Kniha Richarda Dargieho Hitlerův poslední den (Bookmedia, Ostrava, 2021) se neobírá jen konkrétním dnem Hitlerova života (ať chápaným jako den měřený od půlnoci na 30. dubna 1945, nebo den čtyřiadvacetihodinový), ale zabíhá do počátku politické kariéry a před první světovou válku, která ostatně byla s druhou neoddělitelně spjata.
Tak neoddělitelně, že někteří zvažují, zda by období 1914-1945 nemělo být nazýváno druhou válkou třicetiletou; ale dost humoru. O posledních Hitlerových hodinách toho bylo napsáno už moc a mnohokrát. Tak má Dargie základy. Může budovat. Dělá to umně zvlášť v první části a text skutečně přetéká fakty, jak už bylo zde v deníku konstatováno.
Ale v druhé polovičce autor, řekl bych, příliš interpretuje a podsouvá nám válku jako duel zla německého kontra zla ruského. Stalin mu přitom je, a možná právem, větší stvůrou než Hitler, který je naopak pečlivě očištěn od veškerých úchylek a nedostatků (varlata, koprofágie), přičemž konstatováno, že to hanění bylo jen demagogií nepřátel.
Kniha boří zažité až záludně, protože se na povrchu textu opakovaně předvádí karatel, ale vespod to místy působí jako přepis díla, v němž se německý národ srdnatě brání hordám z Východu, které kvapí znásilnit ženy a masakrovat civilisty. Tři dni máte na plenění města atd. Ke znásilňování ostatně veřejně vyzval sám spisovatel Ilja Erenburg.
Ale brzděme a nechci Richarda Dargie osočovat z obdivu k Hitlerovi, na ten jsou jinačí specialisté. Jen se pokouší být „objektivnější“ než - dejme tomu - socialistické čítanky, to je očividné. A například boj o Říšský sněm byl tedy k ničemu, v budově se přece léta nic nekonalo.
A TEĎ KE KONSPIRACÍM A HITLEROVĚ ÚTĚKU DO ARGENTINY
Ty teorie jsou v knize odsunuty na druhou kolej doslovu, jenž má podtitul Dezinformace a mýty; ale vzhledem k tomu, že tvrzení nejsou ozdrojovaná, máme pochyby.
Navíc pamatuji, co napsal Ludvík Souček o příčinách, jejichž následkem Německo prohrálo válku, a co psal (tento zubní lékař) o tajích Hitlerových zubů. Nebo kterak vše zúročil ve vědeckofantastické detektivce Případ jantarové komnaty.
Namítáte, proč sem pletu záhadologa, který má v dílech chyby a jednou i špatný výpočet?
Máte pravdu. Ale Hitlerův poslední den se – naopak - ve snaze o objektivitu a korektnost ubírá právě na druhou stranu.
Co se týče šancí na útěk, po svolení užívám i ročníkovou práci studenta Jaromíra Nešvary, kterému s ní - jen málo - pomohl otec Petr. Dílo se sice především snaží vyvrátit, že Hitlerovi oddaný bijec Otto Skorzeny se jakkoli podílel na masakru v obcích Ploština a Prlov (což se daří), ale aby toho nebylo málo, naznačuje, že to s útěkem Hitlera není vyloučené. Zatímco však Souček hovoří o vyčkávající ponorce, Nešvarova teorie staví na opačném směru. Do Alp, odsud Afriky.
Kardinální otázkou hodnou rozřešení pak rozhodně je, co Otto Skorzeny skutečně dělal poslední válečný čtvrtrok. Nebyl to ostatně právě on, kdo vymyslil, jak útěk Vůdce nejdokonaleji zakamuflovat?
Je také známo, že existovala řada dvojníků Adolfa Hitlera, a podle jisté teorie hořelo tělo jednoho z nich u bunkru.
