To, že člověk je zvíře, jak často v knize tvrdí John Gray je čisté konstatování skutečnosti. Svůj osud nemá ve svých rukou nikdo, jak dokazuje chaotický vývoj našeho konání, o kterém po staletí diskutujeme, aniž bychom byli schopni překonat svůj zvířecí instinkt. A to jak v individuální nebo kolektivní rovině. Jsme příliš pod vlivem "růžových brýlí" díky všelikým idejím, aniž bychom si připustili skutečný stav a vývoj světa a zahrnuli ho do svých úvah.

Kniha, která většině myslících lidí bude blízká, protože otevírá neuvěřitelné množství otázek od starého Řecka přes křesťanství až po moderní myšlení a poukazuje na to, jak lidstvo dává přednost sebemrskačství a pomalému zániku. Pozoruhodná kniha psaná s nezvyklým intelektem, ke které se budete často vracet.
John Gray nám smysl tvorů homo sapiens předkládá jako slaměné psy, tj. oběti bohům, se kterými se „zacházelo s nejvyšší úctou, ale když bylo po všem a psů nebylo zapotřebí, byli pošlapáni a odhozeni.“

John Gray (1948) je uznávaný filozof, který přes 20 let působil jako profesor filozofie na Jesus College v Oxfordu. Je autorem mnoha knih.

John Gray, Slamění psi, Dokořán, Praha: 2004.

Výpisky...

Když Sísyfos lstivě připoutal Smrt k židli a zavřel ji ve svém domě, byl za tuto svou úskočnost a prohnanost potrestán k nepřestajné těžké, avšak marné práci. Sísyfova lopota je trestem. Pro staré národy byla nekonečná práce znamením otroka.To je přesně případ člověka, který se zbavuje strachu ze smrti tím, že smrt jakoby neexistuje.
V řecké mytologii se Sísyfos namáhá vytlačit balvan na vrchol kopce, odkud by se pak po druhé straně skutálel dolů. Robert Graves vypravuje ten příběh takto:
„Dosud se mu to ještě nepodařilo. Jakmile už téměř dosáhne vrcholku, váha obludného kamene ho zvrátí zpátky a balvan se zase svalí až úplně dolů. Tam se ho Sísyfos unaveně chopí a musí začít zase znovu."
Co bude dělat lidstvo až dosáhne dalšího vrcholu, díky nekonečné otrocké práci? Pochopí, že není cílem balvan valit na vrchol, i když pomocí posledních technologií, ale že stačí vyhrabat jámu a zahrabat ho. Problém otrocké práce zmizí!

"Lidstvo se na Zemi chová v jistém smyslu jako patogenní organismus nebo jako buňky nádoru či neoplazmy. Rozmnožili jsme se do té míry, že naše přítomnost způsobuje systémům Gaia postřehnutelné poruchy... lidský druh je teď tak početný, že představuje vážnou planetární chorobu. Gaia trpí roztroušenou primatemaiou – lidským morem.“ Napsal James Lovelock.

Zničení přírodního světa není výsledkem globálního kapitalismu, industrializace, „západní civilizace“ nebo nějaké závady v lidských institucích, je to výsledek vývojového úspěchu výjimečně dravého primáta. Během celé historie včetně pravěku šly lidský postup a ekologická devastace ruku v ruce.

Homo rapiens – člověk násilnický – se nadmíru rozmnožil.

Hledání smyslu života může být užitečnou terapií, ale nemá nic společného s životem ducha. Duchovní život není hledáním smyslu, ale zproštěním se ho.

Lidskou masu neřídí občasné morální počitky a ještě méně vlastní zájem, řídí ji okamžité potřeby. Zdá se, že lidstvu je souzeno, aby zničilo rovnováhu života na Zemi – a tak se stalo nástrojem vlastní zkázy. Co může být beznadějnějšího, než dát tuto planetu do opatrování tomuto mimořádně ničivému druhu živočicha? To, o čem sní milovníci Země, není chvíle, kdy se stanou moudrými správci planety, nýbrž doba, kdy na lidech přestane záležet.

