Erich Maria Remarque napsal 80 stran. Přesto v nich autor dokázal říct téměř všechno o nesmyslnosti válek. Mistrovské povídky poukazují nejen na zběsilost lidského chování, hysterickou propagaci válek s naprosto lživými argumenty, ale vyzdvihuje i hodnoty plné lidskosti, soucitnosti, přátelství a rozumu. Jsou to příběhy, které vám nedají spát.
Remarque ve většině svých knihách psal o lidech, jejichž životy ovlivnila válka.
Jeho scéna z knihy Na západní frontě klid, kdy se voják ocitá v jámě po výbuchu s umírajícím vojákem " z druhé strany", je tím nejlepším, co bylo ve zkratce o válce napsáno. Není výmluvnější popis nesmyslnosti zabíjení, než ten, když si voják prohlíží fotky rodiny vojáka, kterého před chvíli zabil.
Kniha povídek s příznačným názvem Nepřítel je plná příběhů člověka, který válku osobně protrpěl.
Nemusíte mít obavy, že tématem je jen zabíjení, nenávist. Remarque nepopisuje tyto hrůzy jako fanatický televizní reportér s neprůstřelnou vestou daleko od dění.
Vtáhne vás přímo mezi účastníky, ale nastavuje úplně jiné zrcadlo.
Popíše příběh vojáků z nepřátelených stran, kteří se náhodně setkají a zjistí, že nejsou naplněni nenávisti, že neexistuje žádné nepřátelství. Další povídka vás donutí zamyslet se nad tím, jak zbraně mění myšlení lidí, co udělá člověk, když se ocitne v davu. Ukáže vám místa, které jsou zasypané olovem a krví mrtvých a vy objevíte hrůzné ticho, které se nad tím prostorem bez života klene jak memento.
Prožijete příběh člověka, který při zabíjení ztratí paměť, ucítíte lidský hyenismus a strach, který trvá ještě dlouho po válce. Bude vám vyprávěn příběh muže, který díky válce přijde o všechno a skoro na konci svého života se postaví na nohy a začne naplno žit.
Remarque ukazuje člověka ve své duševní nahotě a ubohosti, ale také ve své síle pochopit a chovat se podle toho.
Na několika stránkách autor popíše válku aniž byste museli číst obsáhle kroniky, studovat historii nebo shlédnout desítky akčních filmů. V tom byl Ramarque skutečný mistr, stejně jako Hemingway.
Kniha vyšla poprvé v roce 1993 v Německu (v Československu v roce 1998)
ale dnes je opět aktuální, když nejen česká média šíří strach z války mezi lidmi. Tyto povídky jsou skutečné, na rozdíl od akčních válečných filmů plné falešných hrdinů a hvězdnatých vlajek nebo přímých tv přenosů ze současného válečného násilí s reportéry, kteří o válce a lidském chování neví vůbec nic. Což často nacházíme i v knihách českých tzv. válečných reportérů České televize, které vzbuzují jen smích.
Nepřítel / Maria Erich Remarque / Překlad: Ivana Vízdalová / Vydavatel: Euromedia Group-Ikar, 2007 (2. vyd., 1. vyd. 1995, Brána)
Povídky byly napsány krátce po vydání nejslavnějšího autorova díla Na západní frontě klid a vyšly v americkém časopisu Collier's Weekly v letech 1930 a 1931.
Ukázky z knihy...
Po chvíli se bílá látka na druhé straně zvedla a objevila se helma. Mávali jsme košilí ještě horlivěji, až z ní musely padat vši. Zvedla se ruka a držela balíček. A pak pomalu prolézal ostnatým drátem muž; plazil se k nám na rukou a kolenou, přitom čas od času zamával kapesníkem a vzrušeně se usmíval. Asi v polovině země nikoho se zastavil a položil balíček na zem. Několikrát na něj ukázal, zasmál se, pokýval hlavou a lezl zpátky. To nás neobvykle rozrušilo. Spolu s téměř klukovským pocitem, že děláme něco zakázaného, že někomu vytřeme zrak, a s prostě čirou touhou dostat se na ty dobré věci, které tam před námi ležely, získal závan svobody, nezávislosti a triumfu vrch nad celým mechanismem smrti. Stejný pocit jsem měl, když jsem stál uprostřed vězňů, jako kdyby do pouhého obrazu „nepřítele" vítězně prorazilo něco lidského a já chtěl svým dílem k tomu triumfu přispět.
Rychle jsme shledali dohromady pár dárků, opravdu ubohých věcí, protože my jsme měli daleko méně k darování než kamarádi naproti. Pak jsme opět signalizovali košilí a okamžitě jsme dostali odpověď. Pomalu jsem se zvedal; hlavu a ramena jsem měl nekrytá. Můžu ti říct, že to byla zatraceně těžká minutka, jen tak tam nechráněně stát, ve volném prostoru nad pažením.