Co se pak týče Hitlerova chrupu, jehož identifikací se dodnes všichni ohánějí, při srovnání se zubní kartou to sice jakž takž „sedí“, ale co karta sama? Nebyla Hitlerovým zubařem v posledních dnech války na Hitlerovo jméno vypsána znovu. A jinak?
Hitlerův zubař a jeho asistentka cítili k Vůdci oddanost a jejich svědectví tedy nemá váhu. Přičteme-li podivný vyhazov Hermanna Göringa z Hitlerova horského sídla v posledních dnech bojů, připravená letadla, piloty, africká letiště, tak nelze s možností padouchova úletu do Jižní Ameriky nepočítat. Ač to třeba působí právě jako „úlet“.
Sám tomu, přiznávám se, nevěřím. Co by „chorý vlk“ na jižní polokouli dělal? Studoval? Jak dlouho by vydržel zalezlý? Odpovídá to snad Hitlerovu osobnostnímu profilu? Byl přece „herec“ a miloval své jméno v tisku.
Takže… Není sebevražda pravděpodobnější?
I kniha Hitlerův poslední den nás tím směrem vede a předvádí ničitele židovstva jako muže, který v posledních letech války rapidně sešel; jako bytost, jež se děsila toho, že by padla do zajetí a snila, ano, právě o smrti v plamenech.
Toho se dočkal milovaný jí Cola di Rienzo. Cituji (str. 121):
Nefascinovala ho však pouze Wagnerova strhující hudba. Působil na něj i její politický obsah. Cola di Rienzo byl prostý muž. Žil ve čtrnáctém století v Itálii a moc získal tak, že se vzepřel slabému politickému vedení své doby a ve středověkém Římě obnovil zákonnost a řád. Zneškodnil zločinné klany terorizující město a byl prohlášen tribunem lidu. Snil o vytvoření nového římského impéria, po několika počátečních vojenských vítězstvích ho ale jeho okolí zradilo. Nedokázalo plnit požadavky jeho historického poslání. Důvěřoval římskému lidu, dočkal se však zklamání, když se obrátil proti němu. Zemřel v srdci města, uprostřed hořícího starověkého Kapitolu.
Mladý Hitler byl tímto příběhem okouzlen a v pozdějším životě poukazoval na paralely mezi Rienzem a svou vlastní politickou kariérou. V roce 1934 popsal, jaký vliv měla opera na jeho uvažování: „Syn hostinského připomněl římskému lidu velkolepou minulost římské říše a přesvědčil jej, aby vyhnal zkažený senát. Představoval jsem si, že i já jednou uspěji při sjednocení německé Říše a jejím novém vzmachu k velikosti.“¨
POSLEDNÍ HODINY HITLERA
30. 4. 1945
15 hodin 15 minut a Marta Goebbelsová je právě vyhozena Hitlerem, když ho prosila, aby odjel do Alpské pevnosti.
15. 30 Výstřel v zavřené místnosti, odkud je přímý východ ven. Uplyne deset minut.
V 15. 40 vstupují Martin Bormann a (Hitlerovi zcela oddaný) komorník Linge. Pak… Hitler a Braunová, jsou-li to oni, jsou vyneseni v připravených kobercích na dvůr za kancléřství a k dispozici je 180 litrů benzínů. Těla jsou spálena.
V 18. 00 vyjde ven esesman Lindloff s rýčem, překvapeně zjistí, že těla jsou navíc roztrhána granátem. Pohřbí je nehluboko do kráteru (po jiném granátu?) a teprve po týdnu mrtvoly najdou Rusové. Předají je své rozvědce, ale identifikaci chrupu provede Hugo Blaschke, Hitlerovi oddaný lékař. S ním obdobně oddaná asistentka Heusermannová. Nikdo jiný to udělat nemohl!
ANALÝZA CHRUPU
Každá forenzní analýza dá prvořadě na chrup a nemělo by smysl utíkat do Argentiny, kdyby právě čelist nebyla podvržena. Tak jako i zubní karta. A kdo je za tím? Jistěže Otto Skorzeny, ale i Heinrich Müller, navždy už postrádaný šéf gestapa. Zmizel!
