Doba, která uplynula od ruského vydání románu v časopise Družba narodov (1987); byla naplněna tolika převratnými událostmi a tolika diskusemi o ekonomických a společenských proměnách sovětské země, že spory o jeden román se vedle toho mohou zdát skoro malicherné. Přesto tomu tak není.
Diskuse a polemiky o Rybakovově románu totiž byly součástí jedné ze základních otázek; které sovětská společnost v tomto období řešila: říkat lidem plnou pravdu o minulosti, nebo ji ve jménu dobrého jména socialismu utajit; lze otevřený rozhovor o rozporných jevech historie považovat ještě za oprávněnou kritiku, nebo je to už očerňování socialistického zřízení?
Na tyto otázky byly v sovětském tisku vysloveny mnohé krajní odpovědi.
Je to logické. Zvláště starší generace vnášela do diskusí své dominantní životní zkušenosti. Jedna její část, která byla zasažena represemi, román a otevřený dialog o minulosti přijala s nadšením a nadějemi, druhá část, v jejíž paměti převládají hrdé vzpomínky na heroické pracovní i válečné činy lidu ve třicátých letech a za války, se k románu, obřad se skepsí. A mladší generace chce znát, kde je pravda.
O tom, jak nesnadné je pro příslušníky staršího pokolení přijmout patos tohoto románu, napsal autorovi poctivě a upřímně baškirský spisovatel Mustaj Karim:
„Když jsem román přečetl, jako bych prožil celou epochu, v níž probíhají dva časy — jeden světlý, druhý vzrušený a dramatický. Nemohu zapřít, že jsem při čtení občas musel překonávat svůj vnitřní odpor k některým místům a některým detailům. Pochopte, vždyť jsem byl právě tak jako Vy duchovně zformován entuziasmem a vírou té doby.
Avšak zde nemůže jít o subjektivní chápání věcí, nýbrž o objektivní pravdu, o kterou usilujete. Udělal jste seriózní práci...
Není těžké předvídat, že i nejeden náš čtenář bude nad románem prožívat podobné pocity, třebaže už měl možnost za poslední dobu číst mnohé dokumenty i historiografické práce, které potvrzují základní pravdu Rybakovova díla.
To v době ruského vydání románu ještě nebylo a nebyl ani stranický dokument — projev M. S. Gorbačova k 70. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, v němž se říká: „V zájmu historické pravdy si musíme uvědomit jak nesporný Stalinův přínos k boji za socialismus a k obraně jeho vymožeností, tak i hrubé politické chyby a zvůli, jichž se dopustil on sám a jeho okolí. Náš lid za ně draze zaplatil a měly vážné důsledky pro život naší společnosti...
Bilancujeme-li celkové výsledky období 20—30 let po Leninovi, můžeme říci, že jsme prošli těžkou cestou, plnou rozporů a obtíží, avšak cestu velkou a hrdinskou. Ani nejhrubší chyby, ani někdejší odchylky od zásad socialismu nemohly svést náš lid a naši zemi z cesty, již si zvolila a po níž vykročila v roce 1917.“
(Rudé právo, 3. listopadu 1987, s. 4)
Náš čtenář má tedy už možnost číst Rybakovův román poučenější, než jak byl čtenář sovětský v roce vydání.
Mnohé věci postupně ztrácejí nádech senzace a hodnocení románu může být provedeno s větším historickým i uměleckým nadhledem. To se týká obou linií díla — linie dětí z Arbatu i linie Stalinovy. Ve vzrušených diskusích šlo většinou o pravdivost obrazu Stalina a hodnocení jeho osobnosti. Nyní stále více vystupuje do popředí vzájemná spjatost obou linií a jejich umělecky logická podmíněnost. Není patrně bez zajímavosti připomenout si v této souvislosti historii vzniku Rybakovova románu.
Záměr díla vznikal již koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let, avšak dozrál až po XX. sjezdu KSSS, v roce 1956.
