Vynikající kniha známého malíře Alfreda Kubina je výjimečná nejen v tom, že je jediná, kterou napsal, ale především nás zaujme obsahem a vypravěčským stylem. Fungování ideální společnosti v ideálním státě není sice ve světové literatuře ničím novým, ale Kubin toto téma zvládl velmi originálně.
Kubinovo umění psychologického, ale klidného vyprávění hraničí na mnoha místech se šílenou groteskou. Čtivá alegorie o neschopnostech společnosti smysluplně fungovat je inspirovaná autorovou neobyčejnou fantazií a pozorovacím talentem. Velmi originálně zpracovaná kniha o moci a bezmoci z roku 1909, která inspirovala Kafku k napsání románu Zámek.
Kubin o knize řekl:
"Napsal jsem tuto knihu, místo abych kreslil, poněvadž tak jsem se mohl snadněji zbavit nutkavých myšlenek."
Hlavní hrdina a vypravěč je zklamán společnosti, ve které se necítí šťasten. Dostává povolení a přichází se svou manželkou do země zaslíbené, kde nejsou zásadní rozdíly mezi chudobou a bohatstvím, neboť na vše dohlíží mocná ruka vládce Klause Patery (latinsky pater je otec), který založil tento absurdní stát a nazval ho Země snivců.
Zakladatel této monstrózně úřednické velestavby zve do své země jen snílky. Tito senzitivní a nepraktičtí lidé, zde mohou svobodně vyjádřit svou individualitu, mohou dát průchod jakékoliv své náladě a mohou přiměřeným způsobem ukájet své sklony. Platí zde jen jeden zákon, totální respekt k individualitě ostatních, zatímco například ceny zboží mění svou hodnotu ze dne na den bez jakékoliv logiky.
Jak se tam žije? Musil bych prostě mlčet. Mohl bych vám vylíčit jenom povrch, ale pro snivce je právě bytostné, že směřuje do hloubky. Všechno spočívá na maximálně produševnělém životě; strasti a slasti současníků jsou snivci cizí. Při jeho zcela jiném hodnotícím měřítku musí mu přirozeně zůstat cizí. Nejspíše ještě, alespoň jako přirovnání, by se dotkl jádra naší věci pojem ,nálada'.
Zážitky našich lidí jsou jenom náladami, žijí jenom v náladách, všechna vnější jsoucnost, kterou si podle přání utvářejí co nejdůslednější spoluprací, poskytuje v jistém smyslu jen surovinu. O to, aby se tato surovina nevyčerpala, bude samozřejmě hojnou měrou postaráno. Leč snivec nevěří ničemu nežli snu - svému snu, který je u nás chráněn a rozvíjen; bylo by nemyslitelnou velezradou, kdyby byl rušen. Proto také ten přísný výběr osob, které jsou pozvány, aby se účastnily tohoto společenství...
Po období relativní pohody přicházejí na jeho manželku deprese. Zprvu neznámé příčiny se postupně vyjasňují a čím dál víc si spolu s vypravěčem uvědomujeme nefunkčnost společnosti, která je vlastně v rozkladu. Postupně a pomalu se nám vybavují hlavní příčiny. Neschopnost a nepraktičnost lidí, nedostatek vzdělání i odpovědnosti, ideové snové pobláznění, nemající reálného základu. Katastrofický závěr knihy je proto víc než logický.
Příběh starý víc jak sto let a přesto v mnoha směrech charakteristický pro dnešní dobu. Navíc psaný jazykem bohatým a čtivým, prostoupený fascinujícími Kubinovymi ilustracemi, podtrhující atmosféru knihy. Jednou větou: Vzrušující a inspirující zážitek z četby.
V sedmdesátých letech vznikl podle Kubinovy předlohy film. Traumstadt / 1973 / Režie: Johannes Schaaf.
Skoro neznámé filmové dílo plné bizarní výtvarné stylizace a kostýmů, symbolismu, snovosti, společenské kritiky a dekadence v mnohém připomíná jedinečný film Pavla Juráčka Případ začínajícího kata. Natáčel se i v ruinách starého Mostu a v Českém Krumlově. V roce 2014 byl konečně vydaný v Německu na DVD.
Jeho fantazijní říše je střediskem největších podivínů, lhářů, snílků, zhýralců a mystických fanatiků. Jednoho dne do ní přijíždí člověk-umělec s logickým uvažováním a touhou tvořit. Prostřednictvím jeho vyprávění se ocitáme na hranici snu a skutečnosti, vnikáme do tajemství extatických představ a zdrojů nejožehavějších inspirací prokletého malíře.
Alfred Kubin / Země snivců / překlad Ludvík Kundera / ilustrace Alfred Kubin / první české vydání 1947 / Dokořán, 2009
Alfred Kubin (1877 - 1959)
Narodil se v Litoměřicích. Ve dvaadvaceti letech začal studovat mnichovskou akademii výtvarných umění, a stal se jedním z nejvýznamnějších představitelů expresionismu. Byl členem skupiny Der Blaue Reiter. Fritz von Herzmanovsky-Orlando (1877-1954) vydal o jejich vztahu pěti set-stránkový svazek jejich vzájemné korespondence.
Výpisky z knihy...
Vypráví-li nám někdo o věci, kteráje zázračná a velmi se liší od každodenních všedností, zůstává v nás vždycky nevyřešená pochybnost. A je to tak správné. Neboť jinak bychom byli zábavným objektem pro každého dobrého vypravěče nebo kteréhokoli podvodníka. Čin však působí daleko silněji nežli sdělení.