Měl přitom přístup k tisícům vězňů. Nebyl by pro něj problém selektovat přibližné dvojníky a úplní potřeba nebyli. Jen bylo třeba mít kdysi bohatého Žida (dejme tomu), co měl v ústech podobné množství můstků jako Vůdce. Detaily neseděly, ale ty znal jen Blaschke. Pro tohoto bylo i přepsání zubní karty maličkostí a uvědomme si, že to tenkrát nebyla žádná stará karta.
Sice je pravda, že novodobá forenzní analýza zubů dospěla k závěru, že je nosil vegetarián, ale živilo gestapo vězně bifteky? Mrtvolu nějakého Hitlerova dvojníka navíc Rusové našli u vchodu kancléřství a nabízí se teorie, podle které měl jeden „dvojník“ sice v ústech takřka to, co Hitler, ale tělo přece trochu jiné, takže ho po spálení pro jistotu poškodili výbuchem.
26. 4. 1945 Hitler ale stále žil a přistálo v jeho blízkosti brzy ráno - jen pár kroků od bunkru - letadlo Fieseler-Storch s jím povolanými dvěma letci von Greimem a Hannou Reitschovou (fanatickou nacistkou).
Tento pár přiletěl z centrálního letiště letky 200, přímo od štábu a velení perutě. Hitler jmenoval von Greima vrchním velitelem letectva, a protože byl telegraf zcela funkční, není pravděpodobné, že ho povolal jen kvůli tomu a kvůli jeho povýšení na maršálka. Potřeboval pilota.
Ale nepočítal s tím, že von Greim přiletí raněn do nohy. Skvěle pilotovala i Reitschová, ale taky letadlo přistálo poškozené. Hned 26. 4. tedy Hitler povolal telegramem (jeho formulář existuje) další dvě letadla - z jednoho z posledních letišť Luftwaffe v Rechlinu. Přistála den poté přímo v berlínské zoo, kde narychlo upravili plochu.
Jako první dosedl třímotorový Ju 52 a pár hodin nato svižné Arado 96. Raněný von Greim a dáma odletěli Aradem 28. 4. Hitler si vyhradil zastaralý, ale spolehlivý stroj Ju. Kdyby ovšem s válkou zmizel i Vůdcův osobní pilot Bauer, bylo by to nápadné. Tak ho obdaroval obrazem - a nechal prchnout. Bauera příhodně lapili Rusové a mohli mít aspoň chvíli pocit, že ptáček z bunkru tím pádem už neuletí. Ale šlo o pocit.
V záloze čekal pilot George Beetz, zarytý, fanatický nacista. 29. dubna pak bunkr opustili čtyři kurýři s Hitlerovými rozkazy a poslední vůlí. Na letišti Tempelhof byla tou dobou stále letadla oné tajné perutě 200 (Kampfgeschwader 200) vedené Wernerem Baumbachem plus zkušení piloti Lufthanzy, obeznámení se zámořskými trasami a letišti. Šlo o několik tuctů dálkových letadel s přídavnými nádržemi i zásobami jídla na půl roku, s mapami tras do Španělska, Jižní Ameriky, dokonce na tichomořské ostrovy.
V bunkru nakonec zůstalo pár lidí. Osobní zubař a Käthe Heusermannová kupodivu mezi nimi.
Dává to smysl? Nechá si zubaře muž odhodlaný se zastřelit? Nechá si dokonce zubařovu asistentku? Blaschke, pravda, posléze odletěl - a kalkuloval s tím, že bude zajat Američany, jimž poskytne výpověď. Hausermannová zůstala v bunkru až do 1. května 1945, načež se vydala na cestu s Martinem Bormannem, Hitlerovým osobním řidičem Kempkem a několika dalšími prominenty, mezi kterými byl i pilot Beetz. Ten byl raněn na Weidendammerském mostě v té samé chvíli jako Martin Bormann a zůstal v péči Heusermannové. Kdo ví, zda ještě nešla zkontrolovat zuby ke spálenému tělu. A pilot zraněním podlehl. Co dál?
