Dokumentárního román věnovaný autorově otci, první republice, Moravě a především Zlínu z "pera slováckého bítníka"
Dvojitý nelson doby tvou duši vejpůl zlomí… je úvodní motto dokumentárního románu, věnovaného autorově otci – zde Jaromíru Komínovi.
Kromě úvodních kapitol z dětství malého JK v povodí Labe ocitáme se posléze v bujaře rozvíjejícím se Zlíně, kde se malý Komín setkává v internátních podmínkách s dalšími protagonisty této knihy Mladými muži, skautíky Veldou, Stromkem, Achem, Tatyčkem, Lolkem a jejich rádcem Karlem Šustkem, a hlavně s neklidnou dobou; jak je, skautíky, následně pak tvaruje k obrazu svému.
Jak mění charaktery Komínových přátel, jak se z jednoho stává protektorátní novinář-aktivista, z jiného partyzán, z dalšího komunista či dokonce pod obojí způsobou lavírující udavač.
Jak lidé tváří v tvář době padají nebo se jí brání; jak někteří, pokud to jen trochu jde, snaží se zůstat čistí. (Snaží se nenávidět nenávist?) Jak někteří, ačkoliv po válce pod komunistickými hesly ve stylu povaleči z účtáren do fabrik a továren donuceni změnit zaměstnání, viz dospělý Jaromír Komín, i v nejrůznějších dělnických profesích neztrácejí nit a zůstávají stále bývalými členy nársoc strany – a Tomáš Garrigue Masaryk u nich visí na zdi až do smrti.
– a hlavně s dobou nastupujícího fašismu přecházejícího po roce 1939 v protektorát Böhmen und Mähren, po osvobození ČSR Rudou armádou (na osvobození Moravy, a tedy i Zlína, se podílely i rumunské jednotky) pak s ovzduším komunistické totality, v níž podle jednotlivých
Spolhaus / Jaroslav Kovanda / vydal Dauphin, 2022 / www.dauphin.cz
Kdo byl Jaroslav Kovanda? Kovanda Jaroslav>>
Ukázka:
Moje prejhistorie
Protože jsme se přestěhovali z Dobřenic – z těch dobrých Dobřenic, kde jsme bydleli u lesa, u dědy Aloise Kovandy, babička Kovandová krmila v zámeckém statku prasata, děda byl na zámku kočí –, do Káranic, kde dostal otec, protože byl ajznbóna, služební byt…
Z idyly od lesa jsme se přestěhovali na pusté nádraží do Káranic.
Jednu výhodu to ale mělo. V sobotu jsem vždycky skočil na vlak, měl jsem režijku, a jel do Závěje. Za dědou Bednářem zvaným Bezák, původem z Homile, když ovšem babička Bednářová, která už tehdy nežila, pocházela z Boharyně alias Bohárny.
Homile, dalo by se říct, je předměstí Boharyně. Homile má 27 domků, v Boharyni je jich kolem padesáti. 25 kilometrů na západ od Hradce. Králové. Zvlněná krajina, taková čechrava. Souhlasím s tebou, že by se nynější Česko, to peskované Česko, název tak bídný, mělo jmenovat Čechrava, jak jsem od tebe kdesi četl. Ano, byl by v tom kus Moravy i Česka. Ze Slezska sice nic, jenom e, ale možná by jim to nevadilo. Tak tam mají sice ještě es, ale Morava v názvu Česko má ho… Tak by měla aspoň …rava… Čechrava. Až budeš ty moje výplody korigovat, tuto pasáž, můžeš klidně vyhodit, však uvidíš.Nad Homilí je Kozí kopec, kolem teče říčka, která má taky originální název: Bystřice. Homile je s Boharyní spojena pupeční polní stezkou. Dlouho byla. Teď už mají mezi sebou silničku a přes ni dřevěný most. Každým rokem nový. Když přicházejí záplavy, někdy třikrát do roka, předměstí Boharyně se mění v Benátky. Což je ovšem, pozor, taky část Dobřenic! Vtipně tak nazvaná podle toho, že vyplavovaná často syrováteckým cukrovarem.
Benátky v Dobřenicích na tom bývaly ještě hůř. Teď si nemůžu vzpomnět, čím se rafinuje cukr. Jo, spodiem, kostní moučkou. Dřív ještě hovězí krví a mlíkem a ke srážení pěny u cukrové šťávy se užívalo rozpuštěné máslo. Když však do kolonky u nádraží zavítaly vody ze Syrovátky, z cukrovaru, chyběly tam už jen gondoly.