Domy tu hrály významnou roli. Často se mi zdálo,jako by tu lidé bylijen kvůli nim a nikoli obráceně. Tyto domy byly silnými, opravdovými individualitami. Stály tu němě, a přece opět mnohovýznamně. Každý měl jistou historii; kdo uměl čekat, po částech ji těmto starým stavbám odposlouchal. Byly to domy velmi náladové. Některé se nenáviděly a navzájem na sebe sočily. Byli mezi nimi škaredí bručouni, jako například protější mlékárna; jiné byly drzé a měly nevymáchanou hubu, právě naše kavárna je toho dobrým příkladem. Dům dál do kopce, v němž jsme bydlili, byl nevraživá stará teta. Pomlouvačně a zlomyslně šilhala okna.
Této noci jsem usnul pln velkých myšlenek. Méně velkolepý byl můj sen, který sem vložím pro jeho zvláštnost. Viděl jsem sám sebe, jak stojím u řeky a toužebně se dívám k předměstí, které vyhlíželo rozlehlejší a pitoresknější než ve skutečnosti. Kam sahal zrak, všude změť mostů, věží, větrných mlýnů, vrcholků hor, všechno vzájemně propleteno a spojeno jako zrcadlení vzduchu. Velké i malé, tlusté i tenké postavy se pohybovaly v této změti. Jak jsem tam tak hleděl, ucítil jsem, že za mými zády stojí mlynář.
„Zabil jsem ho,“ skuhral a chtěl mě strčit do vody.
Tu se má levá noha k mému velkému překvapení natáhla, takže jsem bez námahy mohl vejít do toho hemžení na druhém břehu. A nyní jsem slyšel všude kolem sebe mnohonásobný tikot a spatřil jsem množství plochých hodin nejrozličnějších velikostí, od věžních hodin až ke kuchyňským a k nejmenším kapesním. Měly krátké pahýlovité nožky a lezly za rozčileného tikání jako želvy křížem krážem po louce. Muž oděný zelenou měkkou kůží, s čepicí, která vypadala jako bílý salám, seděl na holém stromě a chytal ve vzduchu ryby. Rozvěšoval je pak po větvích a za okamžik byly uschlé.Přibližoval se starý chlapík s abnormálně velkým svrchním trupem a krátkýma nohama; až na pracovní kalhoty z pytloviny byl nahý. Měl dvě dlouhé svislé řady prsních bradavek – napočítal jsem jich osmnáct. Vdechoval s funěním vzduch do plic, brzy se nadouvala pravá, brzy opět levá polovina prsou, jak hrál na těchto osmnácti bradavkách nejkrásnější skladby pro harmoniku. Přitom se pohyboval rytmicky podle melodie jako tančící medvěd, zatímco vzduch opět ze sebe vypouštěl. Konečně přestal, vysmrkal se do rukou a vymrštil je od sebe. Pak mu vyrostl nesmírný plnovous, v jehož houštinách zmizel.
Vedle z křoví jsem vystrnadil několik tučných prasat; husím pochodem přede mnou prchala a stále se zmenšovala, až hlasitě kvičíce zmizela v myší díře u cesty.
Vzadu u řeky seděl mlynář – měl jsem nepříjemný pocit – ; studoval mohutný výtisk novin. Když je přečetl a sežral, počalo se mu kouřit z uší, stal se trudovitým, povstal a drže si oběma rukama převislé břicho začal pobíhat po břehu nahoru dolů. Přitom se divě rozhlížel a vydával pronikavé hvizdy. Posléze padl na zem jakoby raněn mrtvicí, zbledl, jeho tělo zprůsvitnělo a jasně bylo vidět, jak mu vnitřnostmi sviští dva malé vlaky; jako by se honily, bleskurychle se řítily střevními závity. Potřásaje hlavou a poněkud zmaten chtěl jsem mlynáři nabídnout pomoc, byl jsem však přerušen šimpanzem, který kolem mne s největší rychlostí sázel kruhovitou zahradu, přičemž pučely z vlhké půdy tlusté, jablečně zelené trsy jako obrovitý chřest. Bál jsem se, že budu v tomto živém plotu uzavřen jako v kleci, byl jsem však zachráněn, aniž jsem si pořádně promyslil, co dělat. Z mrtvého mlynáře, který teď už nebyl průsvitný, se v křečích vylíhl věnec statisíců mléčně bílých vajíček, z nichž se vyvinuly legie šneků, kteří svého původce ihned dychtivě sežrali. Šířila se pronikavá vůně uzeného masa, která způsobila hnilobu masitých stonků, takže se rozpadly. V dálce mizelo předměstí v předivu fialově světélkujících nitek.Zpozoroval jsem velkolepou mušli, která ležela na břehu jako skalnatý útes; skočil jsem na její tvrdou slupku. Nové neštěstí! Mušle se těžkopádně rozvírala, mé stanoviště se naklánělo, v jejím nitru se chvěla želatinová hmota – – – – – – – probudil jsem se.
Opravdové peklo spočívá v tom, že tato paradoxní dvojí hra pokračuje v nás. Láska sama má těžisko »mezi kloakami a latrínami«. Vznešené situace mohou propadnout směšnosti, potupě, ironii.
S t v o ř i t e l j e b y t o s t o b o j a k á .