LETADLA, KTERÁ SE MOHLA POUŽÍT K ÚTĚKU
Už Ludvík Souček svého času předpokládal, že Hitler a Braunová mohli odletěl do Flensburgu za admirálem Dönitzem a putovat do Argentiny ponorkou, ale vzhledem k početným posádkám ponorek by někdo později pustil hubu na špacír. Pravděpodobnější je, že Hitler zmizel do Alp - za Otto Skorzenym. S ponorkou sice mohl taky počítat, ale ta mohla vést jen materiál a měla grády i na to, aby posloužila k odlákání pozornosti. Hitler měl přitom skutečně k dispozici letku - od maličkého „čápa“ Fieseler-Storcha po Ju pro padesát lidí s přetlakovou kabinou. K útěk mohlo být původně počítáno s Fieseler-Storchem, letadlem pro tři osoby, a právě tím letěl mohutný Skorzeny (110 kg), když zachránil Mussoliniho z Gran Sasso. Stroj uměl startovat z minimální dráhy, tak i přistávat, ale měl chybu. Pomalost. Krátký dolet. Představoval riziko. Mezi Berlínem a Rosenheimem, kde na Hitlera čekal Otto Skorzeny, leží asi šest set kilometrů. Museli by jednou tankovat.
A když řeknete Junkers, znalci se nejspíš vybaví trojmotorový Ju-52, symbol značky; ale jde o nejméně vhodné letadlo k úniku z obklíčeného města. Sice unese takřka dvacet mužů, nicméně plouží se jako hlemýžď tempem 200 km/h. Lepší je Ju 88, navržené ve třicátých letech jako noční bombardér pro čtyři lidi. Umělo uletět stíhačkám rychlostí 615 km/h. Spojenecké stíhačky sice létali sedmistovkou, avšak nejprve jim museli nahlásit cíl. Než vystoupaly do nutné výšky, bylo každé Ju v tahu. Kabinu mělo z pancéřového skla a za noci na 1. května poslal navíc Bormann prostřednictvím Goebbelse vyjednávat generála Krebse, takže bylo dohodnuto zastavení palby. Všude vládla tma, tou stoupal dým. Zataženo. Není vyloučeno, že právě tenkrát se vynořilo Ju 88 vyslané Otto Skorzenym. Ráno mohli být uprchlíci v Rosenheimu. Tam přiskočili Skorzenyho muži, letoun zamaskovali. Hitlera doprovodili do úkrytu, kde čekal Müllerův zástupce a jeho sekretářka; ale většina Skorzenyho mužů nic nevěděla: byli příhodně sto kilometrů odsud v Radstadtu, u vlaku, kde se konala za Hitlera tryzna.
Takže Hitler v Alpách - a potřebuje se nepozorovaně dostat do Argentiny. K tomu možná bylo už v březnu vybráno Skorzenym jiné letadlo.
Nejlepší by sice byl Ju 390 s doletem 9700 km, ale hmotně existoval pouze v prototypech. Ty byly dva. I zmizení jen jednoho z nich by se nedalo utajit. Ale strojů s doletem přes 6000 kilometrů čekalo víc a druhý nejvhodnější byl Ju 290 s doletem přes sedm tisíc km. Těch už bylo vyrobeno 65 a dalo se spíš předpokládat, že minimálně jeden se „ztratit při misi“. A to není vše. Skorzeny měl i pár ukořistěných B 17 a B 25.
Už roku 1944 taky nacisti vybudovali ve státě Západní Sahara tři letiště, na nichž mohly přistát i nejtěžší, dálkové stroje.
