Kněz a myslitel Francescco Petrarca (1304-1374) nazývá Sonety Lauře Zpěvníkem – Canzoniere nebo taky Rerum Vulgarium Fragmenta – zlomky, protože své verše často přepisoval a měnil. Celkem je ve Zpěvníku 366 sonetů z velké části milostných, jen 30 z nich má jiný obsah. Petrarca zde navazuje na Dantův sonet, který však částečně precizuje. Všeobecně se uznává, že dílo bylo ovlivněno velkou láskou Petrarky, Laurou.
Jedno z nejznámějších středověkých děl, Sonety Lauře, má dvě části.
První je psána za Lauřina života a druhá část po její smrti. Za přelom je považován sonet CCLXVII, kde se poprvé objevuje Lauřina smrt a která odděluje i způsob nazírání na lásku, život, smrt. Jakoby sonet nepřímo odděloval Petrarcovo mládí a zralý věk. Každopádně v celém díle cítíme jeho touhu po poznání a hlavně sebepoznání, čímž se velmi odlišuje od jiných autorů své doby. S tím souvisí i jeho celoživotní aktivní studium a objevování starých spisů např. Varrona, Plinia, Livia, Cicerona, které mu získalo ve své době neuvěřitelný věhlas.
O Lauře ale víme jen to, co o ní napsal sám.
Setkali se poprvé 6. dubna 1327 na ranní mši v kostele Santa Chiara v Avignonu. Tam poprvé uviděl plavovlásku s tmavýma očima, která později zemřela během epidemie cholery roku 1348. Její celé jméno neznáme a vůbec není jisté, zda všechno nebyla jen básnická představivost, jakási Petrarcova Femme fatale.
Je zajímavé, že v sonetech se její jméno skoro neobjevuje. Možná se Petrarca obával projevit své city konkrétně, protože byl kněz nebo proto, že Laura byla vdaná. Místo jejího jména používá synonymum jako vánek – a l’aura nebo vavřín – lauro, vavřinový věnec – l´aura. To naznačuje, že Laura mohla být jen vysněný symbol jeho nezměrné básnické imaginace, symbol propojení touhy, lásky pozemské s osobní touhou po literární dokonalosti, což dokazuje Petrarcovu snahu o přesné vyjádření myšlenek, který zasazoval do dokonalého uměleckého sonetu.
Přesto je zřejmé, že verše jsou psané někým, kdo je skutečně hluboce zamilován a jemuž nebylo dáno svou touhu naplnit. Zbožštění Lauřiny krásy je proto i na dnešní dobu mimořádné citlivé a působivé. 
Naprostá většina díla Petrarky je psána latinsky. Například známá jsou jeho díla Africa, Bucolica, De contemptu mundi, Epistulae, v nichž se projevuje jako zakladatel zdokonovatel literárních forem jako je epos, životopis, dopis, dialog. Psal ovšem také v hovorové toskánštině tzv. volgare.
Je zajímavé, že tento lidovější projev osobně neuznával, dokonce chtěl dílo takto napsané zničit, ale na straně druhé se právě díky tomuto stylu stal nespírně populární. Vždyt jeho básnická korunovace na římském Kapitolu na Velikonoční neděli roku 1341 byla velkou událostí. Tisíce lidí přihlíželo, jak byl Petrarcovi v rudém plášti od krále Roberta Neapolského vkládán na hlavu vavřínový věnec. Událost ne nepodobná starým římským republikánským časům, které Petrarca musel zbožňovat, o čemž svědčí i fakt, že propagoval Colu di Rienzo (1313 – 1354), významného a pronásledovaného politika a jeho ideu sjednocení Itálie, ale nikoliv jako monarchii, ale jako republiku. Na svou dobu nepřijatelná myšlenka nakonec stála Colu di Rienzo život, když byl na ulici ubodán davem.
Doporučujeme:
F. Petrarca, Zpěvník, Československý spisovatel, Praha 1979, str. 23, 62, 126, 128, 134. Přeložil Jaroslav Pokorný.
V. Renč, Překladatelův doslov, in: F. Petrarca, Kanzony pro Lauru, Mladá fronta, Praha 1969, str. 135-144.
V. Renč, Závěrečná poznámka, in: F. Petrarca, Sto sonetů Lauře, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1965, str. 135-138.
Ukázky ze Zpěvníku Sonety Lauře...
1
Poslání k čtenářům, v němž se kajícně vyznává z marnosti své lásky.Vy, kdo v mých verších zaslechnete chvění
těch vzdechů, jež mé srdce sytívaly
v čas mladosti, jen k bludu lásky zralý,
kdy byl jsem někým, jehož více není –snad za svůj sloh, v němž jásot v pláč se mění
a marné naděje zas v marné žaly,
alespoň u těch, kdo jsou lásky znalí,
milosti dojdu, ne-li odpuštění.Však vidím dnes, jak lidem pro posměch
jsem dlouho býval; proto bez ustání
sám za sebe se tajně hanbívám.Je hanba plodem bláhovostí těch;
a pokání a jasné rozpoznání:
je krátkým snem, co zde se líbí nám.2
Mnohokrát odolával nástrahám boha lásky, nástraze poslední se neubránil.Aby svou sladkou pomstou rázem smyl
a ztrestal tisícerý neúspěch,
bůh lásky s lukem napjatým jak špeh
vyčíhal tajně vhodných míst a chvil.Ač dávno jsem se ctností obrnil
a zrak i srdce před útoky střeh,
přec úder zhoubný znenadání šleh
tam, kde dřív každý šíp se ulomil.I zmatena tím náhlým útokem,
nevzchopila se zavčas moje síla,
buď aby sáhla k osvědčené zbrani,či na neschůdném srázu vysokém
mě před zlým bohem opatrně skryla.
Dnes, kdy mě bránit chce, už neubrání.6.
Nemohla být ani stvořena z prvků pozemských...Kde zlato vzal bůh lásky, z které žíly,
na ty dva copy kadeřavých vlasů?
Kde v trní růže? Z kterých zeměpásů
ten křehký sníh, v nějž dech a tep se vlily?Odkud ty perly, z kterých letmo střílí
ta cudná slova tlumeného hlasu?
Odkud má tolik nebeského jasu
a božských krás pro mramor čela bílý?Od kterých kůrů, z kterých kruhů ráje
ten zpěvný hlas, jenž trápí mě a tráví,
že snad mě stráví za nedlouhý čas?Kterého slunce záře vrozena je
těm očím, v nichž můj bol i mír můj pravý
a z nichž mě žehnou plameny a mráz?7.
... jen v nebi může být takové krásy vzor.Z kterého nebe, z které ideje
příroda tvůrčí vzor svůj vyhlédla si
pro tuto tvář, jíž zde říci asi,
co umí tam, kde všechno krásné je?Která to víla, nymfa z ručeje
po vánku spouští zlatohebké vlasy?
Kdy srdci dán takový poklad spásy?
A právě to jen zkázou pro mne je.Hledají marně božskou krásu ti,
kdo její oči nezřeli a v nich
líbezný šleh i pohled bez hnutí.Neznají lásky krutý pád a zdvih,
kdo nevědí, jak sladká vzdechnutí,
jak sladkou řeč má, jaký sladký smích.