Původně autor zamýšlel napsat dflo o své generaci — o Sašovi Pankratovovi, Jurovi Šarokovi, Leně Buďaginové, Maximu Kostinovi a dalších arbatských dětech, dorůstajících ve třicátých letech. Vždyť Saša Pankratov má řadu autobiografických rysů, třebaže to není autoportrét. I Rybakov prožil tři těžká léta v sibiřském vyhnanství, i on šel od prvních dnů do války s fašisty a došel až do Berlína (tam by měl Saša dojít v dalších dílech románu). Ale hlavně byl jedním z těch arbatských dětí, o kterých psal tak, aby vynikly jak jejich individuální charaktery, tak i rysy typické pro různé sociální vrstvy. Co je však zvláště důležité: na zobrazení Stalina spisovatel původně vůbec nepomýšlel.
Postupně si autor uvědomoval, že se bez této postavy neobejde, neboť patří k zobrazení doby. Prostudoval tedy Stalinovy sebrané spisy, aby pochopil způsob jeho myšlení a formulování názorů, pročítal stranické dokumenty, vzpomínky lidí, kteří ho osobně znali, snažil se proniknout do jeho charakteru, do jeho psychiky. Tak vznikla druhá linie románu, bez níž nepochopíme osudy protagonistů první linie a která autorovi umožnila podat „hluboký průřez společnosti od ÚV strany až po nejzazší periferii" (Vasil Bykav).
Jaká byla další historie románu?
V roce 1966 byla oznámena jeho publikace v časopise Novyj mir. A. Tvardovskij bojoval o jeho uveřejnění, ale marně. Později, v roce 1978 ho anoncoval časopis Okťabr, ale opět bez úspěchu. Autor však na něm stále pracoval a dokončil jej až v roce 1982. V době od dokončení díla do jeho vydání v roce 1987 je v rukopise přečetli mnozí spisovatelé a kulturní pracovníci, kteří autora podpořili i v jeho záměra pokračovat v práci na dalších dílech románu. Autor opravdu tento záměr veřejně vyhlásil: chce vyprávět o době od roku 1933 až do XX. sjezdu KSSS. Tento grandiózní projekt doprovází spisovatel patosem úplné dějinné pravdy, neboť „klamat lidi na jejich vlastních dějinách a vychovávat je na lži a polopravdě by znamenalo, že nikdy ničeho nedosáhneme. Společnost, která je vychována na polopravdě, nemá morálku".
Dnes máme tedy před sebou první díly celého plánovaného cyklu, přičemž válečný epilog autor považuje za dočasný a nevylučuje jeho korekci v dalších dnech. A nejsou vyloučeny ani jiné korekce v souvislosti s postupným prohlubováním historiografického bádání.
Veniamin Kaverin označil román za „výzkumný", román, který si proto nedělá nárok na definitivu. Avšak případné upřesnění se může týkat jen faktických detailů, ne celkové koncepce dějů a charakterů. V tom si autor hájí právo na své umělecké pojetí. Vyskytly se totiž hlasy, že autor nemá dokumenty a důkazy o tom, co v které chvíli Stalin řekl či myslel.
Představitelé těchto názorů zapomínají, že tatáž výtka se může adresovat kterémukoliv historickému románu, Puškinově Kapitánské dcerce, Tolstého Vojně a míru a Šolochovovu Tichému Donu, že spisovatel v káždém případě musí svůj umělecký obraz dotvářet a formovat podle svého celkového záměru, a tedy i vymýšlet detaily, přímou řeč, vnitřní monology atd. Nesmí ovšem vybočit z rámce základních dějinných faktů a dostupných dokumentů, i když jejich pojetí může být v jistém smyslu jednostranné. Vojna a mír L. N. Tolstého je toho příkladem: ve jménu obecné koncepce vlastenecké války a lidového pojetí událostí a osobností jsou v autorových postavách Napoleona nebo Kutuzova bez ohledu na objektivní historickou rozpornost akcentovány anebo naopak potlačeny ty rysy, které buď spisovatelovu koncepci podporují nebo jí odporují. A přece Tolstého epopej nikdo neobviňuje z nepravdy.
