Remarque. Na západní frontě klid je nejpravdivější román o zrůdnosti válek a idiotství lidí

Nejstrašnější doba pro Ericha Remarqua (1898-1970) byl zřejmě květen 1933. Nacisté veřejně pálí jeho knihy s cílem navždy ho vymazat z lidské paměti. Přesto se román Na západní frontě klid (německy Im Westen nichts Neues) zařadil mezi nejčtenější světová díla první poloviny 20. století, byl přeložen do 50 jazyků. Remarque byl dokonce navržen na Nobelovu cenu.

Román Na západní frontě klid je nejlépe napsaná kniha o zrůdnosti první světové války.
Vyšla poprvé časopisecky v roce 1928. O rok později byl román poprvé vydán knižně a dne spatří k tomu nejlepšímu, co bylo ve světě 20. století napsáno. Protože kniha je vyloženě protiválečná, dodnes vzbuzuje obdiv milónů a také odsouzení hlupáků.

"Tato kniha nemá být obžalobou, ani vyznáním. Má být toliko pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou - i když unikla jejím granátům," E.M. Remarque.

O čem je kniha
Kniha popisuje osud Pavla Bäumera, mladého studenta, naivního německého vlastence, který se v roce 1914 dobrovolně přihlásí na frontu, když předtím je celá gymnaziální třída zfanatizovaná jejich profesorem Kantorkem. Z citlivých a naivních kluků se postupně stávají zrůdy, jenž zabíjejí, aby přežili. Při čtení všech těch zrůdností člověk chápe o čem je skutečně armáda a jak jednoduché je z myslících a rozumných bytostí vytvořit zvířata s abnormálním pudem sebezáchovy. Pavel a jeho kamarádi se tak zařazuji do tzv, Ztracené generace, která nepoznala nic než zabíjení a děs války a po jejím skončení se nemají kam vrátit ani na co navázat. Sám hlavní hrdina, pod šikanou sadistického poddůstojníka, poznává nepopsatelnou hrůzu a naprostou nesmyslnost válečné mašinerie, a nakonec umírá, když za naprostého ticha zbraní sahá v zákopu po motýlu.

„Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám 18 let a začali jsme milovat svět a život; a museli jsme na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti od snažení, od pokroku. Už v to nevěříme; věříme ve válku.“ citát z knihy.

Jeden z největších momentů románů je část, kdy v jámě po vybuchlé bombě se náhodou sejdou dva nepřátelští vojáci. Jeden okamžitě zabije druhého a po nějakém čase si začne prohlížet jeho dokumenty. V tom okamžiku mrtvý dostane jméno, vidi část jeho života a najednou pochopí, že zabil člověka. Už neexistuje nepřítel, jsou jen trpící lidé. Jako bych v tom okamžiku slyšel Švejka: " Proboha nestřílejte, vždyť jsou tady lidi!"

Erich Maria Remarque (1898-1970)
V první světové válce byl několikrát raněn, ale přežil. Později se živil jako učitel, obchodní příručí, sportovní novinář, prodavač náhrobků či reklamní agent. Na počátku 30. let emigroval před nacismem do Švýcarska, válku prožil v USA, kde přijal americké občanství, a poté se opět vrátil do Švýcarska.
Erich Maria Remarque se jmenoval vlastním jménem Erich Paul Kramer. Jméno Remark je jeho pseudonym - odzadu přepsané skutečné jméno Kramer. Změnil si jej po válce, protože se styděl být nadále Němcem.
Mezi jeho další slavná a čtivá díla patří Čas žít, čas umírat, Tři kamarádi, Černý obelisk, Nebe nezná vyvolených, Miluj bližního svého, Vítězný oblouk, Jiskra života, Noc v Lisabonu; divadelní hra Poslední dějství.

Člověk, který má radost z toho, jak pochoduje v zástupu a šiku při vyhrávání hudby, je hodný opovržení: Dostal omylem svůj velký mozek, mícha by mu celkem stačila.
Albert Einsein

Tato kniha nechce být ani obžalobou ani vyznáním. Chce se pokusit vydat svědectví o generaci, která byla válkou rozibita - i když unikla jejím granátům.
xxx

Kantorek, přísný mužíček v šedivém šosáku, se špičatým, myším obličejem, byl nas třídní. Měl přibližně touž figuru jako kaprál Himmelstoss, ,,hrůza Klosterbergu". Je to ostatně komické, že neštěstí světa pocházi tak často od malých lidí, jsou mnohem energičtější a nesnesitelnější, než velcí. Chráníval jsem se dostat se k oddílu s malými veliteli rot; jsou to zatracení holomci.
xxx

Kantorek měl při hodinách tělocviku tak dlouho přednášky, až celá třída jako jeden muž vytáhla pod jeho vedením na okresní velitelství a dobrovolně se přihlásila na vojnu. Vidím ho ještě před sebou, jak na nás blýská svými brejlemi a ptá se dojatým hlasem: ,,Vy přece půjdete taky, kamarádi?"
Tito vychovatelé mívají tak často své city v kapsičce u vesty; taky je každou hodinu vyndávají. Ale o tom jsme tenkrát ještě nepřemýšleli.
xxx

