Holan Shakespeara musel nesmírně obdivovat. Sám ho považoval za největšího básníka všech dob. Inspirován jeho dílem napsal dvě velké skladby: Noc s Hamletem a Noc s Ofélií. Nicméně odraz Shakespeara objevujeme v mnoha dalších básních.
Po přečtení jakékoliv Holanovi sbírky vás možná napadne, stejně jako mě, proč tak geniální básník je u nás skoro zapomenut? Proč velikán, bezesporu světový, je na okraji zájmu?
Odpovědi se samozřejmě nabízejí v dlouhodobé slabé medializaci jak ve školství, tak v kultuře. To ovšem není odpověď. Nezbývá než se smířit s tím, že mnozí velikáni bývají opomenuti, protože jejich génius přesahuje běžné myšlení, podobně jako u Březiny, Sovy etc. A bývají vyneseni do nebes, až jednou zarezonuje ten správný čas a bude někým osvíceným znovuobjeven.
Stejně jako Bach, kterého až v roce 1802 objevil Forkel a napsal o něm životopis a teprve roku 1829 zahrál F. Mendelssohn-Bartholdy poprvé jeho slavné Pašije podle sv. Matouše. To bylo 79 let po smrti génia.
Tragika bohužel patří k Holanovu životu a je prostoupeno celým jeho dílem.
Poprvé se setkává se smrtí roku 1916, kdy tragicky umírá starší bratr Jan, Rok po maturitě, 1927, byl Holan zaměstnán v Penzijním ústavu odkud po 8 letech odešel do penze. S Věrou Pilařovou se oženil v roce 1932, ale teprve v roce 1949 se jim narodila dcera Kateřina, postižená Downovým syndromem.
Pak přichází izolace komunistickým režimem, který možná Holan, uvězněn na pražské Kampě, i vítá neboť se už dlouho a těžce smiřuje se skutečností úpadku osobní svobody i celé kultury, který vnímá jak Kainovo znamení režimu.
Nevím, kdo bohům prádlo pere,
však špínu zněho pijem my...
Život!...
Je to vždy něco zvýše
vnuceného, ba náplň spíše
než organicky vyrostlá
plnost...
... Nenarodili jsme se žádný dobrovolně...
...Proč se chceš ještě mučit poezií,
abys byla o trochu dýl, než budeš?...
Noc s Hamletem (1964)
„Doba, kdy jsem psal Noc s Hamletem, byla pro mne nejkrutějšími léty mého života. Ve své šílené samotě měl jsem dobré uzemnění, abych přijal a prožil všechny tehdejší hrůzy.“
Noc s Ofélií
Jedná se o fragment skladby, která vyšla bibliofilsky až roku 1973.
I zde je pro Holana život člověka přirovnáván k podivnému divadelnímu představení, kde člověk hraje svoji roli a předstírá čím není. Téma bytí jako v Noci s Hamletem.
Ukázka...
Není mi lhostejný
ani jeden krůček a pád
dítěte v kopřivách . . . I když mu matka říká:
Jdi pro rum do čaje,
ono jde a stále si opakuje: rum do čaje, rum do čaje,
až nakonec zašeptá: čum do ráje . . .
nene, není mi lhostejný ani jediný pád
dítěte . . . A přece zlo stoupá
míchou lidstva krvavě poplivanou
jako schody k zubařovi . . . Je věkovité to zlo
a unavené a každé jeho šlápnutí se štítí,
ale stoupá znovu a znovu k mozku pýchy,
neboť po tolikerých pokusech
světců a básníků,
po tolikerých pokusech
světců a básníků vypnout proud -
věří už jenom v souhlasnou chvíli,
kdy dojde ke krátkému spojení
mezi nebem a peklem.
Ale ovšem . . . Můžeme také čekat,
až něco bouchne a spadne na nás láska . . .
Anebo že naděje je v trpělivosti
a v dlouhočekání . . . Představ si
konečnou stanici života . . .
Stál tam stařec, který se choulil
jako slovo v dešti.
