Hlad Knuta Hamsuna je čtyřdílný příběh umanutého muže, rozhodnutého žít takřka jen z publikování článků. Jeho hrdost je taková, že je-li mu jednou umožněno přespat v nouzi na strážnici, ráno odmítá i po řadě dní hladovění snídani – a vydává se za „lepšího člověka“.
Jeho nitro přitom je podivuhodnou smění odolnosti, dobroty a jemnosti, takže když v onom pokojíku, jehož se mu náhodou dostalo, zhasne po několika minutách světlo, muž doslova bojuje s temnotou, která mu (tedy) není tou přítelkyní, jak je naznačeno v ukázce níž. Nakonec se zachraňuje tím, že si vymyslí nové slovo (podobající se značně slovu kuba) a s tím slovem se pak doslova laská, ten výraz si opečovává a je naň pyšný.
Gradace všech čtyř částí románu (jakési záchrany na poslední chvíli) nemůže nestrhnout ani po sto dvaceti šesti letech od prvního vydání a je až neuvěřitelné, co Knut Hamsun (1859-1952) ve své prvotině vydobyl jen z chození (dnešním) Oslem a návštěv redakcí.
„Po přečtení Hladu pochopíte, proč byla Knutu Hamsunovi udělena Nobelova cena za literaturu,“ konstatuje dnešní český vydavatel na pásce knihu potahující. „Jde o jeden z nejvíce znepokojivých románů v historii, z něhož vycházela další díla 20. století. Takto vypadá cesta na samé lidské dno.“
Na chudobě hrdinově je přitom možná nejzajímavější to, že není pojednána jako sociální problém, nýbrž existenciálně, a mezi naturalistická díla proto Hlad lze řadit stěží. Je spíš obrazem silného jedince, který však jako by měl v mozku trhlinu; a my vlastně nevíme, zda je tato nepravost v mysli dána nějakou predestinací či třeba jen a právě živočišným hladem. Tento ale není jen touhou po potravě.
Muž bezpochyby hledá vlastní identitu a je natolik rozhodnut stát se úspěšným jen svým psaním, jako snad nikdy nikdo nebyl před ním.
Hlad je román, který má zvláštní stavbu (patrně bylo použito deníku?) a modernistický charakter. Lze ho rovněž chápat jako oslava individualismu a oslavuje moci nedělat kompromisy a síly udržet integritu i na pokraji mdlob a šílení.
Hlad není ovšem recept, ale je spíš (ohromujícím) dokladem o člověku a jeho citech. Je to text, po jehož přečtení pochopíme, co je prázdnota, nicméně ne z hlediska jí podřízeného hlupáka; to spíše z hlediska egocentrického sobce. Ale pozor, ani to ne.
„Sami sebe tvoříme!“ Tak by mohlo znít jedno z poselství mnohokráte už analyzovaného, klasického díla.
„Sami sebe tvoříme, ale nelze to dokončit, aniž bychom se nenaučili více i méně vypočítavě komunikovat s druhými.“
Knut Hamsun: Hlad. Nový překlad Helena Kadečková. Doslov Martin Humpál. Redakce Markéta Hofmeisterová. Korektura Jakub Šofar. Ilustrace (na obálce) Edvard Munch. Dybbuk. Praha 2016. 240 stran. ISBN 978-80-7438-142-3
Kniha se v českém překladu poprvé objevila roku 1902 díky Hugo Kosterkovi.
Knut Hamsun
se narodil 4.8.1859 u Vågå v údolí Gudbrandsdalen jako Knud Pedersen. V necelých 20 letech už vydal svá první dílka Den Gaadefulde nebo povídku Bjørger. Jeho pestrý život ho zavedl do mnoha míst na světě. Žil v Kodani, Chicagu, nebo Paříži. Se svou ženou procestoval Evropu i Asii. Byl jedním z nejoblíbenějších a nejuznávanějších spisovatelů Norska. Romány Hlad (Sult), Mystérie (Mysterier) a Matka země (Markens Grøde) dodnes zůstávají klenoty světové literatury. V roce 1920 získal Hamsun Nobelovu cenu za literaturu. Během druhé světové války se ale postavil na stranu nacistů. Za své postoje byl po válce obviněn z vlastizrady. Zbytek života strávil ve společenské izolaci. Norové ale jeho jméno zpětně rebilitovali a rok 2009 je rokem Knuta Hamsuna.