Američani je sice odhalili, nicméně se dalo předpokládat, že zjara 1945 tam už nebudou posádky. Z Alp do západního cípu Afriky je to 7000 km. Odsud do Buenos Aires taky 7000. To odlehčený Ju 290 mohl „dát“. Jen by musel na Sahaře čerpat benzín. Dalo se to zařídit? Jistě.
Do poloviny dubna 1945 byla v provozu civilní linka mezi Německem a Španělskem. Agent s kufrem peněz tudy mohl letět. Koncem války se falšovaly nejen anglické libry, ale i dolary. Zásoby bankovek skončily právě u Skorzenyho. Mohl ve spřáteleném Španělsku zajistit mnohé. Spojení do Afriky bylo možné koupit a vize „nočního“ letu v čase, kdy státy jako Švýcarsko a Francie neměly radary, není absurdní.
Obdobné akce měli navíc Němci už za sebou. Příklad?
Let z Vídně do iráckého Mosulu 27.listopadu 1944, kdy letěli nonstop, načež proběhl výsadek, aby se vzápětí vrátili s mezipřistáním a dotankováním na Rhodu.
Jedna ze základen „letky 200“ byla v Horschingu u Lince. Velel jí kapitán Braun. Měl k dispozici minimálně jeden Ju 290 značky PJ+PS a existuje záznam z 30. 4., podle něhož měl v ten den dopravit do Barcelony skupinu. Záznam obsahuje poučení, že vojáci podléhají zákonům a jsou zavázáni přísným mlčením, bude-li letoun ve Španělsku „odprodán“. Pro Brauna měl rozkaz k letu navíc účinnost ochranného dopisu: bránil před podniknutím jiné akce s letadlem.
Braun se brzy nato setkal v Hradci Králové s von Greimem a ukázal mu onen dopis. „Ale skupina nedorazila.“ Von Greim mu vzápětí umožnil odletět do Španělska.
Braun měl Ju 290, možná dvě. Do Hradce za Greimem jedním z nich přiletěl a získal rozkazy. Některé asi tajné. Skupina nedostavivších se a „uvízlých“ důstojníků mohla totiž být jen krycí pohádkou a mezi 8. a 20. 5. snad odletělo velké letadlo s několika pasažéry do Západní Sahary. Možná přes Španělsko, možná taky přes bližší saharské letiště. Nelze vyloučit ani následné dotankování v Brazílii. V Argentině byli očekáváni. Měli hotovost v bankovkách a někdy od roku 1948 možná začal Skorzeny osobně či přes prostředníka dovážet další peníze.
Otevřely se i kanály tzv. ODESSY a do Argentiny plynul proud esesmanů a prominentů.
Od roku 1954 měl pak Skorzeny k dispozici celou banku a transfery se staly jednodušší. Technicky je Hitlerův útěk úplně reálný. Ale slabým místem zůstává, že i při maximální konspiraci by o něm muselo být informováno víc lidí. Do Argentiny by vedle Hitlera zřejmě prchli Eva Braunová, Heinrich Müller, jeho pobočník i sekretářka, pilot… Taky by o všem věděl Martin Bormann, ale navzdory legendě bylo v Německu identifikováno jeho tělo.
Nu, a jsou zde ti, co by asistovali při nasazení dvojníků. Komorník Linge a Hitlerův osobní strážce Otto Günsche. Jsou tu i von Greim, Hanna Reitschová, Baumbach, kapitán Braun a zubař Hugo Blaschke a jeho asistentka Käthe Heusermannová…
Tak či onak, není sporu, že v dubnu 1945 vedl Otto Skorzeny tajnou misi přes Protektorát. Shromažďoval zlato a valuty.
Možná vyzvedl i štěchovický poklad – a vše vyvezl do Rakouska. Financoval útěky nacistů do Jižní Ameriky a jistil ten systém organizačně. Možnost, že realizoval v tom rámci taky Hitlerův útěk z bunkru a jeho transport do Argentiny, není dost pravděpodobná, ale realizovat ji bylo reálné.