,Já tady,` povídá, ,čekám na pána,
kterej mi slíbil byt, a že prej je bez nábytku,
což by mně vůbec nevadilo -`
Pršelo. A důvěřivost toho starce
byla tak slepá nebo tak velkomyslná,
že viděla útulnou budoucnost
a že jen okolostojící chápali,
že si z něho někdo vystřelil
při mezzo rilievo lůny . . . Znáte to přece:
pojednou nic, naprosto nic,
naprosto nic už naproti,
nic jako chvíle, kdy se zdá,
že i budoucnost je za námi.
Kdo miluje, měl by se radovat!
Jenomže vesmír, ač prý ukončený,
je i bezmezný. . . Muži je náhle teskno,
ženě zima, nezabili se tedy,
přicházejí k sobě a vděčni jsou,
že zase vidí něco z osudu,
i když je tím nestydatě přesná
cesta do chudobince . . ."A Hamlet pokračoval:
"Když opuštěný člověk utěšuje sama sebe,
mávne možná nakonec tou svou paběrkující rukou.
Ale sedí-li ve dvou, má na to příliš mnoho
slov i pohybů, protože před svědkem
zdůrazňuje svou bolest . . . A teprve ve smrti
i jeho slova i jeho ruce jsou navždy zkřížené
a on mlčí . . . Ale je šťasten?
Štěstí! Máte vysvědčení od lékaře? Nerozumím!I kdyby nebylo Boha, i kdyby nebylo lidské duše,
i kdyby duše byla, ale byla smrtelná,
i kdyby nebylo zmrtvýchvstání,
i kdyby nebylo pak už nic, opravdu nic,
moje, stejně jako tvoje účast na takové komedii
byla by zas jen soucitem, soucitem s žitím,
které je jenom dech a žízeň a hlad
a páření a nemoc a bolest . . .Kdysi, kráčeje kvetoucím vřesovištěm,
zaslechl jsem dětskou otázku proč?
a nemohl jsem odpovědět.
A nemohl bych odpovědět po tolika letech ani dnes
pří středním reliéfu lůny
neboť dětem nestačí odpověď a dospělým otázka.Když mne důvěřivě přijímá mé dětství,
dávám se do zpěvu.
Když pomyslím na trnovou korunu Pána Krista,
zmlkám úděsem.
Když pohlédnu na trnitý keř a vidím v něm ptačí hnízdo,
začínám naslouchat.
Ale když poznávám člověka,
dávám se znovu do nářku . . .Nářek a zpěv, a báseň a hudba . . .
Představ si někoho
kdo už dávno hledá svého přítele
a dozví se, že leží v té a té nemocnici . . .
Co udělá? Vezme s sebou hrst nejmilejších dárků
a pospíší si ho navštívit . . .
Ale když zjistí, že jde o omyl
a že jeho přítel je nadále nezvěstný,
zeptá se prvního chorého, kterého potká
na chodbě špitálu, zda neví o někom,
jehož nikdo nenavštěvuje . . .,Ale to jsem já,` řekne nemocný, ,to jsem já,
mne už nenavštěvuje nikdo celých patnáct let!`
Návštěvník ho podaruje,
ale na špitální chodbě nestojí už sami dva,
neboť v téže chvíli byli i závistivě i lačně
obklopeni skoro všemi chorými,
kteří až s mstivou, ne-li pravdivou urputností tvrdí,
že také je už dávno nikdo nenavštěvuje . . .Půl království a ruku princezninu!
Psala mi nedávno jedna dívka,
zda má chodit po obživě
nebo (jako neviditelný plod)
čekat na poslední strom světa ve výši jinocha . . .
Odepsal jsem jí do sněhu pod oknem,
aby počkala, až Mozart ještě jednou
vyjádří tlukot zamilovaného srdce
dvojími houslemi v oktávách . . .
Odepsala mi: Já už jsem dál a dobře vím,
že Janáčkovi stačily tympány,
aby vyjádřil smyslný život ženy. . .
Odepsal jsem jí, že ke smrti
stačí nápěv klarinetu . . . Vím, byl jsem zlý,
ale ta dívka na to nic nedala
a žije a bude čekat,
zvědavě čekat, i když ví,
že lýko se dře za mízy . . .
Dítěti řekneš: Zavři dveře!
A ono: Co sem jde?
- Marsyova kůže, miláčku!