Film:
V roce 1996 byl natočný film Hamsun o životě tohoto světoznámého spisovatele, který byl velkým obdivovatelem Hitlera a dokonce ho i navštívil. Ve filmu je hodně skutečné atmosféry té doby i příčíny fascinace novým světovým řádem, které ztělesňovalo Hitlerovské Německo.
Ukázka:
Večer značně pokročil. Padl na mě ospalý klid, příjemná malátnost, a já jí nekladl odpor. Tma ještě trochu zhoustla, lehký vánek vrásčil mořskou perleť. Černé trupy lodí, jejichž stěžně jsem viděl proti obloze, vypadaly jako oněmělí netvoři, jimž se ježí štětiny, a jež leží a čekají na mě. Necítil jsem žádnou bolest, hlad ji otupil. Místo ní jsem pociťoval příjemnou prázdnotu, nic z toho kolem se mne netýkalo a já byl šťastný, že mě nikdo nevidí. Položil jsem nohy na lavičku a opřel se o ní zády, abych mohl co nejlíp procítit celé blaho své výlučnosti. V mé mysli nebylo mráčku, ani zdání nepříjemnosti, a kam až mé myšlenky sahaly, nebylo choutky či tužby, které by zůstávaly nesplněny. Ležel jsem s otevřenýma očima ve stavu sebe-nepřítomnosti, cítil jsem se nádherně ode všeho pryč.
I nadále nebylo nikde jediného hlásku, jenž by mne rušil. Shovívavá tma mým očím skrývala celý svět a pohřbila mě v nekonečném klidu – pouze poušť ticha tlumící veškeré zvuky mi monotónně mlčí do uší. A temní netvoři tam přede mnou mě do sebe chtějí vsát, až přijde noc, a zanést mě daleko za moře a přes cizí země, kde nebydlí lidé. Donesou mě k zámku princezny Ylajali, kde mě očekává netušená nádhera, větší, než je vlastní kterémukoliv člověku. A ona sama bude sedět na trůnu ze žlutých růží v zářící síni, kde je všechno stvořeno z ametystu, a až vystoupím, vztáhne ke mně ruku, a když se k ní přiblížím a pokleknu, pozdraví mě. „Buď vítán, rytíři, u mne a v mé zemi! Již dvacet let tě očekávám, ze všech bílých nocí jsem tě volala, a když jsi truchlil, plakala jsem, a když jsi spal, vdechovala jsem ti líbezné sny...“ Pak mě kráska vezme za ruku a provádí mě, vede mě dlouhými chodbami, kde davy lidí provolávají hurá, a jasnými zahradami, kde si tři stovky mladých dívek hrají a smějí se, do jiné síně, kde je všecko ze třpytivých smaragdů. Svítí zde slunce, na galeriích a chodbách zní táhlé sbory hudby, vstříc mně tryskají proudy vůně. Držím její ruku ve své a cítím, jak mi v krvi vře divoká rozkoš očekávání. Obejmu ji svou paží a ona šeptá: „Zde ne, pojď ještě dál!“ I vstoupíme do černé síně, kde je všecko z rubínu, vznosná nádhera, do níž přeložen klesám. Tu kolem sebe cítím její paže, dýchá mi do tváře a šeptá: „Vítej, můj milovaný! Líbej mě! Ještě... ještě...“
Nad sebou vidím ze své lavičky hvězdy a mé myšlenky vyplouvají do orkánu světla.
Jak jsem tak ležel, upadl jsem do spánku a probudil mě strážník. Nemilosrdně povolán zpět do života a celé své ubohosti jsem se posadil. Mým prvním pocitem byl nejapný údiv, že se nacházím venku pod širým nebem, ten však záhy vystřídala trpká rozmrzelost. Div jsem se nerozplakal zármutkem, že jsem ještě naživu. Zatímco jsem spal, rozpršelo se, šaty jsem měl úplně promoklé a ve všech údech jsem cítil syrový chlad. Tma ještě víc zhoustla a jen stěží jsem před sebou rozeznával rysy ve strážníkově tváři.
