Jan Vladislav byl po dlouhá desetiletí nejuznávanějším překladatelem Shakespearovských sonetů. Po něm na počátku 21. století přišel Martin Hilský se se svým Shakespearovským projektem. Nedá mi ale, abych dnes vyzdvihl a připomněl především překlady Jana Vladislava, jehož verše mě oslovují víc, jak verše Hilského, bezesporu velmi dobře prostudované.
VYBRALI JSME TUCET ZAJÍMAVÝCH SONETŮ
S POZNÁMKAMI PŘEKLADATELE JANA VLADISLAVA.
Sonet 20.
Psán pravděpodobně na předem dané rýmy (důsledně ženské, což působí v anglické poezii, užívající valnou většinou rýmy mužské, dosti nápadně). Sonet se i jinými rysy liší od ostatních, takže byla vyslovena domněnka, že není ze Shakespearova pera.Ó pane - paní mé lásky, máš líce ženy,
vlastníma rukama Přírody malované;
a něžné srdce žen, jenomže beze změny,
beze lži, do vínku těm falešnicím dané;
a oči jasnější než jejich - a míň zrádné,
jež všechno pozlatí, na co se podívají;
a mužnou postavu, jež nade všemi vládne,
až muži klopí zrak a v ženách dech se tají.
Příroda tvořila tě zprvu jako ženu,
leč při té práci se do tebe zadívala
a z lásky dala ti, co pro mne nemá cenu,
takže tou štědrostí mi tebe vlastně vzala.
Když tě však určila jen ženám pro radosti,
ať patří mně tvůj cit - a tobě jejich skvosty.Sonety 44 a 45.
Básně jsou založeny na staré představě, že člověk je jako příroda složen ze čtyř živlů, ohně, vzduchu, země a vody.44
Kdybych byl z myšlenky a ne z masa a kosti,
co mohlo by se mi postavit do cesty?
Navzdory prostoru, přes všechny vzdálenosti
letěl bych z dalekých krajin vždy tam, kdes ty!
I kdybych třeba stál - od tebe odehnaný -
na konci světa sám, co na tom, povídám!
Myšlenka přeskočí země i oceány
a sotva pomyslí, kde chce být, už je tam!
Leč nejsem myšlenka - smrtící pomyšlení -
abych se dával v let za tebou zas a zas!
Jsem jenom ze země a z vody uhnětený,
a proto musím štkám a čekat, co dá čas:
od těch dvou živlů bych se já nic nedočkal
krom proudů těžkých slz, jež značí jejich žal!45
Druhé dva, očistný oheň a lehký vzduch,
jsou stále u tebe, kdekoli zůstávám;
první je touha má a druhý je můj duch -
a oba kmitají vždy znovu sem a tam.
Když tyto rychlejší dva prvky odejdou
ode mne ve vroucím poselství lásky k tobě,
můj život, složený ze všech čtyř, bez těch dvou propadá
zármutku a lží jako v hrobě.
A jeho složení se může obnovit,
teprve až se ti poslové vrátí zase
a po svém návratu od tebe mají klid
a mluví o tobě, tvém zdraví a tvé kráse.
Těším se z jejich zpráv, ale jen krátký čas -
a pak je pošlu zpět a jsem tu smutný zas.Sonet 55.
Báseň stojí na téže myšlence jako proslulá óda Horácova „Exegi monumentum aere perennnius Regalique situ pyramidum altius."Přetrvá mramory, přetrvá zlaté věže
a hrobky vladařů tento můj mocný rým:
zatímco z kamene čas písmo dávno smaže,
můj verš zde bud dál plápolat - a vy s ním.
Až sochy rozkotá běs válkou rozpoutaný
a sváry obrátí paláce v prach a rum,
má báseň, letopis na vaši paměť psaný,
bude dál vzdorovat meči a plamenům.
Půjdete pevně vstříc smrti a zapomnění,
jemuž vše propadá, a chvála vaší krásy
bude mít věčně stan v očích všech pokolení,
jež má nést tato zem po všechny příští časy.
tak až po soudný den, kdy z mrtvých vstaneme,
budete stále žít v čtenářích básně mé.Sonet 99.
Výjimečně o patnácti řádcích. Takové sonety se v anglické literatuře své doby objevovaly dosti často.Raný květ fialky já vyplísnil jsem přísně:
,, Ty sladký zloději, kdes vzal ten vonný dech,
ne-li mé lásce z úst? A purpur, jenž se pyšně
rozlévá na těch tvých měkkých a hebkých rtech,
sis v modři jeho žil obarvil bezostyšně!"
Lilii káral jsem, že okradla tvé dlaně,
majorán s poupaty, že oloupil tvůj vlas;
a růže na trní se chvěly ulekaně,
ta hanbou nachová, ta hrůzou bílá zas: třetí,
jež nebyla červená ani bílá
a kradla od obou, loupila u tvé vůně:
ji na smrt užírá mstivý červ v jejím lůně.
Tisíce květů jsem viděl, leč plátky všech
u tebe ukradly buď barvu nebo dech.Sonet 107.
Spojován s politickými událostmi a osobnostmi své doby, zejména s královnou Alžbětou a s lordem Southamptonem. Jeho smysl však zůstává nejasný.Ani mé obavy, ani ty předpovědi širého světa,
jenž o příštích věcech sní,
nemohou určit čas mé lásky, na niž hledí
jak na věc propadlou jistému zničení.
Už přešlo zatmění, jež stihlo zemskou lunu,
a chmurní věštci se smějí svým předzvěstím,
co bylo nejisté, ční jistě na svém trůnu,
mír kyne věčnými snítkami příštím dním.
