Není nic krásnějšího než sledovat tisíce veverek, jak překonávají širokou řeku. Jejich vztyčené ocásky se podobají plachtám, napsal sibiřský badatel Middendorf.

Méně romantický byl spisovatel Rubakin, když koncem 19. století popisoval desetitisíce veverek, které z tajgy vpadly do městečka Nižnij Tagil na Urale a kde bez jakékoliv bázně se shromažďovaly mezi lidmi a psy, kteří je hromadně zabíjeli.
Ulice byly plné krve celé tři dny, než se veverky obrátily na další pochod směrem k řece Čusovaja, kde prudký proud dokonal zkázu. O pár dní se zjistilo, že veverky, které prošly tímto městem, byly jen nepatrnou části hlavního voje, který prošel o deset kilometrů dál. Tady se počty podle očitých svědků pohybovaly už v statisících.

Ale nedejme se mýlit, že takové exody se konaly jen v široširých tajgách.

Skoro ve stejnou dobu se podobná událost stala v několika městech na pobřeží Baltu.
Tam tisíce “šťastných” veverek okupovaly několik dní parky, lezly po střechách domů nebo se proháněly po hřbitovech.

V roce 1904 podobných způsobem vnikly veverky do některých části německého Württenberska a o tři roky později se objevily v mohutných houfech v pohoří Harz.

Zvláštní druh chování není ještě zdaleka prostudovaný, ale vzhledem k tomu, že zvířata se chovala ve všech případech jako zdrogovaná, se zdá, že nehledají spásu, ale záhubu.

Jako by byla postižena nějakým fatálním virem sebedestrukce, kdy klasický pud sebezáchovy je úplně potlačený a do popředí se dostává hlas po společné sebevraždě.

Podle zkušeností etologů a sociologů se jeví pravděpodobné, že v určitých okamžicích je davová psychóza tou jedinou prioritou, kterou se nějaký živoucí druh řídí. Ono totiž podobné případy se pozorovaly nejen u známých lumíků na Sibiři, ale také u polodivokých krav na argentinských pampách, které se při přemnožení z ničeho nic vrhly po stovkách do rozbouřené řeky Paraná. Ústím řeky Amazonky se dokonce jednoho dne prohnalo několik set poblázněných krokodýlů, kteří bez známky neklidu vpluli na otevřené moře, kde samozřejmě ve slané vodě do jednoho zahynuli.

Možná se vám zdá, že k takovému chování vede nedostatek potravy a málo životního prostoru. Samozřejmě, určitě to budou jedny z hlavních příčin, nicméně zcela jistě ne jediné.

Podle toho, co víme, existují vnější a vnitřní faktory, které mají vliv na velikost jakékoliv populace.
Ty vnější jsou dány teplotou a vlhkostí prostředí, počtem přirozených nepřátel apod.
Ty vnitřní jsou charakterizovány schopností sehnat potravu, snahou udržet teritorium a sociální postavení.

Jinými slovy, čím větší přemnožení, tím větší vnitrodruhová soutěživost a ta, jak známo, vyvolává stres, který se dá fyziologicky definovat.
U takových stresovaných jedinců můžeme sledovat zvýšenou aktivitu hypofýzy i nadledvinek tak dlouho, až dojde k vyčerpání.
Dochází tak k omezení růstu, ke snížení pohlavní dráždivosti až k neschopnosti se rozmnožovat.
Hladina krevního cukru se snižuje, nastávají křeče a šokové stavy. V populaci takto postižené nastává velmi rychle redukce jedinců, ať už tou fyziologickou sebedestrukcí nebo navíc vlivem klimatických podmínek, které také nejsou vůči populaci každý rok stejně příznivé.

A tak mě napadají jisté souvislosti, když koukám na tabulku populačních odhadů obyvatel naší planety, kterou zveřejnil podle údajů OSN francouzský deník Aujourd´hui už v roce 2006.
A není to nezajímavé. Koncem 60. let nás bylo na Zemi 3,5 miliardy, v roce 2010 asi 7 miliard a v roce 2075 se odhaduje, že nás bude 11 miliard, ale pouze za předpokladu, že budeme přemýšlet mozkem stejně často, jak používáme své pohlavní orgány. Jinak nás může být i 50 miliard. Prý.

Ale hned na druhé straně, zmíněného deníku jsem objevil mnohem obsáhlejší článek, popisující tragédii vymírající Francie a vyzývající Francouze k plození, stejně jako v Česku, Německu a kdovíkde ještě. Jaký paradox v jedněch novinách.

Přestože člověk používá abstraktní myšlení a rozumová analýza je na planetě zřejmě nejvíc vyvinutá existuje v mnoha směrech vysoce rozvinutá stupidita lidského myšlení.
Ta spočívá především v podceňování událostí, které se člověka v danou chvíli netýkají nebo neschopnosti analyzovat katastrofy, které již zažil. Ať už ve svém životě nebo v historických kontextech.

Koneckonců, kdo z nás je dnes schopen pocítit hrůzu druhé světové války a přenést zkušenost na ostatní. A to i přesto, že dnes víme jaké zvěrstva se v takových válkách dějí téměř okamžitě.
Z historie víme, že teprve silný nedostatek ve společnosti, který je v zásadním protikladu s dlouhodobějším stavem, vyburcuje jedince i společnost k aktivitě za obnovu normálu nebo k vytvoření lepšího stavu.

Abychom nemuseli čekat na katastrofální jevy (které jsou ale již od roku 2020 velmi reálné) musíme mnohem líp aktivovat kolektivní paměť.
Kdyby ta skutečně fungovala jako výstražný element v našem chování, dávno by nebyly války a podobné excesy.

To ovšem znamená přiznat ve společnosti všeobecnému vzdělávání a hlavně sebevzdělávání tu nejvyšší prioritu neboť jen vzdělaná a informovaná společnost je schopna účinné sebereflexe.

Postupná destrukce vrozené schopnosti myslet a používat i tzv. "selský rozum" je, jak známo, zapříčiněna:
- konzumním a povrchním životem
- postupnou destrukcí vzdělávání ve školství
- absencí sebevzdělávání u většiny populace
- sobeckým a lenivým chováním většiny
- politickým a mediálním vytvářením strachu
- rozdělováním společnosti