Rybakov podřídil své pojetí postavy Stalina záměru ukázat mechanismus vzniku a společenských i lidských důsledků samovlády. Napsal tuto postavu bez zdůrazňování viny, ale i bez ospravedlňování. Logika charakteru, sledovaného ve vývoji, dokonce od dětství, je důsledná.
Jeho lidské rysy, jako např. vztah k otcd, se tu prolínají s deformacemi, jež přirozeně ústí v touhu neustále dokazovat svou velikost a výjimečnost, dávající právo na postavení mimo běžnou morálku. Tím je pak formován jeho vztah k odpůrcům i spojencům, ale i k Leninovi, za jehož následníka se považuje, ale jehož neváhá korigovat i v podstatných otázkách. Vzpomeňme na Stalinovu úvahu o Nové ekonomické politice, NEPu: takticky měl Lenin pravdu, ale mýlil se, když NEP plánoval „vážně a nadlouho". Zde Rybakov zaznamenal ve Stalinově úvaze jeden z klíčových bodů sovětské historie. Obdobně i v jeho přemítání o úloze aparátu, jež je pak ideovým a psychologickým základem krutých represí vůči stovkám spolubojovníků: aparát vytvořený v boji o moc nemůže být nástrojem vůdce, neboť je považován za spolutvůrce vítězství; aparát skutečného vůdce je ten, který vznikl z jeho vůle a po jeho příchodu k moci.
K takovým podstatným vnitřním monologům Stalina patří i úvaha o strachu a jeho využití pro cíle osobní moci: veliký vládce je ten, kdo prostřednictvím strachu umí lidu vsugerovat lásku k sobě, takovou lásku, při níž všechny krutosti jeho vlády lid a dějiny budou připisovat vykonavatelům, a ne jemu. Analogicky si můžeme připomenout Stalinovo úsilí o přizpůsobení dějin strany zdůrazněním jeho osobní dějinné úlohy, a naopak Kirovovy pochybnosti v této věci.
Rybakov tu vidí vývoj sovětského státu a také mnohé jeho představitele převážně očima J. V. Stalina.
Kirovovy úvahy jsou jistou protiváhou Stalinových názorů a činů. Možná právě v tom* to protikladu dvou vůdců uvidí budoucí historikové jisté zjednodušení, uměleckou licenci, ne nepodobnou protikladu Napoleona a Kutuzova u Tolstého. Obdobně tomu bude i s hodnocením historické role mnohých představitelů strany, kteří tu jsou viděni jen z úhlu Stalinovy osobnosti. Pro ocenění díla však je podstatná právě ona umělecká pravda, pravdivost mezilidských vztahů plynoucí z vnitřní logiky charakterů a situací, v nejobecnější rovině pak z logiky epochy. Tu spisovatel vyjádřil nejsilněji v postavách „střední“ vrstvy stranických, státních či hospodářských vedoucích činitelů, zvláště v labilitě postavení a stálém boji o udržení svých pozic u člena ÚV strany a ředitele Magnitostroje Rjazanova a u náměstka lidového komisaře Buďagina. Ti současně tvoří v kompozici románu jakýsi spojovací článek mezi linií Stalinovou a linií dětí Arbatu. A to nejenom tím, že tu existují příbuzenské svazky s těmito dětmi — Rjazanov je strýcem Saši Pankratova, Buďagin otcem Leny —, ale tím, že sehrávají roli seizmografu otřesů, jdoucích z kremelského epicentra až k osudům jednotlivců. Na Rjazanovových pochybnostech o Sašově vině či nevině autor umělecky přesvědčivě ukázal, jak nesnadné bylo i pro vysoké činitele proniknout do mechanismu Stalinovy moci, jak tun nepochopitelnější muselo být pro Sašu bezpráví na něm páchané, a jak mateřský cit Sofji Alexandrovny mnohem přesněji než racionální politické úvahy rozeznal zlo od dobra.