Brodívali jsme se s klukama tím bílým sajrajtem a sbírali všechno, co leklo. I říční škeble, ten jejich odporný sliz!, protože naším hlavním cílem po válce bylo jídlo, nájeza, jezivo…
Romány, co čteš, jsou zpravidla psány sytými intelektuály. Nevím, jestli tvůj oblíbený Hemingway nebo Faulkner zažili kdy obyčejný hlad. Ne předvečeřový. Ale trvalý, stravující.Můj děda neměl problém, jestli si má dát po ránu pernod, nebo scotch whisky, jestli bude mít u publika úspěch, jestli jako ta Charlotta z Divokých palem prodá nějaké z papírmašé uplácané figurky, či jestli si jako ten její Harry po ranním milování ještě zdřímne.
Můj děda z máminy strany – Bezák, jak mu v Závěji sousedé říkali, jednak proto, že neměl levou ruku, a taky, že v Homili vyhořel a do Závěje se přestěhoval – neměl na podobné věci pomyšlení. Jeho hlavní problém byl: čím nakrmit sebe a vnuka, který za ním pravidelně jezdil, jak a kde splašit nějaký ten žvanec, abychom se společnými silami najedli. Společnými silami doslova a do písmene, protože děda Bezák neměl levou ruku, řezačka mu ji odhryzla v přípravně futra, když krmil voly na statku u Liechtenštejnů. (Když moji předkové z tátovy strany obsluhovali, bába, pokud si vzpomínáš, bulíky a prasata na dobřenickém zámku, děda Kovanda coby kočí tam kydal hnůj. To abys, až to budeš někdy korigovat, nepopletl.)Ještě štěstí že měl za souseda kováře a strojního zámečníka pana Vosku, který mu ve svém veřtatu (podle plánků z německého časopisu Heimat und Blut, časopisu německých demobilizovaných vojáků po první světové, tedy hlavně mrzáků) okopíroval návody na výrobu různých nástavců.
Dovedeš si představit, jak potřebuješ levou ruku, když jsi pravák, třeba při krájení chleba. Proto měl děda u plotny nástavce, které si na ten pahýl upevňoval. Řemeny. Pravou rukou a zubama. Když byl sám. Když jsem byl s ním, pomáhal jsem mu ty ošuntané nástavce nasazovat já.
Když potřeboval vytahovat z desek hřebíky, stačil nástavec s hákem. Když potřeboval hrabat, používal nástavec s hrabičkami. A na jiném nástavci měl trubku se závitem. Do něj se našrubovala malá kopatka a šlo se – třeba jednotit mrkev.
Děda měl ještě jednoho dobrého přítele – pana Rabase, taky tak kouřem impregnovaného, jemuž se kvůli jeho bratrovi, jenž se připletl v pařížské Komuně mezi anarchisty, jinak neřeklo než Rudý brácha.Na něj když si vzpomenu, vždycky mi před očima vyvstanou drápy, prsty se strašně dlouhými jakoby chitinovými nehty. Avšak ne jako symbol nějaké hydry, ale jako pracovní prostředek. Ve své dílně, která sousedila s dědovou kůlnou na dřevo, vyráběl totiž intarzovaný nábytek, intarzované obrazy, též intarzované hodiny, a ty nehty mu sloužily k úchopu často miniaturních kousků, k „podběru“ dýhy špatně přilepené k podkladu třeba…
O starém Rabasovi se říkalo, že je sice revolucionář, ale co se malé domů týká, nikdy se neošidí.Když se ve Vídni v roce 1912 konal Světový eucharistický sjezd, který měl v programu jako hlavní téma Četná a raná svatá přijímání, některé svíčkové báby a dědci zakládali na jeho počest po českých dědinách Jednoty Ustavičného Klanění Nejsvětější Svátosti Oltářní. Její členové měli za povinnost nejméně jedenkrát do měsíce jednu hodinu se v kuse modlit, a peníze, které mezi sebou vybírali, měly sloužit hlavně k vybavování chrámů a kostelů. A starý Rabas, přestože ateista jak poleno, se prý ucházel nejen o členství v té JUKNSO, Jednotě Ustavičného Klanění Nejsvětější Svátosti Oltářní, ale cpal se i do jejího předsednictva, a ve snaze získat nějaké zakázky na intarzovaný nábytek pro kostelíčky prý sliboval, že pro dobřenickou Jednotu udělá zdarma intarzovanou pokladnu. Udělal, ale ta pokladna se brzy ztratila. A jeho podezírali, že ji ukradl a prodal ještě jednou…
