Obecně se přemýšlení nepovažuje za pohodlné a jednoduché. Myslím, že je to jistou mírou násilí a arogance při studiu, kterou dětem vštěpuje od prvních tříd většina učitelů. Jak připomněl David Brooks, lidé se rádi učí od těch, které mají rádi. Po pravdě řečeno přirozenou úctu a obdiv si u dětí zaslouží jen malé procento kantorů.
Proto se velmi často stává, že ti, kteří nemají štěstí na dobré kantory, mohou promarnit svůj talent, jelikož není podporován a rozvíjen.

Naštěstí pro ty méně šťastné, existují učitelé, kteří dávno zemřeli a přesto nás stále fascinují a přitahují. Autoři knih.
Věřím tomu, že kdyby například žil Komenský dnes, byl by nejen mediální hvězda tv show, ale také člověk, za kterým by šla i mládež. Jako ministr školství  by způsobil revoluci ve vzdělávání a bez potřebných miliard na totální nesmysl zvaný Bilá kniha, a nadšeně by za ním šla většina učitelů.

Podívejme se však na jiný fenomén. Na dílo, jenž nese podpis William Shakespeare a které se stalo mnohým velmi dobrým učitelem.
Nedávno jsme četli, že možný důvod, proč jsou Shakespearovy hry považovány za pokladnici světové literatury, se skrývá v jejich formě a nikoliv jen v obsahu. Shakespeare totiž využíval ve svých dílech netradiční lingvistický postup, tzv. funkční záměnu. Ta spočívá v tom, že některá podstatná jména používal jako slovesa. Při čtení náš mozek na tento zdánlivý nesmysl reaguje velmi zajímavě.

Jak uvádí pan Davise, je to způsobené tím, že mozek opakovaně dešifruje význam vět v souvislosti s tím, co následuje, aby mohl vyhodnotit skutečný smysl. 
Například věty typu "ba, vskutku Bůh-nil (zbohnil) mne" ("nay, godded me, indeed" z 5. dějství 3. scény tragédie Coriolanus) působí na mozek jako tajemná skladačka, přičemž úspěšně porozumění v našem mozku vzbuzuje pocit nadšení. Shakespera tak přináší do svých děl prvek oživení a zvýšení pozornosti s následným emociálním prožitkem z četby.

Zdá se, že tento jev je podobný iluzi, kdy víme, že se něco stalo, ale rozhodně nevíme, jak se to stalo.
To potvrzuje i výzkum mozkové aktivity, kdy mozek na nestandardní usek četby nereagoval jako na věc nedávající smysl, ale automaticky začal ve své databázi hledat souvislosti. Podobně jako by řešil hádanky či rébusy.

Pokud bychom měli z této zvláštnosti v Shakespearově díle vyvozovat nějaké důsledky, pak se zdá, že byly vytvářeny záměrně se snahou zatraktivnit dílo o slovní hádanky, které v té době byly možná v oblibě.
Každopádně si musíme přiznat, že podobné obraty v knihách potěší. Když při čtení "hoří" náš mozek a probouzí se emoce, je to známka, že autor umí psát a my máme neskonalé štěstí, že jsme takovou knihu objevili. Kéž by takových knih-učitelů bylo víc.

Na závěr ocitujeme část z knihy Slamění psi Johna Graye, který má na dílo Shakespeara zajímavý pohled:

Shakespearova témata o lásce a vztazích se ve své podstatě odehrávají jen tam dole, pod sukní, halenou či kalhotami. Nic objevné. Proč ho všichni tak milují? Móda, mýtus? Vždyť o těch tématech psali už před nim i po něm skoro všichni průměrní a horší spisovatelé. V obsahu je Shakespeare opravdu jen průměrný. Velikost bych viděl ve formě, kterou píše. Kultivovaný, místy velmi originální jazyk, který se ale musí také kultivovaně přeložit. Místy inteligentní vtip a sarkasmus. A ve všech jeho hrách přítomnost smrti, která se prolíná na pozadí všeho dění. Ale to bude zřejmě dobou, ve které Shakespeare psal. Smrt byla tenkrát mnohem viditelnější a normálnější než v dnešní době.
Nejhumornější jsou jen uštěpačné a ironické poznámky aristokratů k nevalnému výkonu ochotnického představení ve scéně divadla na divadle, například:
„Umírám, rám, rám, rám.“
„Jakýpak rám, ten je snad pod obraz.“
„Kdepak pod obraz, ten už je přímo pod drnem.“
„S lékařskou pomocí ještě přijde k sobě a bude z něho nesmrtelný vůl.“