„No tak,“ říkal, „vstávejte!“
Ihned jsem vstal. Kdyby mně byl přikázal, abych si znovu lehl, tak bych taky uposlechl. Byl jsem velice skleslý a neměl vůbec sílu, navíc jsem téměř okamžitě opět pocítil hlad.
„Počkejte, vy hlupáku!“ volal za mnou strážník. „Nechal jste si tady klobouk. Tak, a teď jděte!“
„Taky se mi zdálo, jako... jako bych něco zapomněl,“ koktal jsem nepřítomně. „Děkuji. Dobrou noc.“
A odpotácel jsem se pryč.
Mít tak skývu chleba, aspoň tu kdyby člověk měl! Kousek báječného žitného chleba, co by se do něj zakousl, když tak chodí ulicemi. A představoval jsem si takový ten zvláštní druh hodně tmavého chleba, který by mi teď tolik přišel k chuti. Hladověl jsem krutě, přál jsem si, abych byl nadobro mrtvý. Začal jsem být sentimentální a rozbrečel jsem se. Copak má ubohost nikdy neskončí? A zničehonic jsem se na ulici zastavil, dupl do dláždění a hlasitě jsem zaklel. Jakže mi to řekl? Hlupáku? Já tomu strážníkovi ukážu, zač je toho loket, říkat mi hlupáku! Načež jsem se otočil a běžel zpátky. Cítil jsem, jak přímo hořím vzteky. O kus dál jsem zakopl a upadl, ale nic jsem nedbal, zase jsem vyskočil a běžel. U Železničního náměstí jsem však byl už tak unavený, že jsem až na náměstí nedokázal pokračovat, krom toho mě ze toho běhu přešel vztek. Konečně jsem se tedy zastavil a vydýchával se. Ostatně copak není úplně fuk, co takový strážník řekne? – Jo, je, ale přece si nenechám všecko líbit! – Jistěže ne! přerušil jsem sám sebe. Jenže on nic lepšího nesvede! – A tuto omluvu jsem shledal za uspokojující – pro sebe jsem si opakoval, že nic lepšího nesvede. S čímž jsem zase udělal čelem vzad.
Pane Bože, co všechno si ty nevymyslíš! uvažoval jsem pobouřeně. Nechat mě běhat v tmavé noci po takovýchhle mokrých ulicích! hlad mi nesnesitelně hlodal v útrobách a nedopřál mi klid. Neustále jsem polykal sliny, abych se alespoň tak drobet zasytil, a měl jsem dojem, že to pomáhá. Už vícero týdnů předtím, než nastalo tohle, jsem měl o jídlo nouzi a sil mi v poslední době značně ubylo. Když jsem měl štěstí a nějakým manévrem sehnal tu a tam pětikorunu, nevystačily mi ty peníze natolik dlouho, abych se dostatečně vzpamatoval, než uhodí nové hladové období. Nejhůř to odnášela moje záda a ramena. Drobné hryzání na prsou jsem uměl na chvíli zastavit, silně jsem si odkašlal nebo chodil hodně předkloněný, ale se zády a rameny jsem si nevěděl rady. Jak to, že se přede mnou ne a ne rozjasnit? Copak jsem neměl stejné právo žít jako každý jiný, třeba jako majitel knihkupectví a antikvariátu Pascha a výpravce parolodí Hennechen? Neměl jsem snad ramena jako obr a dvě silné paže na práci, a neucházel jsem se v Mlynářské ulici dokonce o místo dřevorubce, abych si vydělal na svůj chléb vezdejší? Byl jsem snad líný? Nesháněl jsem zaměstnání a nechodil na přednášky a nepsal články do novin a nečetl a nepracoval ve dne v noci jako šílený? A nežil jsem jako skrblík, neživil se chlebem s mlékem, když jsem měl dost, chlebem, když jsem měl málo, a nehladověl jsem, když jsem neměl nic? Bydlel jsem v hotelu a měl celé apartmá v prvním patře? Ne! Bydlel jsem na půdě, v klempířské dílně, kterou Bůh a všichni s ním minulou zimu vyklidili, protože do ní padal sníh. Takže jsem to celé vůbec nedovedl pochopit.
