Kdykoliv sedávám v Paříži před malým knihkupectvím Shakespeare & spol. kousíček od Seiny a Notre Dame, říkám si, co o něm vlastně vím. A začnu u dobré kávy nostalgicky vzpomínat, kdo všechno tady byl a kdo všechno o něm psal. A věru, bylo jich dost. Nikdy ale neopomenu Hemingwaye, jehož romány nemám moc v oblibě, ale povídky, ty jsou skutečně brilantní.
Když tak zkuste pro začátek Sněhy na Kilimandžáru, brilantní povídka jednoho zbytečně prožitého života či Když něco skončí, kde není řečeno skoro nic konkrétního, ale víc než by se vešlo do tlustého románu, či Stařec u mostu, povídka aktuální o starém člověku, který díky nejstupidnější činnosti člověka, válce, musí opustit svůj domov.
Ale zpátky k Hemingwayovi. Ten chodil do malého knihkupectví půjčovat si knížky a velmi se spřátelil s majitelku Sylvii Beachovou, kterou udělal nesmrtelnou tím, že ji vepsal do své knihy Pohyblivý svátek.
A až knihu budete číst, třeba právě v parku u Notre Dame, uvidíte, že se od té doby moc nezměnilo. Jen místo Sylvie Beach, knihkupectví řídí příjemná Sylvia Beach Whitman a na ulicích je jiná móda a jiná auta, která ale smrdí pořád příšerně. Ale máme, co chceme... Naštěstí zvony Notre Dame zní úplně stejně jako tenkrát, i když samotný chrám se změnil na ubohý supermarket s odpustky a svíčkami za 3 až18 euro.
http://www.shakespeareandcompany.com/
Z knihy Pohyblivý svátek - Ernest Hemingway
Na kupování knížek tenkrát nebylo. Půjčoval jsem si z knihovny Shakespeare & spol., což bývala výpůjční knihovna a knihkupectví Sylvie Beachové v rue de 1'Odéon 12. Na té studené, větrem zametené ulici to bývalo teplé a útulné místečko, v zimě tu stála velká kamna, stoly a police byly plné knih, za výkladem ležely nové knížky a po zdech visely fotografie žijících i mrtvých slavných spisovatelů. Všechny dělaly dojem, že to jsou momentky, a dokonce i mrtví spisovatelé tu vypadali, jako by opravdu někdy bývali naživu.
Sylvie měla bystrý, ostře tesaný obličej, hnědé oči, které dovedly být živé jako u malého zvířátka a veselé jako u mladého děvčete, hnědé vlasy, které si s pěkného čela vyčesávala nazpátek a nosila je ostříhané rovně pod ušima, zároveň s límečkem té hnědé sametové bundy, co tu nosívala. Měla hezké nohy a byla vlídná, laskavá, všecko ji zajímalo a milovala vtipy a klepy. Nikdo, koho jsem kdy poznal, nebyl ke mně hodnější. Hrozně jsem se ostýchal, když jsem prvně přišel do krámu a neměl jsem u sebe dost, abych se mohl do knihovny přihlásit. Řekla mi, že zbytek můžu doplatit kdykoliv, až budu mít, vystavila mi kartu a povídala, že si knížek můžu půjčit, kolik chci. Neměla důvodu, aby mi věřila. Neznala mě, a ta adresa, co jsem uvedl, rue du Cardinal Lemoine 74, nemohla už být ubožejší.
Sylvie však byla milá, příjemná a laskavá a za ní stály samé police knihovních pokladů, až do stropu a dozadu až do té zadní místnosti, co vedla na dvorek. Začal jsem Turgeněvem a vzal jsem si dva díly Lovcových zápisku a jednu starší knížku D. H. Lawrence, mám dojem, že to byli Synové a milenci. A Sylvie mi řekla, jestli chci, ať si jich vezmu víc. Vybral jsem si Vojnu a mír ve vydání Constance Garnettové a Hráče a jiné prózy od Dostojevského.
"To sem zas moc brzy nepřijdete, jestli chcete tohle všecko přečíst," řekla Sylvie.
"Přijdu zaplatit," řekl jsem. "Doma nějaké prachy mám."
"Tak jsem to nemyslela," řekla. "Zaplatíte, až se vám to hodí."
"Kdypak sem chodívá Joyce?" zeptal jsem se.
"Pokud sem zajde, tak obyčejně pozdě k večeru," řekla. "Vy jste se s ním ještě neviděl?"
"Jednou jsme ho viděli, jak byl s rodinou na obědě u Michauda," řekl jsem. "Jenže není slušné koukat po lidech, jak jedí, a u Michauda je draho."
"Jídáváte doma?"
"Teďka většinou," řekl jsem. "Máme slušnou kuchařku."
"Tam u vás v okolí žádné restaurace nejsou, že?"
"Ne. Jak to víte?"
"Bydlíval tam Larbaud," řekla. "Moc se mu tam líbilo až na tohle."
"Nejbližší lacinější podnik, kde se slušně jí, je až u Panthéonu."
"Tam to moc neznám. My jíme doma. Musíte někdy přijít s manželkou."
"Počkejte, až jestli vám zaplatím," řekl jsem. "Ale stejně mockrát děkuju."
"A nečtěte moc rychle," řekla.
Doma v rue du Cardinal Lemoine jsme měli dva pokoje bez teplé vody a bez klosetu, jenom s antiseptickou nádobou, což nebylo tak nepohodlné pro toho, kdo byl zvyklý na michiganský reterát na dvorku. Měli jsme tam pěkný rozhled, na zemi slušné pérové matrace místo postelí a po zdech obrazy, jaké se nám líbily, a díky tomu to byl přívětivý, veselý kvartýr. Když jsem tam dorazil s těmi knížkami, vyprávěl jsem ženě o tom báječném místě, co jsem objevil.
"Tatie, ale hned odpoledne tam musíš zajít a zaplatit," řekla.
"No jistě," řekl jsem. "Půjdeme tam oba. A pak se projdeme po nábřeží podle řeky."
"Pojď, půjdeme až k rue de Seine a prohlídneme si všecky výklady."
"Jasně. Můžeme jít, kam budeme chtít, a stavět se v nějaké nové kavárně, kde nikoho neznáme a nikdo nezná nás, a dát si tam deci."
"Můžeme si dát dvě."
"Pak se můžeme někde najíst."
"To ne. Nezapomínej, že musíme zaplatit tu knihovnu."
"Tak přijdem domů a najíme se tady, dáme si něco prima a budem pít beaunské naproti z tamtoho družstevního krámu, co je vidět z okna, jak mají ve výkladě cenu. A pak si budem číst a potom si půjdem lehnout a budem se milovat."
"A nikdy nebudem milovat nikoho jiného."
"Ne. Nikdy."
"To bude přece fajn odpoledne a večer. Teď bychom se měli naobědvat."
"Mám děsný hlad," řekl jsem.
"Dělal jsem v kavárně o bílém kafi."
"Jak ti to šlo, Tatie?"
"Rek bych, že docela slušně. Aspoň doufám. Co máme k obědu?"
"Ředkvičky a prima telecí játra a šťouchané brambory a čekankový salát. Jablkový koláč."
"A budem si moct přečíst všecky knížky na světě a brát si je s sebou, až zas někam pojedeni."
"A bylo by to slušné?" "No jasně."
"A má taky Henryho Jamese?"
"No jasně."
"Páni," řekla žena.
"To máme teda kliku, žes to místo objevil."
"Máme pořád kliku," řekl jsem a jako blázen jsem to nezaklepal na dřevo. A že tu v bytě bylo dřeva plno.