Humanismus je doktrína o spasení – víra, že lidstvo se dokáže chopit svého osudu. Pro Zelené se stala ideálem – podle nich se lidstvo vyvine v moudrého správce pozemských zdrojů. Ale pro ty, jejichž naděje se nesoustředí na vlastní živočišný druh, musí být představa, že lidstvo svou činností dokáže spasit sebe nebo planetu, absurdní. Vědí, že konečný výsledek nespočívá v lidských rukách. Lidstvo se chová tak, jak se chová, ne kvůli víře, že může uspět, ale kvůli starobylému instinktu.

Lidé nemohou žít bez iluze. Pro dnešní muže a ženy může být iracionální víra v pokrok jediným lékem proti nihilismu. Bez naděje, že budoucnost bude lepší než minulost, nemohou fungovat.

Pokrok odsuzuje nečinnost. Práce nutná ke spasení lidstva je obrovská, je vskutku bez hranic, neboť jakmile dosáhneme jednoho úspěchu, v dálce se začne rýsovat další úkol. Ovšemže je to jen přelud; ale nejhorší na pokroku není to, že je přeludem, ale to, že je nekonečný.
V řecké mytologii se Sísyfos namáhá vytlačit balvan na vrchol kopce, odkud by se pak po druhé straně skutálel dolů. Robert Graves vypravuje ten příběh takto:
„Dosud se mu to ještě nepodařilo. Jakmile už téměř dosáhne vrcholku, váha obludného kamene ho zvrátí zpátky a balvan se zase svalí až úplně dolů. Tam se ho Sísyfos unaveně chopí a musí začít zase znovu, ačkoliv se mu údy koupou v potu a nad hlavou mu víří mrak prachu.“
Pro staré národy byla nekonečná práce znamením otroka. Sísyfova lopota je trestem. Prací pro pokrok se podvolujeme námaze o nic méně otrocké.

Budeme-li vyhledávat společnost svědomitých výzkumníků a inteligentních strojů, dokážeme otupit svůj rozum a upevnit svou víru v lidstvo.

Humanismus je světské náboženství, slepené z rozkládajících se zbytků křesťanského mýtu.

Teorie Gaia znovu navazuje na teorii propojení mezi lidskou rasou a ostatní přírodou, na níž se zakládalo prapůvodní lidské náboženství – animismus. V monoteistických vírách je definitivní zárukou smyslu lidského života bůh. Pro Gaiu nemá lidský život o nic víc smyslu než život plísně. James Lovelock pojmenoval teorii Gaiu podle starořecké bohyně země na doporučení svého přítele, spisovatele Williama Goldinga.
Ale koncept Gaia lze zcela zřetelně vytušit v jednom verši z Tao Te Ťingu, nejstaršího taoistického textu. Ve starých čínských rituálech se používalo slaměných psů jako obětí bohům. Během rituálu se s nimi zacházelo s nejvyšší úctou, ale když bylo po všem a psů nebylo zapotřebí, byli pošlapáni a odhozeni: „Nebe a země neznají lidskost, zacházejí s myriádami tvorů jako se slaměnými psy.“ Jestliže lidská rasa poruší rovnováhu Země, bude pošlapána a odhozena.

Kritici teorie Gaia tvrdí, že ji odmítají pro její nevědeckost. Ve skutečnosti se jí bojí a nenávidí ji, protože znamená, že lidé nikdy nemůžou být ničím jiným než slaměnými psy.

Filozofie je maškarní bál, ve kterém se náboženská představa o lidstvu obnovila ve formě humanistických idejí pokroku a osvícení. Dokonce i ti filozofové, kteří odhalili nejvíce masek, skončili jako postavy v maškarádě. Sejmout masky z našich zvířecích tváří je úkol, který stěží začal.