Odpoledne najednou jsme ho slyšeli volat a viděli jsme ho venku se plazit. Pozbyl jenom vědomí. Poněvadž nic neviděl a byl šílený bolestí, nevyužíval žádného krytu, takže byl od nich sestřelen, než mohl někdo proň dojít.
Přirozeně, že nelze z toho vinit Kantorka; kam by se svět dostal, kdybychom už toto měli nazývat vinou. Kantorků bylo tisíce, a byli vesměs přesvědčeni, že dělají to nejlepší způsobem pro ně pohodlným.
xxx

Dni jsou teplé a mrtví leží nepohřbeni. Nemůžeme všechny snést, nevíme kam s nimi. Jsou pochováváni granáty. Mnohým se nadmou břicha jako balony. Ksikají, krkají a hýbají se. To v nich kručí plyn.
xxx

Mlčení se táhne do nekonečna. Mluvím a musím mluvit. Tak mluvím na něho a říkám mu to: ,,Kamaráde, já tě nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych to, kdybys i ty byl rozumný. Ale před tím jsi mi byl jenom myšlenkou, kombinací, která žila v mém mozku a vyvolala rozhodnutí; tu kombinaci jsem ubodal. Teď teprve vidím, žes člověk jako já. Myslil jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bajonet a na tvé zbraně; teď vidím tvou ženu a tvůj obličej a to, co máme společného. Odpusť mi, kamaráde! Vidíme to vždycky příliš pozdě...

Proč se nám stále znova neříká, že jste právě takoví ubozí chlapíci jako jsme my, že vaše matky se o vás strachují právě tak jako naše a že máme stejný strach před smrtí a stejné umírání a stejnou bolest. Odpusť mi, kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem! ...

Jeho uniforma je ještě napolo rozepatá. Tobolku s papíry lze lehce najít. Ale zdráhám se ji otevřít. Je v ní legitimace s jeho jménem. Pokud neznám jeho jména, mohu ho snad ještě zapomenout, čas jej vymaže, tento obraz. Jeho jméno je hřebík, který se do mne zarazí a který nebude nikdy možno vytrhnout. Je v něm síla, která bude umět všechno zase vyvolat, bude se to vracet zas a zas a vstávat přede mnou.

Držím nerozhodně tobolku v ruce. Vypadne mi a otevře se. Vylétne několik obrazů a dopisů. Seberu je a chci je zase uložit, ale tlak, který mne svírá, celá nejistota situace, hlad, nebezpečí, tyto hodiny s mrtvým mě přivedly do zoufalství, chci urychlit rozřešení a zesílit a ukončit svá muka, jako tluče člověk nesnesitelně bolavou rukou o strom, bez ohledu na to, jak to dopadne. Jsou to fotografie ženy a malého děvčátka, uzounké amatérské fotografie před zdí s břečťanem. Vedle jsou dopisy. Vyndám je a pokouším se je číst.
Většině nerozumím, lze to těžko rozluštit a znám jen málo francouzsky. Ale každé slovo, které přeložím, proniká mi do prsou jako výstřel, jako bodná rána. Hlava mi bolí předrážděním. Ale tolik ještě chápu, že těm lidem nesmím nikdy psát, jak jsem chtěl dřív. ... Tento mrtvý je spjat s mým životem, proto musím dělat všechno a slíbit všechno, abych se zachránil; slibuju slepě, že chci žít jenom pro něho a pro jeho rodinu, mluvím na něho vlhkými rty a přehluboko ve mně spí při tom naděje, že se tak vykoupím a přece jen ještě odtud dostanu; malá lest, že se budu potom vždycky ještě moci podívat, co a jak.
A proto otevru knížku a čtu pomalu: Gérard Duval, typograf. Napíšu si tužkou mrtvého adresu na obálku dopisu a strčím zas všechno rychle do blůzy. Zabil jsem typografa Gérarda Duvala. Musím se stát typografem, myslím si zmateně, stát se typografem, typografem!
xxx

Závěr knihy:
Kdybychom se vrátili 1916, byli bychom z bolesti a ostroty svých zážitků
rozpoutali bouři. Vrátíme-li se teď, jsme unavení, rozpadlí, spálení, vykořeněni a bez naděje. Už nikdy se nebudeme moci v sobě vyznat. A nebudou nám taky rozumět - neboť před námi roste pokolení, které sice tato léta ztrávilo s námi, ale mělo postel a zaměstnání a teď se vrátí do svých starých posic, v kterých na válku zapomene, - a za námi roste pokolení, podobné nám, jací jsme byli, a to nám bude cizí a nás odsune.

Náš život je zbytečný i nám samým, budeme růst, někteří se přizpůsobí, někteří se poddají a mnozí budou bezradní; - léta se rozplynou a konečně zajdem. Ale je také možno, že to vše je jenom melancholie a ohromení, které se rozpráší, až budu stát opět pod topoly a budu poslouchat šumění jejich listí. Není možná, aby se nadobro ztratila ta měkkost, která zneklidňovala naši krev, to nejisté, to ohromující, to přicházející, tisíce tváří budoucnosti, ta melodie plynoucí ze snů a knih, šelest ženských šatů a tucha žen, není přec možná, aby to zašlo v bubnové palbě, v zoufalství a v bordelech pro mužstvo.