Spisovatel Jiří Havel je velmi známou postavou české literatury pro děti i mládež. Svoji literární tvorbu od počátku adresoval dětem, spolupracoval s dětskými časopisy (Sluníčko, Mateřídouška) a podílel se na koncipování čítanek pro základní školy. Je autorem textů k desítkám leporel, humorným tónem oživil původně didakticky účelový útvar tzv. malovaného čtení.
Neopominutelný je Havlův přínos českému kreslenému seriálu.
V letech 1976–1990 se ve spolupráci s výtvarnicí Věrou Faltovou na stránkách dětského časopisu Ohníček pravidelně objevovaly příhody psího hrdiny Barbánka. Havel vložil do postavy nezbedného Barbánka jasně čitelný výchovný záměr, přesto si jeho libreta většinou uchovala humorný náboj a Havel nosnost Barbánkovy postavy prověřil i knižním vydáním.
JIŘÍ HAVEL O SOBĚ
Důvody, proč jsem se soustředil na dětskou literaturu
Měl jsem hezké dětství. Vztah k dětem se utváří už v rodině, ve které člověk vyrůstá a já jsem měl tři sourozence. Narození dcery a vnuků do toho pak vnesly nové impulzy, ale základ byl už dán a pokračoval kontakty s dětskými čtenáři, který je trvalý od padesátých let, kdy jsem řídil dětský časopis.
Po kom mám cit pro jazyk
Velký vliv na mě měla maminka. Ta nám recitovala zpaměti při dlouhých pěších cestách za babičkou do Blatce u Rovenska pod Troskami celé básně z Erbenovy Kytice. Zpívala nám také při navlékání korálků, kterým se živila a při kterém jsme jako děti museli pomáhát a občas nám četla. Navíc si ovšem myslím, že pro vnímání jazyka může člověk mít do jisté míry talent a pak se obejde bez bohemistického vzdělání, stačí mu škola a četba.
Moje setkávání se čtenáři
Se čtenáři jsem se prostřednictvím dětských časopisů, zejména Madeřídoušky a Sluníčka, setkával i v době, kdy jsem jinak publikovat nesměl. V roce 1969 jsem byl vyškrtnut ze Svazu spisovatelů i ze Svazu českých novinářů a členství v těchto výběrových organizacích, v současné době existujících pod názvem Obec spisovatelů a Svaz českých novinářů, jsem si obnovil v roce 1990. Jde zejména o prostor pro profesní setkání a kontakt s oborem a kolegy.
Když jsem musel psát do šuplíku
Básnická tvorba není v mém díle přímým zrcadlem historických událostí a represe po roce 1969, kdy jsem nesměl pracovat v časopisech a zůstal i bez odpovídajícího zaměstnání, mi dokonce pomohla v tom, že jsem získal čas pro dětskou poezii, i když publikovat jsem směl jen beze jména a díky přátelům v dětských časopisech. Tak jsem měl už připraveny knížky na dobu, kdy se poměry poněkud uvolnily a moje texty mohly znovu začít vycházet.
Které své knížky považuji za hodně důležité
Za zvlášť významné pokládám ve své bibliografii knížky „Člověče, nemrač se“, ve které jsem začal svou cestu, vedoucí děti ke vnímání bohatosti jazyka a možnostem aktivní hry se slovy a triptych „Než zazvoní potřetí“, „Veselé noty“ a „Malovaný svět“. Ten reprezentuje druhou, lyričtější linii mého díla a měl by seznámit děti se třemi nejrozšířenějšími druhy umění. Snažil jsem se v nich probudit zájem čtenářů o imaginární vnímání světa a zároveň je specifickou formou seznámit s vybranými pojmy z těchto oblastí, do kterých nemají všechny děti stejně samozřejmý přístup. Sám jsem jako dítě často chodil do loutkového divadla a mám s ním i krátkou amatérskou hereckou zkušenost ze svého rodiště. Tam se hrála nejen ochotnická představení, ale součastí tanečních zábav bývaly i kabarety s kuplety, jejichž texty byly složeny přímo na místní poměry.
Na triptychu jsem spolupracoval s malířem Karlem Frantou, který měl podobné herecké i muzikantské zážitky a jehož vnímání světa mi bylo velmi blízké. Pokračováním lyrické linie je knížka „Kdo vodí koně po pěší zóně“, kde seznamuji děti s pražskými památkami jinak než ve škole a jako člověk, který má Prahu nesmírně rád.
Proč jsem rád v čítankách
Na čítance pro 3.ročník zvláštní školy a o čítance pro 4.ročník základní školy jsem spolupracoval v prvním případě s významným pedagogickým odborníkem dr.Lincem a v druhém se spisovatelem Svatoplukem Hrnčířem. Práce na učebnicích mi umožnila uplatnit mnoho získaných životních i literárních zkušeností. Také skutečnost, že moje básničky se objevují v mnoha čítankách jiných autorů je pro mě velmi významná, protože to považuji za největší odměnu a možnost zasáhnout svou prací nejširší okruh čtenářů.
V čem vidím smysl své práce
Nejsem analytik ani prognostik a smysl své aktivity vidím v tvořivé práci. Ve svém věku se ani nedívám desítky let dopředu, ale doufám, že literatura bude mít co říci dětem, alespoň těm malým, i v době předimenzované technikou a komercionalizací. Snad i vedle počítačových her se najdou děti se smyslem pro literární fantazii, imaginaci a emocionalitu, zejména když bude doplněna humorem a laskavostí.
Stránky autora: http://www.jirihavel.estranky.cz
„Literární tvorba je pro mě spojena vždycky s inspirací a nápadem, který není možné předem vykalkulovat a ani dodatečně opatřit nějakou vhodnou nálepkou. Cesta ke konečné podobě je od původní myšlenky dlouhým procesem s mnoha pochybnostmi a předělávkami. Pokud ale má v sobě člověk potřebnou dávku pokory a odpovědnosti, pak může spolu s talentem vyústit v dílo, které čtenáře osloví a něčím v něm utkví. Myslím, že je to přání každého autora.“ Jiří Havel
