
Nakolik je pro vás významný Franz Kafka, a nakolik je Vám významné i prostředí Kafkovy Prahy? A dovedete si představit, že byste nemohl vycházet z toho prostředí?
Kafka pro mě znamená mnoho. A Praha je pro mě velice významná, dá se říct, že jsem v životě nikdy jinde dlouho nežil. Ovšem Praha, kterou ještě pamatoval Franz Kafka, pochopitelně není. Starý Josefov se začal bourat, když bylo Kafkovi 23 let. Zatuchlé a nehygienické ghetto, kde Kafka vyrůstal, a o kterém napsal, jako vždy talmudský protimluv, že je to pro něho vězeňská cela a tudíž jeho pevnost, taková Praha přestala existovat.
V době jeho dospívání byla Praha součástí habsburské monarchie, vyskytovaly se tady různé národnosti, prolínaly se zde jazyky, politické a společenské směry. Ovšem Kafka vnímal moc dobře, jaké v Praze nastává společenské napětí. Proto také později napsal, že by bylo asi nejlepší vtěsnat všechny Židy do šuplíku a tam je nechat udusit. Což si později někteří teoretikové vykládali jako geniální předtuchu nacistických koncentračních táborů. Mimochodem je až roztomilé, jak každé Kafkovo téma má velmi prozaický důvod.
Kafka vyrůstal uprostřed jednoho z nejstarších evropských ghett, který zahrnoval komplex křivolakých uliček, průchodů a pasáží tzv.Judengassen, prostírajících se od Staroměstského náměstí kde Kafkovi bydleli, a odtud až ke Karlovu mostu. Za Kafkova mládí bylo v této přelidněné oblasti šest synagog. Pod tajemnou čtvrtí zůstávaly, a jsou dodnes, kosti a duchové sedmi staletí židovské mystiky, chasidských učenců, kabalistů, astronomů, rabínů a vizionářů. Tato Praha měla své talmudické osobnosti, ten nejuctívanější byl Rabi Löw, známý také jako Maharal. Byl hlavním mudrcem pražského ghetta, duchovním vůdcem, filosofem, astronomem, přírodovědcem i astrologem. Podle legendy byl i tvůrcem pražského Golema. A toto tajemné židovské ghetto bylo najednou zbouráno… „Má vězeňská cela – má pevnost," ta jistota náhle zmizela.
Toto všechno Kafka nepředstavitelně citlivě vnímal. V té době v Praze byla spousta kejklířů, mágů a také podvodníků. Zcela běžně se zde ve vozech se slámou ukazovali najatí žebráci, kteří se předváděli, kolik hodin a dní dokážou nejíst. Pro mnohé velká zábava, pro citlivého Kafku námět pro hrozivou povídku Umělec v hladovění.
Byl jsem se těsně po Vánocích projít po Praze a zase znovu hleděl s hlavou vzhůru na svatovítský chrám. Nikde jinde se nemohla odehrávat kapitola V chrámu než tady v Praze. Kde jinde by Josef K. kráčel po deštěm zmáčeném nádvoří, kde jinde by vstoupil do prázdného chrámu a uslyšel hlas plný ozvěny: „Josefe K.!“
A Kafkův velice kratičký pobyt ve Zlaté uličce? Dnes je z toho dobrý obchod s legendou jak zde Kafka tvořil. Na pár dní mu sestra za maličký nájem půjčila domek, sotva dva na dva metry. Bez vody a elektřiny. Kafka byl šťastný, že nemusí být doma u rodičů. Vzpomíná, jak si zapálil svíčku a v kabátě psal. A potom, za světla plynových lamp šel pomalu v čerstvém sněhu od Hradu domů.
Dodnes chodím po staroměstském náměstí a uctivě sahám (na dávno už mnohokrát vyměněnou) kliku dveří, kde Kafka bydlel a odkud chodil na večerní procházky a denně do práce. Práce, která ho nebavila, a kterou vykonával velice zodpovědně a které se nechtěl zcela vědomě vzdát. Tady právě dopodrobna a velmi pečlivě a systematicky, jak je u něho typické, zapisoval (a detailně zakresloval) drastické úrazy prostých dělníků a poznával jejich osudy. Toto je předobraz všech systematických mučících strojů, které později s velkou hyperbolou popisuje. A také viděl prosebné čekání dělníků na tmavých chodbách i neochotu některých svých kolegů. Vnímal byrokracii, která v rakouské monarchii vládla a viděl nemožnost dovolat se jakéhokoli práva u „vyšší instance“.
Prožíval jsem z osobních důvodů také ortel nad Jiřím Bendemannem, intenzívně jsem zažíval proces, který vedli příbuzní v pražském hotelu nad Kafkou, když podruhé odmítal vzít si Felice B. (Frídu Brendfeldovou, jak svoji snoubenku nazývá v Ortelu). My sami jsme poznali na vlastní kůži věčný dohled a rozhodování o nás, to všechno se nás osobně týkalo, takhle jsme Kafku četli. A bohužel můžeme číst pořád.
Ovšem Kafkova senzualita musela být nepředstavitelná. Jeho otec nebyl takový ničema, jak se občas traduje. Byl to člověk na zemi nohama stojící, úspěšný obchodník, respektovaný se svým krámem na Staroměstském náměstí. Ovšem stačilo pár nevhodných poznámek a mladý Franz vzal tyto věty jako nejtěžší útok na svoji osobu. Přitom se snažil se svým otcem sblížit, vzpomíná na prožité chvíle na plovárně, ale když k němu otec prohodí pár nevhodných poznámek, jeho životní energie mizí. Ta životní ambivalence je pro Kafku typická. Hledáním smyslu života jsme si prošli všichni, kladli jsme si otázku k čemu a co z toho, ovšem u Kafky to byl ubíjející celoživotní vývoj, který nikdy nepřestal.
„Jen nepřeceňovat to, co jsem napsal, tím se mi stane nedosažitelným to, co mám ještě napsat…“ To je jeho typická ambivalence. Kafka musel trpět depresemi, rozhodně endogenními depresemi, které mu přinášely tělesnou slabost a ještě víc prohlubovaly jeho prožitky o smyslu života.
S tím vším právě s Kafkou soucítím, jen bych se o podrobnostech nerad vyjadřoval nahlas.
A na Vaší otázku, jestli užívám genia loci Prahy odpovídám, že zcela určitě. Uličky Prahy jsou opravdu tajemné, protože působí jako labyrint, málokdy vidíte na konec ulice a to činí, obzvlášť pro cizince, naše město záhadným až nepochopitelným. Tato tajemnost a záhadnost by se měla přenášet i do literatury. Každý příběh musí být svým způsobem detektivní příběh. Záhada.
