Miroslav Kovařík (15.8. 1934 – 4.3. 2020) byl vynikající recitátor a popularizátor poezie, ale také vynikající esejista a novinář, kterého zná každý, kdo se zajímá o poezii.
Jeho životní cesta poezií je obdivuhodná a dnes můžeme říct i legendární.
K poezii přivedl spoustu lidí a spoustu básníků dostal na výslunní a to i v době, kdy povědomí o poezii chřadne a je na okraji zájmu. Poezie byla po převratu v roce 1989 drasticky vytlačena z médií, z televize a na rozhlasových vlnách není právě vyhledávaným žánrem. A to i přesto, že Češi mají v interpretování básní velkou a profesionální tradici. A tak poezie zůstává tradičně jen na Vltavě, které je do velké míry už dlouhá desetiletí mimořádným rádiem v celosvětovém měřítku.
Časy, kdy sbírky vycházely v nákladech desítek tisíc, kdy bardi české i světové poezie byli ctěni ve školách, jsou historií.
Zůstávají jen nadšenci, kteří poezií žijí, mluví o ni, přednáší ji s nadšením a předávají tak naději dalším generacím. Dlouhé roky jsme zapínali rádio a poslouchali Kovaříkovo Zelené peří a nechávali se nakazit jeho poetickým virem.Literární hnutí Zelené peří započalo v poetických klubech v Praze, Brně a Českých Budějovicích a pokračovalo v Československém a pak Českém rozhlase až do roku 2010.
Když 4. března 2020 odešel do poetického nebe měl 85 let.
Zvláštní náhoda. Jeho velká poetická láska Václav Hrabě zemřel také díky tragické nehodě 5.března.
O tom jak začínal s poezii v jednom rozhovoru Kovařík říká:
Měl jsem štěstí na středoškolské kantory, tím nejdůležitějším byl pro mé budoucí vazby k poezii pan profesor Vojtěch Pražák, češtinář na michelském gymnáziu. Na vysoké už to bylo horší, studoval jsem na pomezí padesátých a šedesátých let, ale i tam se našli profesoři, pro které byla literatura životní posláním. Na velice oblíbené a hojně navštěvované semináře profesora Felixe Vodičky docházel třeba i Václav Hrabě…
...Stařičký pan profesor Pražák mě v tercii gymnáziu požádal, abych si připravil k přednesu třetí zpěv Máchova Máje. Tím to začalo – v přednesu jsem našel to, co jsem v životě pořád hledal. A pak jsem náhodně v knihovně narazil na dílo Jiřího Karáska ze Lvovic. Toho Karáska, kterého nám zošklivovali ve škole, protože prý byl nositelem takzvaných dekadentních buržoazních nálad. Co to je, to už nám nedokázali smysluplně vyložit, a tak jsem to zjišťoval sám.
A objevil jsem, že Karásek byl skvělý a odvážný básník, který se od devadesátých let 19. století až do konce života nebál veřejně hlásit, že ho citově zajímají víc muži nežli ženy. Jeho poezie na mě mezi těmi šílenostmi 50. let o budování světlých zítřků působila jako rebelská bomba. Mdlá vůně tuberóz…!.
Přes Karáska jsem se pak dostal ke Karlu Hlaváčkovi a dalším básníkům...
Byl jednou ze zakladatelských osobností hnutí malých divadel 60. let.
Jeho Docela malé divadlo (1962–1969) během sedmileté existence inscenovalo kolem dvaceti titulů.
Miroslav Kovařík objevil poezii Václava Hraběte a sám byl editorem jeho díla.
Popularizoval Ortena, Kainara, Blatného, Diviše, Slavíka, Koláře, Zahradníčka, Holana, Havlíčka, Whitmana, Corsa, Ginsberga a desítky dalších. Osobně se setkal s beatnickými básníky A. Ginsbergem a L. Ferlinghettim při jejich návštěvě Prahy.
Když Kovářík objevil Kryla v 60. letech pro rozhlas, nechal jej v ústeckém studiu Československého rozhlasu nahrát první skladby. S ním si dlouhá léta psal a uváděl i některé jeho koncerty po roce 1989.
Spolupracoval na zhudebnění mnoha básní s Mertou, Mišíkem.
Pravidelně od roku 1980 reprízoval s kytarovým duem J. Pertl-V. Prejzek v klubech a komorních divadlech pořady z poezie Kainara, Ortena, Hraběte a Zahradníčka. Miroslava Kováříka jste poznali podle jeho charakteristického přednesu básní „ve stavu zrodu neboli "in statu nascendi“, při němž poezie prostupuje celým tělem.