Když jsem přijel do Závěje a dědu nezastihl, šel jsem skoro vždycky najisto k Rudému bráchovi do dílny. A když jsem se proklestil hustou vůní klihu a kávy, tehdy ovšem louhované z žaludů a cikorky, našel jsem je zpravidla pod pulzujícím mračnem světla a kouře, jak shrbený pan Rabas, od toho světla a kouře ještě víc zrzavý, něco kutí, a děda Bezák někde v rohu na bedně si tím svým pahýlem pomáhá něco vyprávět…
Kdysi jsem na ně narazil – starý Rabas bušil dlátem do intarzie, až se dýhy loupaly, a děda, s rudou vlaječkou přivázánou na pahýlu, běhal po dílně. Slavili amnestii pro kladenské stávkaře a neustále skandovali: Tonda Zápotonda Tonda Zápotonda… Neboť i ten harmonikář dostal tehdy od Masaryka milost.Až to budeš někdy korigovat, možná bys mohl připsat, že Antonín Zápotocký byl oblíbený kladenský harmonikář, odborový předák, který za Němců strávil v konclágrech šest roků. V Sachsenhausenu byl dokonce kápem. A byl to náš druhý dělnický prezident. Jen tak, aby se vědělo.
A jindy, když jsem přijel, a práce nespěchala, býval jsem posílán rovnou do konzumu k „Báryšni“ pro pivo, pro čtyř až pětistupňový olivětín, čtyř až pěti, podle toho, jak se kdy podařilo ten patok z řepy uvařit. Tuhle drobnost dodávám jen na okraj, abys viděl, jak se nám některým v nové republice po té Velké válce žilo.Na nástěnce, kde měl děda Rabas přišpendlené účty, šablony a kresby různých dekorativních prvků, měl v rámečku i fotku svého na pařížských barikádách zastřeleného bratra Paula Rabasse – vedle kalendáře z francouzské Komuny, kde byly některé dny doplněny českými vpisky, což jsem si pochopitelně zapamatoval. No nezapamatuj si, že úterek se u nich třeba jmenoval Prase, pátek Pluh. A v lékárničce se nepovalovaly léky a obvazy, ale dopisy. Z nichž nám pan Rabas někdy překoktával: …Jiří, esli nezbohatnu teď, tak nikdy. Včera sem byl totiž s partou z místní galerky lovit krysy v kanálech. Za dobře upečenou krysu ti taková zbohatlice dnes klidně nabídne nejen hlady omdlévající ceru k jakýmukoli úkonu, ale za takový dobře upečený svinstvo se dnes tady dávaj zlatý hodinky, náramky, neskutečný prachy. My se nemáme tak zle, protože Victorine vyvařuje pro chlapce na barikádách, a i když je to někdy jen nějaká máčka z kvaky…
Děda na rozdíl od toho komunarda měl jenom dva hluboké plechové talíře a dvě lžičky, hrnec, jednu pánev a lavór a žádnou Victorine. Jednu vařečku, jeden nůž, jeden otvírák na flašky – a jedny párátka v „pozlacené“ dózičce ze žarošické pouti. Život mrzáka a vdovce ho donutil. Žádná ženská rozmařilost ve špinění nádobí. Přesně propočítané pohyby. Otočení kohoutkem tak a tak, vody jenom tolik, kolik je nezbytné. Ucvrknout ze soustavy trubek, hrnců a beček, která mu z humna ústila do kuchyně, rovněž vyrobeno panem Voskou. Úsporné hotovo. Protože otáčení rumpálem, zdvíhání okovu ze studny už daleko víc potřebovalo levou ruku. A námahu.
S dědou jsme jedli většinou plodovou vodu. Jak říkával oukropu. Vodu po uvaření plodů = brambor, ochucenou kmínem, když bylo sádlo, sádlem, česnekem a vopichem neboli libečkem. Když jsem brblal a nechtěl ten roztok jíst, rozklepl do něj někdy vajíčko. Bylo-li, snesly-li je dorostenky, děda měl pro všechno legrační názvy, což byly dvě postarší slepice, které zpravidla choval. Odkud ty skoro vynošené chudery vždycky bral, nebo kdo mu je dával, nevím. Tak daleko mi paměť nesahá.
