Kněz, básník a myslitel Francescco Petrarca (20. 7. 1304 až 19. 7. 1374) je také je označován jako „otec humanismu".
Do světové literatury navždy vstoupily jeho Sonety Lauře. Na rozdíl od podobných básní věnované nadpozemské a ušlechtilé Beatrice Danta Alighieriho, je jeho Laura daleko víc obyčejná žena než vysněný ideál Dantův. Setkali se poprvé 6. dubna 1327 na ranní mši v kostele Santa Chiara v Avignonu.
Celý svět dnes zná jeho Sonety Lauře, protože básnické zbožštění Lauřiny krásy je stále mimořádné citlivé a působivé.
Nemohla být ani stvořena z prvků pozemských...
Kde zlato vzal bůh lásky, z které žíly,
na ty dva copy kadeřavých vlasů?
Kde v trní růže? Z kterých zeměpásů
ten křehký sníh, v nějž dech a tep se vlily?Odkud ty perly, z kterých letmo střílí
ta cudná slova tlumeného hlasu?
Odkud má tolik nebeského jasu
a božských krás pro mramor čela bílý?Od kterých kůrů, z kterých kruhů ráje
ten zpěvný hlas, jenž trápí mě a tráví,
že snad mě stráví za nedlouhý čas?Kterého slunce záře vrozena je
těm očím, v nichž můj bol i mír můj pravý
a z nichž mě žehnou plameny a mráz?
Ukázka ze Zpěvníku Sonety Lauře...
Ale málokdo četl jeho další a významná díla.
Z latinských děl:
epos Africa
Bucolicum carmen - Pastýřská báseň
Z filozofických děl:
De viris illustribus - O slavných mužích
Secretum meum - Moje tajemství
Velmi zajímavá je jeho korespondence s Karlem IV., Arnoštem z Pardubic a Janem ze Středy z let 1351-68.
Roku 1356 navštívil Prahu.
Česky je překládán již začátkem 16.století např. Řehořem Hrubým z Jelení, Mikulášem Konáčem z Hodiškova...
Výběr z básní:
Život se žene, pořád dál a dál,
a smrt vždy za ním velkými kroky,
a to, co daly a dají roky,
přešlé i příští, nosí mi jen žal.A vzpomínky a čekání mě rvou,
hned tam, hned tam, že bych šel bez váhání,
rázem už zbavili toho sužování,
jen kdybych neměl cit sám se sebou.Dívám se v duchu na své srdce s hořem,
co mělo slasti: a z druhé strany
vidím v tom vichru sebe na moři:přístav je v bouři a můj člun je zmožen,
ráhna a stěžně jsou zpřelámány
a světla k nimž jsem vzhlížel nehoří.
(překlad J. Vladislav)
Má Itálie
„Má Itálie, třeba slova marná
jsou na smrtelné rány,
jichž sta z tvých krásných údů na mne zírá,
chci aspoň lítost pět, jak čeká na ni
kraj Tiberu, kraj Arna,
kraj Pádu, kde zlý čas mi srdce svírá.
Vladaři všehomíra, / soustrast, jež kdysi na zem jít ti dala,
kéž dnes tě vede k zemi milované:
hleď, laskavý náš Pane,
z tak planých příčin tak zlá válka vzplála.
A srdce okoralá,
surová, zprahlá, divá
otevři lásce, učiň přístupnými
a pravda tvá ať zpívá
(ač nehoden jsem) jasně ústy mými!“
Diana milenci se nelíbila
Diana milenci se nelíbila
víc, když ji nečekaně viděl stát
v ledové vodě — celá nahá byla —,
než mně děvečka z hor, která jde prát
závoj a před zcucháním sponou v šláři
dál auře* plavé vlasy zavírat:
že jim teď mne, když nebe žhne v té záři,
milostným mrazením rozchvět se daří.
Život nám utíká a nezastaví
Život nám utíká a nezastaví
se hodinku. Smrt kráčí bez ustání,
dnešek a včerejšek jsou věčné štvaní
do války. Stejně zítřek nedočkavý.Paměť a čekání mi srdce tráví
hned tím, hned oním tak, že nemít ani
sám nad příštím své duše slitování,
všech myšlenek bych se už dávno zbavil.Vzpomínám, jestli srdce sladký plod
kdy sklidilo, a cítím z druhé strany
v své plavbě vanutí zvichřená, zlá.V přístavu vidím bouři. Lodivod
je unavený, plachty potrhány
a světla, k nimž jsem vzhlížel, vyhaslá.
Teď vidíš Amore: mladinká paní
Teď vidíš, Amore: mladinká paní
tvou vládu nectí, pro mne nemá cit,
dva nepřátele má — a cítí klid.Je v sukni, prostovlasá, ty jsi v zbrani.
Sedne si bosa, kolem kvete tráva.
Ke mně je krutá, k tobě pohrdavá.Mne vězní. Jestli tobě ponechává
dál soucit šíp a luk ti nerezaví —
msti, pane, mne i sebe za bezpráví!
Vzduch plný par a dotěravá mlhaVzduch plný par a dotěravá mlha,
již nakupily kolem dravé větry,
se náhle promění a přijde déšť:
A už jsou téměř křišťálové řeky
a místo svěžích mechů po údolí
je vidět jen jinovatku a led.Mně houstne v srdci, chladnějším než led,
z tíživých myšlenek taková mlha,
jaká se zvedá tady nad údolí,
uzavřené před milostnými větry
a obklopené nehybnosti řeky,
když padá z oblohy mírnější déšť.Za chvilku přejde každý velký déšť
a v teple roztají sněhy a led
a vidíš, jak se pyšně vzedmou řeky.
Nezahalí nebe tak hustá mlha,
aby, když prudce zaútočí větry,
neprchla ze strání a přes údolí.Leč co je pro mne kvítí po údolí!
Já pláču, ať je jasno nebo déšť,
ať ledové jdou nebo vlahé větry.
V srdci mé paní den ať není led
a v její tváři jako vždy ta mlha:
Kéž spatřím s ní jezera, moře, řeky!Zatímco budou k moři klesat řeky
a zvěř milovat stíny po údolí,
ať před krásnýma očima je mlha,
z které se rodí v mých ten stálý déšť,
a v krásné hrudi ať ztvrdne ten led,
jenž budí v mé tak strastiplné větry!Musím vám odpovědět všem, větry,
pro lásku, jež mě zde mezi dvě řeky
sevřela v zeleň luk a z rosy led,
až kreslil jsem pak všude po údolí
stín, v němž jsem stál a nedbal na žár, déšť
a blesk, zvuk hromu, jímž se trhá mlha.Neprchla nikdy mlha, když šly větry,
jako ten den. A řeky nehnal déšť,
led teplem slunce netál po údolí
Překrásná žena, jižs tak miloval
Překrásná žena, jižs tak miloval,
až překotně se od nás odloučila
a na nebe, jak doufám, vystoupila:
Vždyť každý její čin jen sladce hřál.Je čas, abys zas oba klíče vzal,
jež k tvému srdci měla, dokud žila.
Veď k ní pouť přímou, jež se nestočila —
kéž zátěž země netíží tě dál!Nejtěžší břemeno je odložené,
ta další můžeš lehce odložit,
jak poutník bez tlumoku stoupat sem.Ted jasně vidíš, jak se k smrti žene
vše, co je stvořené, jak třeba jít
je duši lehké strastným průsmykem.