Nakladatelství Galén mu v roce 2017 vydalo obsáhlý svazek jeho esejů, který odpovídá významu Mirka Kováříka pro českou kulturu. Jmenuje se Život… a poezie…?
Byl také vynikající esejista a novinář. Dlouhá léta pracoval pro Český rozhlas a různá další média. Takto na něho vzpomíná Petr Žantovský:
Když jsem zmínil, jak skvělý esejista to byl, tak to říkám i proto, že esej je velice těžký žánr, který málokdo z novinářů zvládne. Stejně jako málokdo zvládne fejeton, tak jako ho uměl Ludvík Vaculík. Dnes už ho tak neumí asi nikdo, snad ještě tak Rudolf Křesťan.
Nevzpomínám si, že by v posledních letech četl nějaké eseje, které by se aspoň trošku přiblížily těm Kováříkovým.
Krom toho, že to byl báječný novinář a recitátor, tak to byl také můj dlouholetý přítel a kamarád. Uvědomil jsem si, že služebně nejstarší.
Když jsem přijel z Pardubic začátkem osmdesátých let studovat do Prahy, tak Mirek Kovářík byl první člověk, kterého jsem v Praze potkal. Šel jsem na nějaký jeho pořad do studia Rubín a tam jsem se mu docela drze vnutil. Od té doby jsme byli bezmála čtyřicet let velkými přáteli. Strašně moc mi bude chybět a myslím, že nejenom mě, ale celé mé generaci, kterou naučil poslouchat a číst poezii.
Petr Žantovský pro Parlamentní Listy 07.03.2020
Na otázku Petra Bílka v Literárkách, zda nezapochyboval někdy o smysluplnosti svého celoživotního úsilí, o divadle poezie, které, jak sám uváděl, se ani nedá definovat, odpovídá:
Ani na chvíli! Pravda, nezažíval jsem jenom sklizně uznání, ale to mne nesvedlo z cesty. Spíš jsem usiloval o to vtělit poezii na dosud neobsazená působiště – to se mi podařilo na Portě, jejíchž asi dvacet ročníků jsem uváděl od začátku její existence až do prvních polistopadových let. A byla to i její krajská a městská předkola, řada let týden co týden v Malostranské besedě a na Petynce soutěž Písně dlouhejch cest, kde se básnické (a v případě povídek Alexandry Berkové i prozaické) minuty střídaly s těmi hudebními jako zaběhnutý sled programu – kolikrát jsem musel některé texty překopírovávat pro zájemce, co si je chtěli vychutnávat sami! A protože jsem jezdil s některými kapelami z Porty i na školní představení (královéhradecká skupina Kantoři to měla přímo v názvu!), dalo se pěstit básnické slovo hned takto v počátcích chápání tehdejší mladé generace – však si občas vyslechnu na to vzpomínky, když mne osloví ti, kdož nás tenkrát sledovali ze školních škamen! A mých asi deset pořadů poezie básníků „nepromlčitelných“, moje podoba divadla poezie jednoho herce … myslím, že to mělo smysl.
Literárky 2017
Spisovatel a propagátor knih Martin Patřičný vzpomíná:
S Mirkem Kovaříkem jsem se sešel poprvé v r.73, byl tak hodný a svezl mě z Prahy na Wolkrův Prostějov. (dále jen WP - dnes bychom řekli festival) Měl zánovního moskviče, (značka auta), už toho hranatého, stěžoval si, že dost žere.
Cesta byla na přímluvu Zdenka Potužila, šéfa Divadla Na okraji, s kterým jsem byl na WP pozván.
Dorazil jsem myslím někam do Vysočan(? třeba se pletu) a žasnul u kafe, kolik má pan Kovářík ( tehdy) desek, víc než v krámě!
Celou cestu, 3-4 hodiny, tuším, jsme mluvili vlastně jen o básních, až na jednu věc - to by tebe mohlo zajímat, řekl - účastníci WP dostanou modrou stužku, kterou si někam přišpendlí. Ale po městě chodí řada lidí - mladých, se stužkami bílými a to jsou hostesky pro ty modré. Takže případné seznámení šlo samo!
Kunderova "registráž" odpadla. Mirek stužku nepotřeboval, všichni ho zdravili a usmívali se na něj i bez ní.
A pak jsme se občas vídali...Mirek dokonce recitoval i nějaké moje texty, v malostranském Rubínu, kde dělal pořad Zelené peří.
A naposled?
Před pár lety... v jedné kavárně v Praze jsme spolu říkali básně Ondřeje Fibicha..Křest knihy?
Možná na Mirka zapomenu. Jeho hlas ne.
OSUDY – Rozhlasové memoáry. Český rozhlas 3 – Vltava
http://hledani.rozhlas.cz/?query=kovarik+osudy
