Básník Vladimír Holan byl v české poezii mimořádný zjev. Byl autorem, který nešel po povrchu reality, ale snažil se dostat k jádru lidské existence a života vůbec. Tím nevytvářel jednoduchou poezii, ale velmi hlubinnou lyriku, která svou naléhavostí bude oslovovat další stovky let.
Jeho rozsáhlé a mnohotvárné dílo zahrnující hermetickou lyriku, stejně jako dokumentární epiku vybízí nejen české, ale i zahraniční badatele uchopit je v jeho celistvosti.
Přinášíme monografii francouzského bohemisty Xaviera Galmiche Vladimír Holan, bibliotékář Boha (Praha 1905-1980), jejímž cílem je postihnout jednotnou vývojovou dynamiku Holanova díla, a to spíše v proměnách žánrů než podle chronologie.
Autor Holanovo dílo zasazuje do společensko-historického kontextu a v řadě studií a drobnohledných interpretací ukazuje, jak se dílo konfrontované s dramatickými dějinnými událostmi 20. století proměňovalo od avantgardních, posléze neosymbolistních a orfických počátků v letech třicátých přes poezii-dokument a narativní formy až k "metafyzickému existencialismu" Noci s Hamletem let šedesátých. Xavier Galmiche je profesorem české literatury na pařížské Sorbonně Paris IV při katedře Slovanských studií a věnuje se také překladatelské činnosti. Francouzské publikum díky němu mohlo poznat nejen Vladimíra Holana, ale také Bohumila Hrabala, Bohuslava Reynka, Antonína Sovu, Jiřího Weila, Karla Hynka Máchu či Jana Amose Komenského.
Xavier Galmiche: Vladimír Holan, Bibliotékář boha, Praha 1905 – 1980, nakladatelství CDK
Vladimír Holan (1905-1980) vystudoval gymnázium, po maturitě pracoval jako úředník a redaktor, od čtyřicátých let 20. století již výhradně píše. Od poetických básní jako např. Blouznivý vějíř (1926) se později mnohem více zabývá lidským bytím a duchovními přesahy týkající se samotné existence. Jako autor, který si vydobyl uznání, se projevil až v roce 1937, sbírkou Kameni, přicházíš.... Další sbírky jsou toho jedinečným dokladem. riumf smrti (1930), Vanutí (1932), Oblouk (1934), Kameni, přicházíš... (1937), Září 1938 (1938), Lemuria (1934-38), Terezka Planetová (1943), Cesta mraku (1945), Dík Sovětskému svazu (1945), Rudoarmejci (1947), Panychida (1945), Prostě (1949), Mozartiana (1963), Příběhy (1963), Bez názvu (1939-48), Na postupu (1943-48), Noc s Hamletem (1964), Asklépiovi kohouta (1970), Bolest (1949-56), Na sotnách (1967). pro děti napsal milého Bajaju (1954). Překládal poezii z francouzštiny, španělštiny, ruštiny, polštiny a němčiny (např. Rilkeho, Baudelaira, Ronsarda, Słowackého a Lermontova.
Listopadová vichřice
Plískavé kaňky vran... Ne pastelové hrudky.
Kde kýchlo jezírko v brčál a v léto,
tam dělí nás teď hrubší zrak a prudký.
Čečulka prstu kodrcá po takovéto
stěně, již potočitý odlesk větru stíní.
Kde obsah, sloh též pad... Strom švestkový pad nyní,
jako by sklouz po vlastní pecce v jíní.
(Kameni, přicházíš)Ó kniho...
Ó kniho, napětí a tlaku! Ano,
neslyším, neslyšíš.
Vnitřní vedení zpřetrháno,
je zpřetrháno již.Ach, byli velcí, tišší nežli hromy,
u kterých potom směl a smí
dech mízy dolů, takže stromy
začly kvést pod zemí.Co my však, kniho!... Havran klová
sráz vykřičníků, jež tě vzněcují
nejdelší nocí v roce slova,
kde kopec kopcuje a věci věcují!
(Kameni, přicházíš...)
Milostná píseňNa obzoru své vůle chci teď zprohýbat
tvůj pohled na krajinu
a v horách nastalých o malbu dechu dbát,
bys lehce šla v jich stínu.Záření chůze tvé chci do skal zhasnouti,
by krok se v propast zasnil,
a jako ztrátu tebe přijmouti,
jako bych všechno vlastnil.Chci ruce rozsvítit, když únavou by snad
závěs tvých víček temněl,
a jako nález tebe odevzdat,
jako by Bůh nic neměl.
(Vanutí)Smrt umírajícího v sadě
Mlčím vás, jabloně! A vítr očí vzdouvá
plachty mých víček v starost o dva sněhy,
před jejichž bělostí pohled mé krve couvá,
zapřen do rány něhy.Ležím kříž odříkání. umřít! A přec tu je
zachvění údivu, jež vlní dech můj sem.
Podobně dar se ještě pohybuje
na citu přijatém.V radostném smíření, že země všemu předcházela,
bys křídla obhájil, můj dech se zvedá teď, můj rod.
Mlčící jabloně! slovo jablka ústa má bys chtěla -
k vám z lože sestupuji, přicházím - - A přece od.
(Vanutí)
ChlapecPo celou noc padala na sadě jablka,
zatímco sousedův chlapec umíral...
Byl to on, který ti druhdy řekl:
"Pane, jste cizinec?" Řekl jsi:
"Proč se ptáš?" Řekl: "Máte
moc času ve svých očích ..."
Řekl jsi: "Ty jsi já, když jsem
byl mlád!" Řekl: "Já budu vy,
teprve až zestárnu ... Ale víte co,
pojďme na poštu a odtamtud
si zatelefonujeme, kdy vlastně jsme ..."
(Vanutí)Chorá láska
Na kovadlině vody, tkvěním znaven již,
kuje si oblak v krok sandály přesvětlé.
Ó jaro v kladivu! Ale až v červnu zříš
lekníny, jiskry odlétlé.A ještě odněkud ten rozmach kladiva
dopadá v srdce tvé a mé.
Snad vzejde květ, jejž jiskra rodívá,
kdy ale, nevíme.
(Vanutí)
BáseňJe pohádka (proč není?)... o tobě...
Že potají, chtíc kdysi na ples jít,
jsi půlnoc připouštěla k plaché podobě
těla, z níž úsvit jen smí pít,že plody copů střáslas pod květy
rozvité tušením, jež ví,
jak mají ňadra sládnout do věty,
již někdo vysloví,že kroky váhání zažehly v tobě jas,
jenž zvábil do koberce tmu.
Z nočního stínu v srdci svém nesoudilas
na lůnu rozumu.Je pohádka... A právě proto snad,
že její skříň jsi otevřela, věř!...
uzřelas pak před sebou, nahou odtud, odevšad,
kterak bráněním samoty prorost se ve tvůj připravený šat
šípkový keř, šípkový keř.
(Oblouk)
Předjarní svítáníV oblaku oble ozáblém
ruměná trpkost letíc,
neví si rady, bloudí v něm
jak víno v břiše světic.Kde dvousamičný hořák plál,
tam vlastní plod jej tráví.
Sníh ve spánku se odkopal:
je vidět nohu trávy.Co jedí sochy?... Rampouch slét
a na vrabce se rozstřík ve sny.
Už brzy čmelák vnoří v květ
sacharometr přesný.
(Záhřmotí)