Vědomí není konstantní, je proměnlivé a jeho výkyvy jsou nepostradatelné pro naše přežití. Usínáme v podřízenosti prvotnímu dennímu rytmu; každou noc obýváme virtuální světy snů; téměř veškerá naše denní činnost se děje bez našeho vědomí; naše nejhlubší pohnutky jsou odříznuty od naší vědomé kontroly; skoro celý náš duševní život se odehrává bez našeho vědomí; nejtvořivější události v životě mysli se odehrají nevědomky. Velmi málo z toho, co má v našem životě význam, potřebuje vědomí. Mnoho z toho, co je životně důležité, se stane jen za jeho nepřítomnosti.

Ti dobří křesťanští mužové a ženy, kteří kolonizovali Tasmánii, nekladli své hluboké přesvědčení o posvátnosti lidského života do cesty rozšiřování vlastního životního prostoru (Lebensraum). O století později křesťanská moc v Evropě nezabránila tomu, aby se tento kontinent stal dějištěm nejrozsáhlejší genocidy, o jakou se kdy lidstvo pokusilo. Holocaust není bezprecedentním zločinem kvůli počtu lidí, kteří byli v jeho průběhu zabiti. Je to pro jeho cíl, jímž bylo vyhlazení celé jedné kultury. Hitler plánoval Muzeum židovské kultury, které mělo být umístěno v Praze – muzeum zaniklého národa.

Mezi léty 1917 a 1959 bylo v Sovětském svazu zabito přes šedesát miliónů lidí. Tyto masové vraždy nebyly utajovány, byly veřejným programem.
Užívání drog je nevysloveným přiznáním zakázané pravdy. Pro většinu lidí je štěstí mimo dosah. Naplnění lze hledat nikoliv v denním životě, nýbrž v úniku z něj. Protože je štěstí nedosažitelné, hledá lidská masa alespoň potěšení.

Lidstvo se záhy může ocitnout samo v prázdném světě. Lidé si přivlastňují přes čtyřicet procent veškeré organické hmoty na Zemi, a jestli se během příštích několika desetiletí lidská populace rozroste opět o polovinu, bude to víc než padesát procent. K této hrůze se vší pravděpodobností nikdy nedojde. Protetický svět, který si lidé pro sebe budují, bude dlouho předtím, než bude dokončen, zničen průvodními jevy lidské činnosti – válkou, znečištěným prostředím nebo nemocí.

Války se nevedou proto, aby se zabránilo nudě, mají svůj původ v etnických a náboženských konfliktech, v soutěžení o obchod a území, v zápase na život a na smrt o ubývající zdroje. Ale jakmile je válka v plném proudu, často je přijata jako uvolnění. Stejně jako tyranie slibuje i válka přetnout pouto okolností, které váže průměrného člověka k jeho každodenním povinnostem. Jako v případě tyranie i zde je slib falešný; ale válka přeruší svět úkolů a jeho zaniklé naděje a prázdné povinnosti lze na chvíli odložit. Jestliže válku oslavujeme, je to proto, že pro velkou část lidstva představuje sen o svobodě.

Je jen jeden způsob, jak omezit námahu lidstva, a to omezením jeho počtu. Ale omezení lidského počtu se střetává s mocnými lidskými potřebami. Nulový populační růst lze vynutit toliko celosvětovým orgánem vlády s drakonickou pravomocí a neochvějnou rozhodností. Taková mocnost nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude.

Každý se ptá, zda stroje budou jednoho dne schopny myslet jako lidé. Málokdo se ptá, zda stroje budou kdy myslet jako kočky nebo gorily, delfíni nebo netopýři. Vědci, kteří hledají mimozemský život, mají starost, jestli není lidstvo ve vesmíru samotné. Udělali by lépe, kdyby se pokoušeli dorozumět s ubývajícím počtem svých zvířecích příbuzných.

Descartes označil zvířata za stroje. Ten velký přemýšlivec by byl blíže k pravdě, kdyby za stroj označil sebe.

V pravěku a po celé dějiny věřili animisté, že hmota je plná ducha. Proč nepřivítat živoucí důkaz této starobylé víry?