Jan Werich píše Shakespearovi dopis o tom, co se mezitím na světě změnilo

Jan Werich píše Shakespearovi dopis

Werich měl rád dobu renesance. Obdivoval myslitele té doby jako: Montaigne, Rabelais, Erasmus Rotterdamský. Ale zcela jistě nejvíce obdivoval geniálního W. Shakespeara (1564-1616) nebo jak jednou řekl, celý zámek Shakespearů.
Z obdivu mu dokonce napsal 6. února 1964 dopis, v němž sám sebe označil za jeho velkého obdivovatele.

Vážený Mistře,

od té doby, co jste nás opustil, svět se zmenšil a času ubylo... Je nás mnohem více na Planetě, než bývalo Vašich současníků. Pojem vzdálenosti netrvá. Můžete se dívat současně v Praze a v Londýně na pohřeb zavražděného panovníka, na pohřeb, který se ubírá ulicemi daleko v Novém světě v téže chvíli, v téže vteřině, ve které jej vidíme a slyšíme v Praze nebo u Vás ve Stratfordu.

Za Vašich dob vojáci pozorovali obláček kouře u kanónu, pak počítali jedna, dvě, tři, čtyři... až uslyšeli ránu. Podle toho, kolik napočítali mezi viděným a slyšeným, odhadovali vzdálenost mezi životem a smrtí.
My dnešní se nezdržujeme počítáním a odhadem. Oslepneme a zahyneme dříve, než uslyšíme výbuch.
Vy jste psával svá díla brkem, nemýlím-li se. Na papíře rozhodně ne tak hladkém, jako umíme vyrobit dneska. Inkoustem patrně z duběnek. Při louči, domnívám se.
My píšeme na psacích strojích. Několik kopií najednou. Diktujeme do diktafonů. Dáváme si to rozmnožit. Rychle. Vysázet. Ještě rychleji. Přeložit, rozšířit po světě, ještě rychleji. To všechno musí být hotovo ještě dnes a je to ještě dnes. Snad proto, že víme, i když si to neradi připouštíme, že zítra už po tom ani pes neštěkne.

Kdybyste byl dnes mezi námi, kdyby si Vaše oči zvykly pohledům na kovová zvířata požírající zemi, plivající cihly, zpívající písně, na létající lesklé ptáky s plnými volaty předsedů a králů, kdyby si zvykly na rychlé barevné brouky na silnicích olemovaných samoznaky mementa mori, kdybyste se, po česky řečeno, pořádně rozkoukal, jistě by Vašim očím neušlo, že Vaše stará planeta je opět plná postav Vašich her, že naše jeviště je Vaše jeviště. Ve Vašich hrách, Mistře, jsou odpovědi na všechny otázky, na které se člověk odváží ptát. Nejsou abecedně seřazeny a nejsou čitelné každému oku.

Připadá mi, že někdy odpovídáte na otázku, kterou jsem pro svou hloupost ani sám sobě nepoložil. Jako byste s tím počítal, a proto dáváte odpověď; abyste provokoval otázku. Inspirujete. Ponoukáte líné mozky. Říkají o Vás, a nejsou to jen pomlouvači, že jste nevěděl nic o zeměpisu. O historii. O současné vědě. O umění. O filozofii a bůhví co ještě jste prý nevěděl. Jako by geniální člověk musil vědět.

Váš veliký obdivovatel
JAN WERICH