Čtete-li biografickou knihu Vodňanské, Voda, která hoří, o milostných peripetiích s Havlem, je jasné, že si nevymýšlela. Podstatnou části knihy jsou vzpomínky na Václava Havla. Laskavé i kruté, včetně toho, jak se choval k ženám. Není to ale o tom, čemu herečka Květa Fialová říkala kurevník, ale o míře pokrytectví, které charakterizuje jeho povahu v celém jeho životě. V knize je doložených příkladů víc než dost.
Biografická kniha psychoterapeutky přibližuje celý její život plný událostí a nevšedních setkání.
Vzpomíná na ukrajinskou babičku a venkovské dětství v Jižních Čechách. Studia v atmosféře 60. let v Praze. Originální svět protialkoholní léčby v Praze u Apolináře...
Vzpomíná na široký okruh přátel profesních, uměleckých, filosofických a disidentských. Vzpomíná na své osudové muže. Poukazuje na každoroční poutě do asijských klášterů, které mi ale připadají jako módní výstřelek, než cesta vedoucí ke skutečné duchovní obrodě.
Nicméně Václav Havel je hlavním tahákem pro spoustu čtenářů. Je to vlastně druhá kniha o Václavu Havlovi, ve které je popsán bez aureoly svatosti a jedinečnosti. Ta první se jmenuje Politická tragédie v šesti dějstvích a napsal ji John Keane.
Reálný Václav Havel. Politická tragédie v šesti dějstvích podle Johna Keana
Ukázky...
Těžko se pohřbívá tak živá paleta emocí do uzavřenýho sarkofágu knihy.
Hlubší a pravdivější je to, co se do slov nevešlo.
Nejtěžší kapitola.
Časová úsečka mezi vězněm a prezidentem. 1983—1989.
A pak ještě kousek dál.
Velmi osobní úsečka.
Patří nanejvýš do mého života.
Proč o tom psát?
A proč o tom nepsat?
Váhám i neváhám.
Podávám svědectví.
S obavou i odhodláním.
Psaní na hraně.
Čtu si své deníky. Mám jich tak na dvě stě. Deníky i Seníky.
Paměť je plastická. Dělá si, co chce. S vlastními deníky ovšem nemůžu nesouhlasit! Ten rukopis důvěrně znám. I gramatiku.
Po třiceti letech otevírám sejf a čtu desítky Václavových dopisů. Telegramy. Pohlednice. Vzkazy. Listy a lístečky. Itineráře.
Kresbičky.
Poslouchám jeho expres posílané kazety. Mluvené naléhavé dopisy. Namluvené hry.
Očekávala jsem to, a proto nečetla, neotvírala.
Jejich intenzita zbavuje jakéhokoliv nadhledu. Touženého moudrého odstupu. I po těch létech.
Bolí mě všechno, co ke mně patří.
Čas s Václavem byl delší, než byl.
Nevěděli jsme, kam jdeme. Šli jsme.
Vypisuju si tu data, přepisuju dopisy, hledám dosud neobjevené významy. Pokouším se o nemožné. Pochopit. Přijmout. Naživo si sahám do starých bolestí. Nároků unést světlo i stín lásky.
Vztahy jsou doing, beeing, nebo míchanice obojího. Byli jsme beeing. Setkali jsme se. Oba vyprahlí. A objevil se pramen.
Požehnání. Živá voda pro oba. Čtu si dopisy a přes všechno to trápení objevuju jejich krásu, která nemohla být viděna, jsouc zaslepena povrchnější vrstvou zdivočelých emocí.
Dopisy za oponou.
Literární skvosty.
Výpovědi duše.
Navýsost si uvědomuju, co dávám všanc.