Jak byl děda citlivý, a to on byl, protože za nocí často vzdychal: ach Marie, Marie, co mám bez tebe to a to, co mám zase vařit, jsem někdy slýchal, tak pokud šlo o zavalitějšího psa, neměl problém. Tehdy nebýval ke psům tak pokrytecký vztah jako dnes. Ostatně kdyby přišla válka, bys viděl, jak by ze světa nejprve mizeli ti nynějším krmným průmyslem tak tuningovaní, říkám to dobře?, mazlíčci.
Děda je ale nezabíjel. Jako byl v každé páté obci koňský výsek, tak byl kde tu i psí. V Závěji byl na konci dědiny u Kopfů. Jakmile mladý Kopf sehnal nějakou hárající se chuderku, hned ji přivazoval do dvora k plotu, který měl za tím účelem několik pláněk na volno, prolízku, která ty zamilované pumry už nasměrovala rovnou ke špalku. O psím sádle se nezmiňuju. Někde jsem četl, že v Arábii hoši, co vlastní harémy (od slova hárati?, to mám po dědovi), je používají k nátěru svého většinou jediného pracovního prostředku prý. Za tichého klokotání ropy…
Když se Závějí rozkřiklo, že u Kopfů byl návštěvou nějaký pes silnější postavy, děda šel a něco dobrého z něho koupil. Což bylo podstatně podstatně levnější než třeba šál telecího či panenka z vepře, daly-li se tehdy vůbec sehnat! Což bylo vždycky lepší než polívka z paznehtu. Tu děda nevařil, ta byla v záloze. Tu prý vařili sousedé vedle Kopfových. Tím mě děda jenom strašil. Polívku z takového materiálu jsem si nedovedl představit. Kdysi jsem viděl jenom z kopyta udělaný popelník; ani ten bych si na stůl nikdy nedal. (Mezi indickými mahárádži bývaly velice ceněné nádoby na odkládání deštníků vyrobené ze sloních šourků.) Nikdy jsem světu moc nerozuměl. Abych mohl žít, vystýlal jsem si jej hlavně vzpomínkami. Ty jsem míval a mám na tomto „kriminále v kůži“ nejraději.
Ale jedno jsem na dědovi nesnášel: když jsme chodili k Labi do písáků, do jam, kde se těžíval písek, lovit divoké králíky. Děda si pro tu příležitost vždycky uřízl vhodný oplégr z plané růže. Nástavcem s kroužkem jej oholil – až na několik zdatných trnů vespod. A šlo se k noře, kolem níž se nacházelo nejvíc bobků. Já jsem přiložil ucho k drnu a musel referovat, co se poté, když děda strčil palcát dovnitř, odehrává. A když narazil na králíčka, tak pomalu otáčel oplégrem s těmi trny v jeho chlupech, ten ječící chomáč na něj namotával a opatrně táhl ven. Brečel jsem do drnu a nad ječícím ubožákem, ale u oběda už to bylo se mnou lepší. Zejména když jako příloha byly moje oblíbené noky. Z mouky a vody a z vajíčka, snesla-li je některá z dorostenek…
Ještě k libečku… Celé dětství splývá mi s nahořklou chutí a masovou vůní té juky chudých a léčiva koz, jež za mého „hládí“ rostla v koutě skoro každé vesnické zahrady. Ta hořká chuť míchá se mi s vůní cukrového firnu na buchtách u tety Malečkové, dědovy sestry, v mém přístavu, když bylo nejhůř. Když děda nemohl na nohy a nedalo se jít ani na lov králíků a hrozilo, že ten weekend strávíme u vopišky, čili o hladu, posílával mě někdy ke své sestře. Malečkovi byli hodní; k buchtě jsem vždycky dostával ještě pohlazení a v očích pohled s předtištěným textem: ty náš chudáčku. Což mohlo platit dědovu stravování a výchově, ale možná i tomu, že kdysi dobře znali moji skvělou klidnou mámu.
