„Ja som optimista,“ říkával a snad i dál říká herec Milan Lasica. „To tvůj otec je skeptik, ty to jistě budeš mít po něm,“ povídá mi nedávno na výstavě v Kyšicích u Plzně tatínkův spolužák pan Cígler, i zamyslil jsem se nad tím. Skutečně jsem pesimista nebo aspoň skeptik?
Vzpomínám a vidím v minulosti i chvíle štěstí a socialismus byl zahradou, to jistě, ale zoologickou. A dnes… Co se opravdu děje dnes?
Zdá se mi, že to tuším, a nemám iluzí. Tak jako silnější predátor pozře v džungli slabšího zajíčka, rovněž Marxem (je mu 200 let) solidně analyzovaný kapitál nadnárodních korporací zrovna polyká demokracii; asi jako krajta králíka. Ale jsem optimista jako Lasica a říkám tady i v plénu: „Možná ne. Třeba se nic neděje! A byla demokracie vůbec někdy někde? Ukažte mi ji na Athosu a v Monaku!“
A co vím dál? Na Robinsonově ostrově nebyla. Na tom Lincolnově snad, ale co s tím, pánové a dámy, vždyť oba ty ostrovy i veškeré utopie jsou vymyšlené.
Anebo si pro potřebu tohoto fejetonu vezměme Rusko let dvacátých, jež Bondy označil za jedinou prý chvíli a místo, kdy to - možná - na chvíli zajiskřilo a mířilo s lidstvem k lepšímu. Chm. Ale byla to demokracie? Pochybuji! Ba vím, že nebyla, a prahnu ostatně pro dnešek zůstati skeptikem. Proč? Protože, kdo ví, ale možná opravdu není východiska a korporacím dozajista přísluší také altruismus hodných lidí za nimi, ale (cha, cha) v pohádce.
V reálu je to k smíchu. V reálu se nikdo nešetří. Nadnárodním korporacím ostatně už z principu ani nemůže jít o nic mlhavého, nýbrž jen o zisk; kdyby totiž nešlo, jejich kapitál by moc dlouho zachovalým kapitálem nezůstal. Aj! A jest vůbec ještě v podobném světě místa pro Čechy? Ne.
A kde by se taky to místo vzalo? Čechy jsou malé, Čechy postrádají vliv a Čechy postrádají i moc. Čechy nejsou velmoc a moc a sláva náleží do jiných menších krajin, jako je Brusel, Belgie, Holandsko, Švýcarsko, Norsko a Švédsko.
Které sice (to Švédsko), milé děti, znáte na mapě veliké, avšak má fakticky jen „pár“ milionů obyvatel. A tyto „malé“ země se nám smějí, i když tajně, a Budování státu od Peroutky ostatně implicitně a vědomě předvádí naši vlastní minulost alias totální bezradnost protihabsburské opozice (abych se na chvíli vrátil přesně o sto roků nazpět).
A nebyla snad bezradnou? S vyhlášením neposlušnosti vůči Rakousku opozice „poněkud“ prodlévala a válka de facto skončila, nicméně až po rezignaci císaře se Paní Opozice nadechla. Pozdě. Československo mezitím už podle zákonitostí džungle založily právě světové korporace. A uplynulo dvacet let a banky u nás by exulantu Benešovi dobrovolně neposkytly ani groš, to by je snad musel vyloupit s pistolí. Ale proč by taky solily? Viděly to jinak a vůbec. Byly bankami. Banka, to je definovaný pojem, a Mnichov nemohl skončit slunečně.
Roku 68 pak Československo bylo západním kapitálem odepsáno stejně a uplynulo ještě pár let a vynořil se na Východě prorok.
Konečně tedy nějaký optimismus na místě? Směji se. Muž se znamínkem na čele a hezkou ženou cosi měnil a měnil, ale... Ale zaútočil na Západ? Ne. Ustoupil.
Kdyby to neudělal, jakékoli protesty lidu by k převratům nestačily. Ani u nás, ani jinde. Ale on ukročil a Švédi mu udělili Nobelovu cenu a myslím, že za literaturu.
Zůstaňme však u nás a mýtus Václava Havla (na který dbá dejme tomu pan Ž) byl, nelze si pomoct, snad ještě neuvěřitelnější než mýtus o komunismu.
S realitou má málo společného, anebo jen tolik, co Indiana Jones. Ale i ten Spielberg je větší realista, než byl Havel, a Čechy, to vždy byla potenciální kořist. Takže teď patří vítězům studené války. A ta mýtem nebyla. Ani jen divadelní hrou. Vedla se nejenom na Mostě špiónů a my ji projeli jako sáňky led.
Skutečnou hybnou silou odporu obyvatel Východu vůči bolševikovi ovšem byla touha víc vydělávat, což se, řekl bych, popřít nedá.
S výjimkou lidí jako Florian či Holan se jednalo o prahnutí po dosažení úrovně života jisté části obyvatelstva Západu. A často o chuť spekulovat a jistěže taky podnikat podle příslušných regulí. A bohatnout - a bohatnout - a bohatnou - a umřít - a mít se.
Západu se nicméně prostřednictvím ropy i obchodů se zbraněmi jedná teď i tehdy jen o peníze a války neskončily. Kdyby Putin neanektoval Krym, americká základna by už na nejmenovaném poloostrově trčela k ruskému nebi, a to v rámci „mírové“ politiky Severoatlantického paktu, jenž je mj. hlavou zbrojovek. Ach, kdo by totiž lépe jistil odbyty?
A zahrada? V tahu. Jsme vazal. A vazal, to vždy není defétista, ale nemá už dávno skutečné národní zájmy.
Natož pak mezinárodní. Vazal smí jen kývat jako Nohavicův plyšový pes a vám ještě odpoví: „Není to fuk?“ A možná je. Sociální výhody stejně již jsou v 21. století svorně demontovány (po celém světě) a nejeden novinář typu MK davu ještě poradí: Hej! Uvykni nejistotě. Čti, jak dnes trpí prostý Kolumbijec. Žij rovněž ze dne na den, tak jako on.“
Ne, MK nic podobného nenapsal, takže se mu omlouvám, avšak jisté noviny to naznačily. A pro naprosto každého skeptika nastává tím konec a i syndrom HIV (kdož ví, zda ne uměle vyvinutý) máme místo středověkého moru a migranty a islámský terorismum na místě armády Turků, kteří funkci bubáka ztratili v 17. století, ale zase ji chtějí. - A Putin?
„Zabiju Putina v Karlových Varech, přijede-li na festival,“ což však žertuji a VP ve skutečnosti drží Rus nad propastí a po právu klepe přes prsty ty, kdo chtěli tamní půdu a suroviny přenechat za babku Západu.
A že je to propaganda? A co ta špinící Rusko? Není snad dvousečná? Je. A zrovna jako ta, kterou jsme co komunistická výspa plili na Západ.
Socialismus zahradou byl, ale rozdrtil ho normál přírodního světa.
Normál pralesů.
A socialismus nahradila lichva a právně ošetřené lsti. Možná trochu přeháním a chápu, že vy teď toužíte válčit, ale podle mě zbývá už jen psát verše a brakově zamilované romány.
Ilustrace: Vladimír Renčín