Průvodce John Michell vás provede po posvátných a zajímavých místech starověké Anglie. Autor se dlouhodbě zabývá tématy:
Zříceniny opatství a katedrál, pohanská místa, kruhy v obilí, megalitické chrámy, svatyně svatých a vizionářů, svaté studny, ostrovní svatyně, posvátné vědy a megality.
Výpisky: Z knihy John Michell / The Travellers Guide to Secret England / Průvodce posvátnou Anglií
Nedlouho před rozšířením zemědělství v době kamenné se na západním pobřeží Evropy událo cosi dramatického a záhadného. Počínaje 5. tisíciletím před Kristem se na rozsáhlém území, sahajícím od Kanárských ostrovů přes Španělsko, Ponugalsko, Francii, Británii, Irsko a sevemí ostrovy u Skotska až po část Skandinávie, začaly objevovat velice dovedně zbudované kamenné stavby. Mezi nejstarší a nejpůsobivější patří velké komorové mohyly jako Newgrange v Irsku, Maes Howe na největším z Orknejských ostrovů nebo menší Brincellyddu.
Jejich hlavním charakteristickým rysem je vždy jakási pasáž, obezděná a zakrytá velkými kameny, vedoucí k vnitřní kamenné jeskyni, někdy s bočními místnostmi, pohřbená hluboko v pyramidové mohyle ze země a kamení.
Archeologové o nich mluví jako o hrobkách, ale to zcela jistě nebyla jejich jediná funkce.
Ty, které se nacházejí ve Westminsterském opatství, jsou plné starých kostí a rozhodně je nelze popsat jako pouhé hrobky nebo relikviáře. Zvláště v Irsku jsou kameny jak uvnitř, tak okolo mohyl popsány znaky a symboly. jejich smysl je neznámý, ale v knize Hvězdy a kameny (The Stars and the Stones) dokazuje Martin Brennan, že některé z těchto symbolů označují světelné paprsky nebo stíny určitého ročního období.
Brennan také ukázal, že kamenné pasáže vedoucí dovnitř mohyl jsou orientovány tak, že v určitý den roku umožňují slunečnímu nebo měsíčnímu paprsku proniknout až do nejzazší komnaty. Např. v Newgrange k tomuto jevu dochází uprostřed zimy.
Vzájemná hra světla a temnoty s vyřezanými symboly na stěnách vnitřních komnat jasně naznačuje, že tyto stavby byly používány i pro jiné než pohřební účely: pro zaznamenání sezonních a hvězdných cyklů nebo pro průběh různých oslav a rituálů. Spíše než hrobky by se tedy měly nazývat chrámy.Podle nejnovější radiokarbonové metody datování je nejstarší takovou mohylou anglické Kercado zbudované cca. 4800 př. Kr. Stáří jiných se pohybuje až k době okolo 3000 př. Kr. V téže době, a také ve 2. tisíciletí př. Kr., byly zbudovány tisíce velkých kamenných nebo megalitických struktur, tehdy samozřejmě i se spoustou dřevěných staveb nebo střech.
V různých zemích se tyto stavby různí, ale v Anglii je dnes znám největší počet takových kamenných kruhů (více než tisíc) a jejich podobnost je tak nápadná, že zcela jistě musely mít společný původ a účel.Ještě donedávna se věřilo, že stavitelé megalitů museli rozšířit své umění jako dobyvatelé nebo misionáři z území ve Středozemí směrem na sever přes celou Evropu. Tato teorie byla ale v poslední době, právě díky radiokarbonovému měření, poněkud zpochybněna. Některé monumentální kamenné stavby na pobřeží Atlantiku jsou značně starší než jejich předpokládané středomořské prototypy. Zatímco akademické vzory týkající se prehistorických dob jsou stále užívány, někteří badatelé obrátili svou pozornost k pracím starších, na dlouhou dobu ignorovaných autorů, kteří o těchto záležitostech psali.
Jedním z nich byl antikvární mystik a autor několika knih o prastaré Británii I. Foster Forbes. Ve své knize Nezaznamenaná historie (Anchronicled Past, 1938) napsal o kamenných kruzích toto:
Kruhy byly zbudovány okolo roku 8000 př. Kr lidmi ze Západu, kněžími, kteří přežili atlantické kataklyzma. lejich hlavním smyslem bylo vybudovat a udržet sociální řád. Fungovaly jak jako měsíční observatoře, tak jako přijímací stanice pro kosmické vlivy v určitých sezonách. Napomáhaly udržovat plodnost země a prosperitu lidu tím, že kontrolovaly pozemská pole vitálních a magnetických energií.
...
Některá z těchto tvrzení, např. západní původ stavitelů megalitů, souhlasí s posledními důkazy, jiná bude ještě třeba ověřit. To, že byly kamenné kruhy používány k měření komplikovaných měsíčních cyklů, již bylo potvrzeno v knize Alexandra Thoma Megalitické měsíční observatoře (Megalithic Lunar Observatories, 1971) i v jeho starší práci Megalitická sídla v Británii (Megalithic Sites in Britain). Pomocí statistické analýzy značného počtu pozorování, které provedl v kamenných kruzích a na menhirech, byl Thom schopen prokázat následující tvrzení: »Kamenné kruhy byly velmi pečlivě naplánovány a postaveny podle určitých geometrických obrazců klasické pythagorejské tradice. Základní jednotkou jejich designu byl megalitický yard (2,72 stopy). Kameny uvnitř a okolo kruhů byly sestaveny tak, aby naznačovaly přirozené nebo umělé značky na horizontu, kde měsíc nebo slunce procházely vrcholnými pozicemi svých cyklů, např. při slunovratu. Stavitelé megalitů používali vysoce vyvinutou a sjednocenou dnes bychom řekli vědeckou metodu založenou na číslech a geometrii a byli velmi zkušenými badateli, inženýry a astronomy.