Děda Bezák byl malé šlachovité postavy, slabých sto sedmdesát. Bývalý podruh. Když přišel o ruku (dostával od Liechtenštejnů rentu, která podle jeho slov stačila tak akorát na slanou vodu), dělal nejprve v Boharyni, a tím pádem i v Homili, Zvíkově, Puchlovicích a v Budíně, v obcích k Boharyni přifařených, a potom i v Závěji, přísežného obecního sluhu. A to neustálé chození po krajině s kabelou plnou úředních vyhlášek a vzkazů, a tedy i pozorování přírody a zvyků zvěře, zejména ptactva, ho přivedlo asi zcela zákonitě k čižbě.
Děda měl dvě košile a jeden olysalý zubní kartáček. A za mýdlo se tehdy v žádné rodině moc peněz nevyhazovalo. Vařilo se doma z kostí, kožek a louhu. On mýdlo nevařil. On ho dostával od lidí výměnou za ptáky. Zprvu za umělecké, za války a po ní hlavně za ty na maso. Na posledně jmenovaných, které jsme s dědou chytávali – umělečtí, jako čížci, stehlíci, konopky nešli už na odbyt –, jsem se podílel i já. Mou povinností bylo jakékoliv mraveniště, které jsem potkal, zničit a vysbírat jim vajíčka. Anebo lozit po starých stromech a srážet jmelí. Z těch bílých kuliček, z ovoce toho jmelí, děda vařil lep. Kterým jsme natírali vějice. A ptáky, kteří na ně usedali, jsem pak z těch vějic odlupoval asi jako ty, když sundávals v dětství z vánočního stromku cukroví.
Se zavřenýma očima jsem je předával dědovi a jeho pravačce. Její prsty se vždycky protočily jenom o pár stupňů, aby takovému ptáčkovi zlomily vaz.
Skrz ještě teplé dírky v zobácích jsem ptákům pak provlékal režnou niť. A nosil je na té niti zavěšené pod kabátem, aby nikdo neviděl.Z ptáků, z těch na maso, jsme lovili hlavně kvíčaly, quaglie po italsku. K čemuž jsme potřebovali samičku, kterou jsme přivázali za nohu k nepolepené vějici, aby tam mohla nadskakovat, se natřásat; bylo jenom otázka času, kolik nadržených ptačích mládenců bude ochotno si na ulepené vějice sednout.
Kvíčaly jsou stateční ptáci. Navíc mají velice smradlavý trus. Viděl jsem jednou, jak takový menší kvíčalí hejno doslova zesralo puštíka. Sova puštík se jim nějak připletla do revíru a kvíčaly jak lehčí střemhlavé bombardéry na ni jedna za druhou nalétávaly, aby se těsně nad sovou prudce zvedly, zatáhly za knipl a otevřely ty svoje špérklapky. Abych se přesně vyjádřil: puštík byl rázem jejich lejny napačokovaný. Ale ty asi nebudeš vědět, jak se dřív líčily baráky, jak se dřív metla namáčela do vápenné omítky a přes klacek se s ní mlátilo, aby se omítka dostala na zeď. Jak se dřív pačokovalo.
Co byly ovšem pečené kvíčaly pro desetiletého kluka! Aby se zasytil takovými drobky, musel by jich sníst brutvan. A tolik jsme jich nikdy nenachytali.Závějákem
Ze začátku to dalo jakési snažení, aby mě vzali mezi sebe, ale když jsme jednou šli po labském břehu lovit kačeny domácí, abychom se najedli podle svého gusta, abychom si je (ani ne po indiánsku, ale tak, po hulvátsku: křídla spálená, blány na nožkách natržené) upekli, podařilo se mi nějakým zázrakem kuličkou bláta vrženou ze špice vrbového prutu (naší zbraní) zasáhnout od nás pryč pumpující kačenu, asi přímo do oka, což ji tak dezorientovalo, že ztratila směr a s hlavou klátící se na krku jako žárovka náhle vypadlá z objímky si to namířila rovnou k našemu hejnu, byl jsem pochopitelně jejich. Kluků závějských.
