Sbohem, armádo. Protiválečný román Hemingwaye pro ty, kteří rádi umírají pro cizí zájmy a zisky

Sbohem, armádo (A Farewell to Arms, 1929) je román, který je reakcí Ernest Hemingwaye na životní zážitky z První světové války.
Román sice neodrývá stupiditu a nadšení lidí umírat za pochybnou ideu tak, jak o tom píše Remarque v knize Na západní frontě klid, ale jedinečně popsaným intimním příběhem dvou mladých zamilovaných lidí ve válce dostatečně zdůrazňuje zrůdnost válečnou i a důvod, proč nepodporovat žádnou válku.
Celá generace spisovatelů a lidí, kteří tuto hrůzu prožili se označuje jako "ztracená generace". Lidé, kterým válka navždy zničila jejich životy.

Hemingway si vybral za hlavního hrdinu amerického lajtnanta Frederica Henryho, který pomáhá italské armádě obsluhovat sanitky a při té příležitosti se seznámí s anglickou zdravotní sestrou Catherine Barkleyovou, do které se zamiluje. Nakonec s ní čeká dítě: "To se jenom hlásí na svět dítě, mimovolný důsledek krásných milánských nocí"

Na základě tohoto lidského příběhu mladých lidé popisuje Hemingway zrůdnosti válečné, deformované vztahy lidí na frontě i za ní.
Místy až bolestný příběh lásky, něžností, naivity, ale i humoru. Jako vždy když dva mladí lidé k sobě nacházejí cestu a jsou něčím drasticky poznamenáni jak v minulosti tak především tou nejzrůdnější přítomnosti jakou si dovedete představit.
A není to nic nového. Už v 8 stol. př. n. l. v eposu Illias je psáno: "Války jsou produkty rozpínavosti a lidské pýchy, agrese i nelidskosti."

Takže až nějaký politik bude tvrdit, že je třeba abyste bojovali, protože oni řekli, že jsme ve válce, přečtěte si znovu tuto knihu a další knihy. A budete mít jasno, co určitě nechcete.

Jak vznikla kniha?
Ernest Hemingway byl v první světové válce raněn šrapnelem, a když ležel v Itálii na nemocničním lůžku, napsal příteli, že oné osudné noci roku 1918 vybuchla ve tmě obrovská bomba.
„Tehdy jsem umřel. Cítil jsem, jak mi přímo z těla vychází duše nebo co, jako když za jeden cíp vytáhnete z kapsy hedvábný kapesník. Poletovala okolo a pak se vrátila do mě a už jsem nebyl mrtvý."
Tento zážitek, který se stal podkladem pro scénu v románu Sbohem, armádo.

Styl psaní Hemingwaye:
Hemingwayova novinářská schopnost popsat v knize to důležité a vynechat nepodstatně se nejvíc projevuje v jeho povídkách, kde je také velké množství příběhů z této války. Nic méně i v této knize je vidět jeho snaha psaní ledovce. Popsat to podstatné (to, co je pod mořem) jen tím málem, co je nad hladinou. Hemingway měl velmi dobrou vyprávěcí a pozorovací schopnost, vidění detailu. Pro přemýšlivé čtenáře velmi čtivý a objevný příběh.

Tato kniha Hemingwaye poprvé proslavila.
A nejen svou otevřenosti a čtivým stylem, ale také svou syrovostí, která se projevuje i používáním vulgarismů. Kvůli tomu byla i částečně cenzurována.
Kniha byla zakázána v Itálii za vlády Mussoliniho, protože Hemingway v rozhovoru s ním uvedl, že je "největším lhářem v Evropě".
Proslulost knihu navíc zvýšilo její zfilmování už v roce 1932 a později v roce 1957.
V češtině román poprvé vyšel v roce 1931 a byla to první Hemingwayova kniha vydaná česky. Ale nejlepší je jednoznačně až překlad Josefa Škvoreckého (1958 a 1965).

Výpisky:

Začátek knihy:
V pozdním létě toho roku jsme bydleli v domě ve vesnici, která se dívala přes řeku a rovinu k horám. V korytě
řeky byly oblázky a vodou omleté balvany, sluncem vysušené a bílé, a voda byla průzračná, proudila rychle a
modrala se nad hlubinami. Oddíly vojska procházely kolem domu a dál po cestě, a prach, který zvedaly, sedal na listí stromů. Kmeny stromů byly také zaprášené a listí toho roku brzo opadalo a my viděli oddíly, jak pochodují po cestě a jak se prach zvedá a listí, zčeřené vánkem, opadává a vojáci pochodují, a potom cestu prázdnou a bílou, až na to listí.
V rovině byla bohatá úroda; bylo tu mnoho ovocných sadů a tam, kde rovina končila, zvedaly se hory, hnědé a
pusté. V horách se bojovalo a v noci jsme vídávali záblesky dělostřelecké palby. Vypadalo to ve tmě jako blýskání na časy, ale noci byly chladné a člověk neměl pocit, že se blíží bouřka.
xxx

„Válku nejde dokončit. Válka nemá nikdy žádný konec."
"Ale ano má." Passini zavrtěl hlavou. "Válka se nevyhrává vítězstvím. I když třeba dobudeme San Gabrie. I když dobudeme Carso a Morcalfone a Trieste. Kde budeme pak?
Viděl jste ty hory v dálce? Myslíte si, že bychom je všechny taky mohli dobýt?
Jenom když Rakušane přestanou bojovat.
Jedna strana musí přestat bojovat. Proč nepřestaneme bojovat my...
xxx