Pak jsem lezl přímo dopředu; a teď se mé myšlenky úplně změnily, jako by najednou zařadily zpátečku. Ta zvláštní situace se mě zmocnila; cítil jsem, jak ve mně stoupá velká, překypující radost; šťastně a se smíchem jsem hbitě lezl po čtyřech. A prožíval jsem nádherný okamžik míru - osobního, soukromého míru, míru na celém světě mně kvůli.
Položil jsem věci, zvedl ty druhé a lezl zpátky. A v tom okamžiku se mír zhroutil. Cítil jsem zase, jak mi stovky pušek míří do zad. Zaplavil mě hrozný strach a pot po mně tekl v potůčkách. Ale dorazil jsem k zákopu nezraněn a bez dechu jsem tam zalehl.
...
Naštěstí byl pošmourný den; poprchávalo a brzy se setmělo. Bylo už čtvrt hodiny po našem domluveném čase. Pomalu jsme zase byli schopni dýchat. Pak se ale můj zrak zastavil; jazyk mi ležel v puse jako onuce; chtěl jsem křičet a nemohl jsem; ztuhlý zděšením jsem se díval přes zemi nikoho a viděl, jak se pomalu objevuje ruka, pak tělo. Bühler se hnal kolem pažení a zoufale se pokoušel dávat znamení. Ale bylo už pozdě. Major vypálil. Ozval se slabý výkřik a tělo kleslo zpátky.
Na okamžik zavládlo podivné ticho. Pak jsem uslyšeli řev a spustila strašná palba. „Střílejte! Přicházejí!" křičel major.
Pak jsme i my zahájili palbu. Nabíjeli jsme a stříleli jako šílenci, nabíjeli a stříleli, jen abychom měli ten hrozný okamžik za sebou. Celá fronta se dala do pohybu, začala pálit i děla a tak to pokračovalo celou noc. Do rána jsme ztratili dvanáct mužů, mezi nimi i majora a Bühlera.
Od té doby nepřátelství řádně pokračovalo. Už se nevyměňovaly cigarety a ztráty rostly. Od té doby se mi přihodila spousta věcí. Viděl jsem umírat mnoho mužů. Sám jsem nejednoho zabil. Ztvrdl jsem a ztratil cit. Léta plynula. Po celou tu dlouhou dobu jsem se neodvážil myslet na ten slabý výkřik v dešti.
...
Strašné mlčení u Verdunu. Mlčení po bitvě. Mlčení, jemuž není ve světě rovno; neboť dosud ve všech bojích nakonec zvítězila příroda. Ze zmaru zase vyrůstal život, města byla znovu vybudována, lesům se opět dařilo a za několik měsíců na polích vzrostlo nové osení. Ale v této poslední, nejstrašnější válce poprvé zvítězil zmar.
Stávaly tu vesnice, které už nikdy nebyly obnoveny; vesnice, ze kterých teď už nezbyl kámen na kameni. Země pod nimi je ještě tak plná smrtelného nebezpečí, živého výbušného potenciálu, plná granátů, min a otravných plynů, že každé kopnutí motykou, každý záběr rýče je nebezpečný. Byly tu stromy, které už nikdy nevyrašily, protože nebyly zničeny jen koruny a kmeny, ale rozdrceny a podsekány i nejhlubší kořeny. Byla tu pole, po nichž už nikdy nepřejede pluh, neboť jejich setba je ocel, ocel a zase ocel.
V trychtýřích po vybuchlých granátech ale v této proděravělé zemi skutečně roste pocuchaná, matná divoká tráva. Na jejich okrajích kvetou rudé vlčí máky a heřmánek, uprostřed odpadu občas nepořádně a nesměle vyrazí ojedinělý keřík. Ale tento řídký porost jen zesiluje dojem mlčení a bezútěšnosti. Je to jako by na tomto místě byla díra v běžícím pásu událostí, jako by se tu zastavil čas, jako by čas, jenž s sebou nese nejen minulé, ale i budoucí, tady ze soucitu vypnul motor. Nikde na světě není taková země; poušť je živější, neboť její mlčení je organické.
...
Někteří hledači tvrdí, že podle tvaru dolní čelisti mohou říct, zda mají před sebou německou nebo francouzskou lebku. A je důležité, aby se kosti večer odnesly do hlavního skladu, jinak by je do rána sežraly lišky. Je to divné, že tady lišky žerou kosti. Jistě nemají k žrádlu nic jiného. A přesto tady žije hodně lišek. Hledači dřepí ve svých nespočetných malých dírách a hrabou jako krtci. Je pravda, že kosti, které najdou, jsou identifikovány a soustřeďovány na hřbitovech, v mauzoleích, v obrovských kamenných rakvích. A přece by snad bylo lepší nechat vojáky odpočívat, kde odpočívají už deset nebo dvanáct let; všichni jsou tam kamarády.