Arbatské děti spisovatel ukazuje od samého počátku jako nesourodou společnost, již spojuje jen mládí a místo, kde je prožívají. Sociálně se od sebe zřetelně odlišují a charaktery se vyvíjejí výrazně ze sociálního podhoubí.
V Sašovi Pankratovovi jsou soustředěny všechny nejlepší epochální rysy sovětské mládeže třicátých let — budovatelské nadšení, komunistické přesvědčení a optimistické představy o budoucnosti, čistota mravních zásad a víra ve strany a Stalina. Tato mládež vybudovala metro a jiné stavby socialismu, tato mládež se v prvních dnech války hlásila do armády, tato mládež neváhala nasadit vlastní život v boji s fašismem. A právě představitele této části mládeže, chápajíd své dějinné poslání čestně a opravdově, postihuje represe jako následek atmosféry vytvořené kultem osobnosti, v níž se daří přizpůsobivým kariéristům, demagogům a nepoctivcům. Autor tu osudem Saši Pankratova naplňuje odvěký zákon, podle něhož ti, co jdou vpředu, se stávají obětmi všepohlcujídho oportunního průměru, byť byli morálními vítězi.
Saša je ukázán ve vztazích v rodině i se svými arbatskými vrstevníky, v prvních milostných a současně mravních zkušenostech, ale především se před čtenářem jeho charakter rozkrývá v „případu“, který z původních malicherností neustále narůstá až do rozměrů domnělé politické opozice. S novými a novými vrstvami obvinění kontrastuje Sašova neměnná víra ve spravedlnost sovětského zřízení, jíž neotřese ani hromadění vnitřních otázek bez odpovědí, ani argumentace skutečných odpůrců sovětské vlády. Sašův osud je téměř modelovým příkladem odcizení člověka ve společnosti, jejíž původní revoluční patos směřoval k odstranění takového odcizení. Saša vyznává tento patos a všechny jeho reakce na nespravedlnost a nové situace, v nichž se ocitá, svědčí o autorově umění podat psychologickou genezi nejlepší části generace, a to jak v jejím pochopení a přijetí humanistického poslání socialismu, tak v jejím nechápání kořenů jeho deformací. Viktor Koněckij nazval Rybakovův román „optimistickou" knihou, protože celý text díla je proniknut autorovou vírou ve vítězství rozumu a dobra.
Tento pól dobra představuje však nejen Saša, ale i citové dobro jeho matky a ideály některých dalších dětí z Arbatu. Spíše jen exponován je tu charakter Maxima Kostina, který v dalších dílech sehraje významnou úlohu, naopak velmi dynamicky tu prochází nešťastnými peripetiemi lásky, zklamání a dozrávání Varja Iva-novová i Lena Buďaginová. V osudu Leny nás trochu zaráží nelogicky dlouhé období hlubokého vztahu k neupřímnému a nemorálnímu člověku a její neschopnosti odhalit jeho skutečnou mravní podobu. Umělecky pravdivější je obdobná historie Varji, již připoutá k falešnému hráči Kosťovi vlastní lehkomyslnost a touha po snadném životě, ale která si po zklamání začíná uvědomovat cenu opravdovosti a hlubších citových svazků.