Před stanovištěm nás spousta ležela na zemi ve tmě. Odnášeli raněné dovnitř a vynášeli je ven. Kdykoliv se
rozhrnula zástěra a někoho vynášeli, zahlédl jsem světlo z ošetřovny. Mrtví byli položeni stranou. Doktoři pracovali s rukávy vyhrnutými až k ramenům a byli červení jak řezníci. Nebylo dost nosítek. Několik raněných dělalo rámus, ale většinou byli zticha. Vítr ševelil v listí příkrovu nade dveřmi ošetřovny a noc byla čím dál chladnější. Celou tu dobu přicházeli nosiči raněných, stavěli nosítka na zem, vyložili je a šli pryč.
xxx

Jenže na Západní frontě není nikdo s to druhému napráskat. Snad už se války ani nevyhrávají. Možná, že budou trvat věčně. Možná, že tohle je nová Válka stoletá. Položil jsem noviny na stojánek a odešel jsem z klubu. Slezl jsem opatrně se schodů a kráčel jsem po Via Manzoni. Před Gran Hotelem jsem potkal starého Meyerse a jeho ženu, právě když vystupovali z kočáru. Vraceli se z dostihů. Ona byla prsatá ženská v černém satinu. On byl mrňavý a starý, měl bílý knír, ploché nohy a opíral se o hůlku.
xxx

Když jsem se po operaci probudil, nebylo po mně. To se přitom člověku nestane. Oni ho jenom zadusí. Není to
jako umřít, je to jen chemické udušení, takže člověk necítí, a potom mu je úplně, jako kdyby byl opilý, až na to, že
když zvrací, jde z něho jenom, žaludeční šťáva a neudělá se mu líp. V nohou postele jsem viděl pytlíky s pískem.
Visely na trubkách, které čouhaly ze sádrového obvazu. Za chvilku jsem uviděl slečnu Gageovou a ta řekla: „Jak je
vám?“
„Lip,“ řekl jsem.
xxx

Ubohá, má ubohá, milovaná Catherine! Takhle se tedy platí za společné noci. Past sklapla. Tohle tedy čeká lidi po milostných nocích. Buď jak buď, díky bohu za plyn. Jak asi musely ženy zkoušet, než se objevila anestetika! Když na ně přišly bolesti, jako by je strhl divoký vír. Když byla Catherine těhotná, neměla žádné potíže. Nic ji netrápilo. Ani jí vlastně nikdy nebylo špatně. Na nic si až do posledního dne nestěžovala. A teď ji přece jenom dostali.
Co člověka čeká, to ho nemine. Nemine ho to, k sakru, nemine. I kdybychom se třeba padesátkrát vzali, dopadlo by to pokaždé stejně. A co když zemře? Nezemře. Jenom prožívá těžké chvíle. První porod se zpravidla dlouho vleče. Jenom prožívá těžké chvíle. Až bude po všem, řekneme si, jak zkoušela, a Catherine se bude bránit, že ani vlastně moc nezkoušela. Ale co když zemře? Nesmí zemřít. ano, ale co kdyby mi zemřela? Nemůže zemřít, povídám ti. nejanči. Jenom prožívá těžké chvíle. To jí prostě jenom příroda ukazuje, co dovede. Je to jednoduše první porod, a ten se téměř vždycky dlouho vleče.
Ano, ale co kdyby mi zemřela? Nesmí umřít. Proč by měla umírat? Proč by vlastně měla umřít? To se jenom hlásí na svět dítě, mimovolný důsledek krásných milánských nocí. Zamotá hlavu a potom se narodí a pečuje se o ně a možná, že to dítě má člověk i rád. Ale co když Catherine zemře? Nezemře. Všecko je v pořádku. Ale co kdyby mi zemřela? Nesmí zemřít. Ale co kdyby zemřela? Řekni, co budeš dělat? Co kdyby mi zemřela?
xxx

Prosím, milosrdný Bože, nedopusť, aby mi umřela!
Ošetřovatelka otevřela dveře, zakývala na mě prstem, abych šel dál. Šel jsem za ní do pokoje. Přistoupil jsem
k lůžku. Na druhé straně lůžka stál doktor. Catherine ke mně vzhlédla a usmála se. Zhroutil jsem se na postel a
rozplakal se.
„Ty můj drahoušku,“ řekla Catherine teplým hlasem. Tváře ji překryla šeď.
„Všechno je v pořádku, Cat. Zase bude s tebou všecko v pořádku.“
„Umřu,“ řekla; odmlčela se. „Nerada bych umřela.“
Vzal jsem ji za ruku. „Nedotýkej se mě!“ vykřikla. Odtáhl jsem ruku. Usmála se.
„Ty můj miláčku! Polož mi ruku, kam chceš.“
„Zase budeš v pořádku, Cat. Vím, že budeš zase v úplném pořádku.“
„Chtěla jsem ti napsat dopis, abys ho měl, kdyby se se mnou něco stalo, ale nenapsala jsem ho.“
„Nemám ti zavolat kněze nebo někoho, koho bys chtěla vidět?“
„Chci vidět jenom tebe.“
xxx

Konec knihy:
Odešel chodbou. Šel jsem ke dveřím do pokoje. „Teď tam nesmíte,“ řekla jedna z ošetřovatelek. „Ale ano, smím,“
řekl jsem. „Teď ještě ne.“
„Jděte pryč,“ řekl jsem. „Ta druhá taky.“
Ale když jsem je dostal ven a zavřel dveře a zhasl, nebylo to k ničemu. Bylo to, jako kdybych dával sbohem soše.
Za chvíli jsem se zvedl, odešel jsem ven a z nemocnice a šel jsem zpátky do hotelu v dešti.