Někteří závějští kluci na tom byli stejně jako já, někteří ještě hůř. Třeba Pepík Zábrodský. Ten měl na kolenou veliké příčné jizvy. Když jsem se ho ptal od čeho, tak jenom zavrčel: fotr. Až Sláva Hušek mně jednou řekl, že mu je otec ze žárlivosti pořezal. Starý Zábrodský totiž podezíral svou ženu, že Pepík není jeho. A kdysi, když chlastal s kopáči při melioracích Labe v závějské hospodě U Slabých, protože pršelo, jeden tam velice nahlas vzpomínal, že měl s jednou babou ze Závěje kdysi nádhernou prcačku… Takhle doslova… Jak to mezi chlapama bývá… Což starému žárlivci, teda třicátníkovi Zábrodskému, stačilo. Ještě v dešti přilítl domů na dvůr, a když kluk není jeho, že ho živit nebude, že s ním zatopí, a sem s ním, odchytil ho, položil na kozlík a pilou mu začal řezat nohy. Bába Zábrodských a máma Zábrodská se ale na toho Abraháma rozvěsily, takže stačil Pepikovi jenom naříznout kolena.
Brácha Franta kdysi klekl na hlavu porcelánové panny. A střepy porcelánu se mu zakously hluboko do kolena, až na ty atlasově bílé kloubní svlaky.
Starý Zábrodský měl veliké štěstí, že to žádná z domácích ženských policajtům neoznámila. Nevím, co řekly u doktora. Možná, že chlapec klekl na pannu. Ostatně kdyby Pepikovi tátu zavřeli, mohlo to dopadnout ještě hůř. Z kriminálu užárlený chlap by se jednoho dne vrátil, a co kdyby u Zábrodských po dvoře capkal nový nedorost…
Podobných úchylů bývalo za mého mládí víc. Tehdy se dalo totiž leccos líp zamaskovat.
Vedle Kopfů býval staromládenec, který nesnášel kohouty. Záviděl jim to každodenní obcování se slepicemi, a proto jim pod křídla přivazoval vařečky. Čímž takového kohouta vždycky znemožnil… Bez prvotního promáchnutí křídel přece žádný kohout na světě nemůže na žádnou slepici naskočit; ani před aktem, jak mívá ve zvyku, kolem vyhlédnuté oběti letkami zbrousit dvorek. Mohl chovat slepice bez kohouta. Ale to on ne. Potřeboval se kohoutům mstít. Úchyl. Asi mu nějaká ženská pořádně dala košem. Z nějakého nám úplně neznámého důvodu, že jo.V Závěji jsem se nejvíc kamarádil s Pepikem Zábrodským, Slávou Huškem a bratry Podmoklovými: s prvákem Vojtou, s páťákem Pavlem, a Osvaldem, který chodil rovněž do páté. Jenže podruhé.
Kluci Podmoklovi byli perfektní rybáři. Zejména Osvald. Proto se on tak blbě učil, protože on ve vyučování většinou dospával noci strávené na rybách.
Jednou jsme byli až u Březhradu. Od mlýna, kde se narodil ten slavný Mladočech Julius Grégr, ten, co prohlásil „Raději žalář a okovy než volnost otroka“, jsme šli hlubokou žlutou trávou, a pak těžkou červinkou ke slepému rameni poblíž trati, které se říkalo Bahna, a tam Osvald nahodil – na tlustou kobylku. Kobylka se chvilku třepotala na hladině, když se naráz otevřely vody – a hltan.Osvald lovil na pytlačku na běžný provázek, splávek byl ze špuntu a z brka, a háček asi z nějaké lepší sichrhajcky. A přesto se mu na takové náčiní podařilo ulovit něco, na co jsme zírali jak na ten citát tehdy od toho Mladočecha na mlýnské zdi: na pěkného sumce. A ani nebyl tak velký, jak nám ho hlad zprvu líčil, měl jenom okolo třiceti až čtyřiceti cenťáků, a to, co mu tak tvarovalo břicho, nebylo žádné vestavěné kormidlo, jak někdo plácnul, nýbrž zobák. Sojky. Ještě nestrávený. Na sobě měla ještě i nestrávené peří, i to modrobílé proužkované, takže jsme se nemohli mýlit.
Mladá sojka, zřejmě velice hladná, se asi dívala z takové blízkosti na vodu, co by z ní vyzobla, že nedávala pozor, a sumec jo.
A my na břehu rovněž hladní jsme se zas vrhli na sumce jak sokolové do sprch, jak by můj děda Bezák možná řekl.
A dokonce jsme nahlas přemýšleli (Osvald), jestli tu nestrávenou změť peří a masa taky neupéct. Takový jsme měli tehdy hlad.