V krůpějích balzámu, kterým je tato doba,
má láska rozkvétá a Smrt je bezmocná:
jen tupý, němý dav zasáhne její zloba,
zatímco mně můj verš na věky život dá.
A ty v něm nalezneš pomník, jenž nepomine,
zatímco erb i hrob vládců už s prachem splyne.Sonet 121.
Snad odpověď na dobové předsudky o divadle nebo na osobní pomluvu básníka Sonetů.Je lepší špatný být nežli se špatným zdát,
má-li být nevinný obžalováván z viny
a ztrácet radost z cti, kterou mu může dát
ne to, co cítí sám, ale co soudí jiný.
Proč má mi druhý v svých necudných pohledech
naznačovat, že ví o mojí vášnivosti,
a nad mou křehkostí bdít ještě křehčí špeh,
který má za špatnost i to, co já zvu ctností?
Ne, ne, já jsem, co jsem, a ti, kdo viní mne
ze všech těch přestupků, jmenují jen své viny:
já se smím napřímit, zatímco oni ne,
jejich duch nemůže odsuzovat mé činy!
Leda by tvrdili o světě veškerém,
že každý v něm je zlý a triumfuje zlem.Sonet 126.
Nejde vlastně o sonet, nýbrž o dvanáct párově rýmovaných veršů.Ó milý hochu, ty, který jsi zastavil
tu kosu Času a míjivý písek chvil,
který jsi vadnutím vzrost a ukázal,
jak chřadnou přátelé, ač ty sám rosteš dál,
jestli tě Příroda, nejvyšší paní zkáz,
chce na tvé cestě vpřed zastavit v květu krás,
drží tě, aby tím mohla Čas potupit
a bídným hodinám tak lstivě život vzít.
A přece měj z ní strach, ty, v němž se vidí svět:
může svůj poklad jen zdržet, ne zadržet.
Jednou, byť po čase, se začne účtovati
a ona nakonec ten účet tebou splatí.Sonet 127.
První ze sonetů o „černé paní". Sonety, popisující milovanou ženu hanlivými výrazy, nejsou ve své době zvláštností, naopak, patřily ke konvenčnímu básnickému repertoáru. Vznikly jako reakce na prázdné oslavné veršíky Petrarkových epigonů už v renesanční Itálii.Dříve svět v černé nic krásného neviděl,
a pokud viděl snad, neříkal tomu krása:
teď jméno krásy však zdědila černá, žel,
a pravou krásu zas cejch pancharta dnes drásá!
Od těch dob, co má moc kdokoli tvárnit svět
a krášlit ošklivost falešnou tváří klamu,
líbezná krása je v klatbě a plna běd
žije bez jména a bez vlastního chrámu.
A proto nosí má paní ten černý vlas,
ty oči jako noc, jež truchlí nade všemi,
kteří jsou bez krásy, ač mají dost všech krás,
a lživým pozlátkem jen ostouzení zemi.
Ale to truchlení jim dává tolik jasu,
že každý uznává za vzor jen jejich krásu!Sonet 135.
A ty přece máš své přání. V originále slovní hříčka s vlastním jménem Will a obecným pojmem will (touha, přání, vůle), v češtině nevystižitelná. Hříčka se opakuje ještě v sonetech 136
a 143.Ať každá má, co chce, ty přece máš své přání
a k tomu přítele a navíc ještě mne.
Co se tě jenom já natrápím bez ustání
tím, že chci přidávat k tvým přáním ještě své.
Proč však ty, která máš vždy tolik, tolik přání,
nespojíš alespoň jedno z nich jednou s mým?
Jsou přání ostatních milejší k uvítání,
anebo se ti snad já s tím svým nelíbím?
Oceán, i když má dosti vod, vítá deště
a ukládá je dál na dno svých pokladnic.
Tak i ty, ač už máš přání dost, přidej ještě
to moje k ostatním, ať jich máš o to víc.
Nezbij prosící přání svým krutým ,,ne":
měj všechna za jedno - a v tom vždy i to mé!Sonet 138.
Otištěn s obměnami po prvé r.1599 ve sbírce básní různých autorů, vydané pod názvem Vášnivý poutník. Právě tak sonet 144.Když milá přísahá, že jenom pravdu říká,
věřím jí, i když vím, že to je pouhá lež,
jen proto, aby mne měla dál za mladíka,
jenž dosud nepoznal, co je svět za faleš.
V marnivé představě, že myslí, že jsem mladý,
ač ví, že lepší část mých dnů už minula,
přijímám přihlouple všechny lži, všechny zrady,
a tak tu po pravdě šlapeme oba dva.
Ale proč nepoví, proč nepřizná svou lživost
a proč já neřeknu, že nejsem mladíček?
Ach, láska nejraděj se halí v důvěřivost,
a kdo má v stáří rád, neříká rád svůj věk.
A tak si lžeme dál, ona mně a já jí,
a našim slabostem to lhaní lichotí.Sonet 153.
Námět obou znělek převzat z řecké antologie „Epigrammata", vydané (v latinském překladu) roku 1529.Kupido odložil svou pochodeň a spal:
a když to uviděl Dianin doprovod,
jedna z děv hodila ten srdceryvný pal
do blízké studánky čistých a chladných vod.
A z toho svatého ohně ten pramen má
svůj nehasnoucí žár, živý i v našich dnech:
tak vzniklo léčivé zřídlo, jež pomáhá
s nejlepším účinkem v nejhorších nemocech.
Tu pochodeň si však bůh znovu zapálil
v očích mé paní a na mně ji zkusil hned:
já, z toho nemocen, pak spěchal ze všech sil
sem k tomu pramenu, host plný slz a běd,
leč marně: pro mne je lékem jen jeden pramen
- oči, z nichž Kupido vzal ten svůj nový plamen.