To naznačuje, že původní obyvatelé Británie nebyli, jak se doposud myslelo, divoši a prostí rolníci, ale spíše lidé, kteří žili v uspořádané společnosti řízené nábožensko-vědeckým kněžstvem.
Od 70. let výzkum kamenných kruhů přináší některé významné výsledky, které, i když ne zcela, podporují názory I. Fostera Forbese. Výzkum anomálního výskytu energií na těchto prastarých sídlech přitahuje proutkaře, inženýry a vědce. Kniha Toma Graveho Jehly kamenů (Needles of Stone) nahlíží na tyto záležitosti, spojené s megalitickými sídly a magnetickými zemskými proudy, očima proutkaře. Geiger-Mullerův počítač a ultrazvukové detektory odhalily v kamenných kruzích neobvyklé vzory energetických pulzací, které se během roku různí. leden z těchto opakovaně zaznamenaných ultrazvukových i radiačních efektů je popsán v knize Dona Robbinse o megalitických energiích Kruhy ticha (Circles of Silence). Zdá se, že právě proto, že pradávní stavitelé megalitů umisťovali své kruhy a kameny na místech s velmi výraznými dynamickými vlastnostmi, můžeme předpokládat, že si byli těchto energetických anomálií velmi dobře vědomi a že tyto přirozené energie prakticky používali v rámci svého způsobu života. Tyto rané, se zemědělstvím tak úzce spojené společnosti měly samozřejmě značný zájem na co nejvyšší úrodnosti země a na možnosti komunikace jak s místními duchy, tak s duchy předků, o kterých se předpokládalo, že mohou být zárukou prosperity lidského rodu. Megalitické vědy byly zcela jistě založeny na duchovním základě.V nomádských dobách byla komunikace s duchy přirozená a spontánní v rámci každoročních putování. Věda té doby se starala o obnovu této přirozené komunikace pomocí systému ritualizovaných invokací. Dnes bychom řekli, že to byla jakási forma magické technologie. Když se ale lidé začali usazovat, místní duchové (energie) byli vyvoláváni a užíváni v prastarých svatyních a později v kamenných monumentech nebo chrámech. Zatímco v době pastevectví byly svatyně aktivně užívány jen během krátkého období v roce, později bylo možno jejich potenciál využívat daleko více.
O co šlo, je symbolicky naznačeno v legendách o rytířích, kteří zabijeli draky nebo hady.
Had je symbolem rtuťovitých zemských proudů, které zúrodňují zemi. Znehybnění dračí hlavy oštěpem nebo kamenným pilířem je tradiční metodou odhalení a využití proudu takové energie.
V Delfách, kde se několikrát do roka věštilo, žil za archaických dob velký had Python, jehož hlavu připíchnu! Apollon svou holí, aby tak prodloužil efektivitu jeho působení na několik měsíců. Místo, kde se tyto energie soustřeďovaly, bylo označeno falickými kameny ve středu svatyně. Široce se o této prastaré posvátné vědě a její schopnosti využívat zemských energií rozepisuje Plutarchos (byl v Delfách knězem v 1. století) ve své knize Zánik věšteb.Tato vědecko-náboženská aktivita stavitelů megalitů, spolu s budováním domů a zemědělským využíváním půdy dramaticky změnila vzhled krajiny.
Nové vzory chrámů, cest a obydlí byly založeny na posvátné geografii nomádských dob.
Chrámy a modlitebny byly budovány na místě původních svatyní a stezky mezi nimi byly dále používány poutníky a účastníky náboženských procesí.
Na přímkách spojujících posvátná místa lidé vztyčovali kameny a budovali tak jakási viditelná označení energetických zemských proudů, tzv. ley lines, jež jsou předmětem nesčetných moderních výzkumů britské krajiny. Tyto linie vedoucí napříč rozsáhlými územími byly právě tak posvátné jako chrámy a svatyně, které propojovaly, a evidentně hrály v mystické megalitické vědě velmi důležitou roli.
Staré báje a folklorní vyprávění označují tyto stezky mezi starými svatyněmi za stezky mrtvých nebo stezky duchů, na kterých lze v určitých dnech v roce spatřit zvláštní světla nebo jevy.
Tam, kde se tyto stezky kříží, stojí pradávné kamenné monumenty, o kterých se šíří podivné zvěsti plné příhod o nadpřirozených událostech nebo schopnostech léčení či obnovy plodnosti. Folklor megalitických staveb tak poskytuje jakési podhoubí i moderním vědeckým výzkumům anomálních energetických struktur těchto starých míst.Vytvářením posvátné krajiny tak kněží doby kamenné pečlivě chránili jak zemské energetické vzory, tak k nim přináležející duchovní hodnoty. Chrámy a přírodní svatyně byly nazírány jako součásti většího těla většího chrámu celé posvátné země.
Pomocí každoročního cyklu slavností a rituálů byl duch země oživován tak, aby umožnil komunitám okolo těchto míst usazeným růst a prosperovat Archeologové se domnívají, že populace Anglie ve 2. tisíciletí př. Kr. byla nejméně stejně veliká jako v době Viléma Dobyvatele (asi 2-3 miliony lidí). Předhistorická úroveň řemesel, vědy a kultury všeobecně byla mnohonásobně vyšší než dokonce v dobách středověké Anglie.