Protilehlý pól mravního zla je tu představen především Jurou
Šarokem, který od svého nepřátelského vztahu k sovětské vládě oportunně přechází do jejích služeb a stává se vykonavatelem represí. Až trochu jednostranně jsou zobrazeni sourozenci Marasevičovi — Vadim co neprincipiální literární kritik a Vika co marnivá a nemravná dívka, donášející na vlastní rodinu. Rybakov evidentně leckde zhustil barvy ve snaze zobecnit a sociálně typizovat, dát postavám obecnější lidskou a společenskou platnost. Zdá se, jako by se mu podařilo jemněji odstínit sociálně, politicky i charakterově diferencovanou společnost vyhnanců, s níž se Saša setkává na Sibiři.
Děti Arbatu jsou nesporně umělecky nejzralejší dílo Anatolije Rybakova, jehož tvůrčí vývoj nebyl vůbec jednoduchý.
Začal psát velmi pozdě. Až ve svých 37 letech vydal první svou knihu pro děti — Tajemný tesák (1948), který mu získal čtenáře i u nás. Byl to jednoduchý dobrodružný příběh z občanské války a období NEPu. V roce 1950 vydal svůj první román Řidiči, který sice dostal státní cenu, ale který přes dobrou autorovu znalost prostředí (pracoval v autoparcích několika měst) trpí typickým schematismem tohoto období.
Další jeho romány pro dospělé byly průměrné úrovně a ani jsme si je nepřeložili. Jen ještě dětská próza Zamotaná historie se objevila v českém překladu. Překonat schematické vidění světa mu pomohla válečná tematika, v níž zaujal čtenáře svou novelou Neznámý voják, napsanou v duchu tehdejší analytické prózy.
Prvním velkým pokusem A. Rybakova o epopej je Těžký písek (1979), zobrazující osudy jedné rodiny i jejích sousedů v malém městě na rozhraní Ruska, Běloruska a Ukrajiny od začátku století až do doby fašistické okupace. Teprve v závěrečné části o židovském ghettu a fašistickém vraždění se definitivně vyjevuje podstata charakterů, zvláště pak v zoufalém a beznadějném odporu proti fašistické smrti. Zde dozrál Rybakovův talent. Je to v době, kdy už měl rozepsané Děti Arbatu.
V jednom interviewu spisovatel říká:
„Když jsem psal Tajemný tesák a Řidiče, nemohl jsem si troufnout na tak složitou epiku, jako je román o mém pokolení, nebyl jsem k tomu připraven a nezvládl bych to.“
Autor tedy vidí přesně etapy své tvůrčí evoluce, v níž umělecká zralost nastala až kolem padesátky, tedy ve věku, kdy někteří autoři mají za sebou už vrcholy své tvorby. Rybakov se ke stáru rozmáchl k obrovskému záměru. Zařadil se jím mezi umělce, kteří usilují o nalezení a zobrazení historické pravdy o sovětské společnosti v širokém záběru lidských osudů a dějinných událostí. Jeho dílo stojí v jedné řadě s Ajtmatovovou Stanicí Bouřnou, s Bekovou Novou kariérou i s Grossmanovou epopejí Život a osud. Je napsáno s vírou v kulturní a politickou zralost čtenáře, v němž snad zpočátku může vyvolat pocit historické skepse, ale po domyšlení naopak hluboký historický optimismus.
Květen 1988
Miroslav Zahrádka v doslovu vydání z roku 1989
Dětri Arbatu / Anatolij Rybakov / Z ruského originálu Děti Arbata, vydaného v časopise Družba narodov, 4—6/1987, přeložila Vlasta Tafelová./ Lidové nakladatelství 1989
ZAJÍMAVOST:
V knize je známá pasáž, která je mylně přisuzován skutečnému Stalinovi. Ve skutečnosti ho vymyslel Rybakov. Ten se k autorství přiznal nedlouho před smrtí.
Citace z knihy:
Berjozin, tehdy náčelník zvláštního oddělení, mu dokazoval, že obvinění jsou nepřesvědčivá a že poprava vyvolá mnoho komplikací a problémů.
Na to mu Stalin odpověděl poučně:
„Smrt řeší všechny problémy. Když neexistuje člověk, neexistují problémy."
