Proč by čtyřverší nemohlo být střípkem, v němž se zrcadlí svět?
Jiří Žáček
Návod k použití knížky básní / Jiří Žáček
(Lojzovi Marhoulovi)Kdo stvořil svět? Bůh, když se božsky opil.
Kdo jsme? Jsme Sisyfové. Běžci od Thermopyl.
Žijeme v pravdě? Hlavně masochisté.
Jsou ženy z Marsu? To je víc než jisté.
Je život sen? Sen, který si sním uvnitř cizí hlavy.
Kdy zmoudříme? Až bude pozdě na opravy.
Je láska věčná? V dětech našich dětí.
Je Bůh muž? Kdeže — žena, božská, samotřetí.
Je náš svět v pořádku? Svět ano — my jsme v nepořádku.
Co bude po smrti? Vše začne od začátku.
Náš nepřítel? Náš přítel rozum — rádce zrádce.
Čemu nás učí básně? Ptát se.Poezie je permanentní pokus obnovit ztracenou vnitřní harmonii ve světě plném disharmonie. V jejím silovém poli tají ledovce předsudků a z pouště všednosti klíčí zázračná vegetace.
Báseň může vyklíčit z nejbanálnější epizody, z čehokoli.Od nápadu k básni však vede cesta plná oklik a slepých uliček.
Nevěřím, že se dá báseň vysedět v klidu, zkonstruovat chladnou hlavou.
Báseň vzniká pod vysokým napětím.Nevěřím v božské vnuknutí, věřím v úžasnou schopnost lidského mozku přemýšlet nejen o zadání, které si vědomě dáváme, ale zároveň o mnoha dalších věcech.
Jen tak si vysvětluji, že se nám v mysli jako blesk z čistého nebe zjeví nečekané myšlenky a nápady. Fantazie je zázračný dar, ale ani básník se neobejde bez logiky a systémového myšlení.Od básníků se toho žádá přespříliš.
Ti, co mají hroší kůži, žádají, aby měl básník kůži jako novorozeně.
Básník má mít srdce na dlani, tvrdí ti, co by si rádi hryzli do cizího masa. Vtip je v tom, vážený a milý čtenáři, že to srdce na básníkově dlani je tvoje.Básník nese svou kůži na trh, i když píše o zkušenosti druhých.
I koláče fantazie se musejí zadělávat kváskem zážitků.
Všechno si musí člověk vyvzdorovat — přinejmenším sám na sobě.
Možná že veškerá poezie není ničím jiným než hledáním klíčů — k sobě i k blízkým srdcím, ke kořenům lidskosti. Ke třináctým dveřím, za kterými najdeme sami sebe.
Kalkulovat se čtenářským ohlasem se nevyplácí zrovna tak jako kalkulovat s oficiálním uznáním.
Básník by si měl zachovat vnitřní svobodu, nepodléhat žádnému vnějšímu diktátu.
Může se mýlit, neboť mýlit se je lidské, ale nikdy nesmí vlastní integritu nahradit konjunkturální vypočítavostí — ta se neodpouští. Chci najít elementární srozumitelnost, takovou, která není výrazem primitivismu, ale jasného myšlení a otevřené obraznosti a přitom dokáže — třeba i nevysloveným tázáním — vyprovokovat čtenáře k tvořivému uvažování.
Určitá míra srozumitelnosti je podmínkou komunikace — a poezie by měla být příležitostí k dialogu, nikoli k zvěstování neomylných pravd.Smích úspěšně přehazuje výhybky na kolejích stereotypu.
I žert pro žert má svou psychoterapeutickou funkci, ale opravdový humor usiluje o víc.
Cena humoru je v tom, že usvědčuje lež a straní pravdě.Dějiny přírodních věd jsou plné příkladů, že z nejbláznivějších nápadů klíčí geniální myšlenky.
V českém veřejném povědomí platí poezie za změkčilost nehodnou pravých mužů. Kdo ještě ví, že středověcí rytíři byli školeni nejen v boji, ale i v psaní básní?
I rozum by měl občas metat kozelce, aby samou vážností nezatuchl.Básně se píšou, mimo jiné:
Z vášnivé touhy vzepřít se každé definitivnosti, protože co je definitivní, je mrtvé. Poezie je trvalá vzpoura proti všemu, co život mrzačí a ničí.
A pořád pro mne zůstává zázračnou možností porozumět sám sobě.
A skrze sebe světu.Pro slavného autora gregerií Gómeze de la Serna byl sonet sametovou vestou poezie, ale doba sametových vest je dávno pryč.
Pro mě je sonet daleko spíš barevným tričkem s veselým, něžným, praštěným a třeba i neuctivým nápisem, plandavým tričkem, které nesvírá ani netísní, ve kterém se cítím volně a přirozeně…Rozhodně jsem tuhle knížku psal nejsvobodněji ze všech, hlavně jsem se oprostil od podvědomého pocitu, že poezie je cosi jako rytířský turnaj, kde slávu sklidí vítězové, kdežto poražení odejdou s hanbou.
Svět patří všem, nejen vítězům.Čím dál víc se mi líbí rozepsat báseň — a nechat ji nedokončenou. Proč by měly být všechny texty fixovány v knihách?
V jedné Bradburyho povídce malíř Picasso kreslí na pláži obrazy do písku a s uspokojením sleduje, jak mořský příliv jeho dílo vzápětí smaže.
Ano, nejlepší básně mají zůstat nenapsané.
