Šokující, srdceryvné příběhy z anglických městských ghett, jež napsal literárně talentovaný vězeňský lékař a psychiatr, jsou především obžalobou levicového liberalismu a multikulturní ideologie intelektuálů. Těm se totiž podařilo přesvědčit tzv. spodinu společnosti, že je především obětí nespravedlivých společenských podmínek, ze nezodpovídá za svůj život a ze je naprosto bez šancí.

Tolerantní postoje k deviantnímu chování a ke zločinu odsuzují ty nejzranitelnější ( děti a ženy) k životu v gangsterském prostředí násilí, drog a každodenní hrůzy.
Ohromná mašinerie sociální pomoci nevede k soběstačnosti ani neumožňuje únik z ghetta. Ideologická představa, že z bídy neexistuje osobní východisko, pouze sociální dávky, tak vytvořila velké patogenní společenství (24 % mladistvých neumí v Británii číst ani psát), které se paradoxně opravdu stalo obětí systému a žije v sebeklamu neviny, bezmoci a beznaděje.
Nechť se tento dramatický a strhující zápis strašlivé skutečnosti stane pro nás varovným mementem.

Theodore Dalrymple / Ztraceni v ghetu / Z anglického originálu přeložil Ondřej Novák / Nakladatelství LEDA, 2011

Ukázky z knihy...

Jako vězeňský lékař trávím sice velkou většinu svého profesionálního života na dně společnosti, ovšem díky svému psaní mám přístup i do společnosti literární. To, jak tato společnost samolibě přehlíží sociální katastrofu, k níž došlo v nejnižších vrstvách, mě děsí neméně než katastrofa sama. Ještě nikdy se tak strašlivá lhostejnost neskrývala za soucitem, ještě nikdy neexistovala taková záměrná slepota. Je to, jako kdyby se pragmatičtí Angličané změnili v národ náměsíčníků.

Je chybou domnívat se, že všichni lidé, nebo přinejmenším všichni Angličané, chtějí být svobodní. Naopak, pokud svoboda znamená zároveň zodpovědnost, pak ji mnozí lidé nechtějí - ani co by se za nehet vešlo. Ochotně by vyměnili svou svobodu za skromný (byť iluzorní) pocit bezpečí. Dokonce i ti, kteří o sobě tvrdí, že si svobody nesmírně váží, nemají zrovna nej větší radost, aby uznali následky svého jednání. Cílem milionů lidí je dělat si, co se jim zachce, a nechat za své činy pykat jiné.

George Orwell napsal, že základní povinností novodobého intelektuála by měla být obhajoba samozřejmostí a neustálý boj proti „malým smrdutým ideologiím..., které zápasí o naši duši". Orwell tím mínil totalitní ideologie, které oslňovaly inteligenci jeho doby a bránily jí vidět zřejmé a evidentní pravdy o společnosti. Jeho napomenutí platí i dnes, přestože fašismu a komunismu už dávno odzvonilo. Zánik totality totiž zdaleka nevedl k upřímnému a čestnému hodnocení reality, ale pouze rozmnožil ideologické brýle, jimiž lidé pohlížejí na svět. Jestliže platí, že lidstvo, jak to vyjádřil T. S. Eliot, nesnese příliš mnoho pravdy, očividně dokáže snášet jakékoli množství nepravd.

Cenzura, jíž intelektuálové zakrývají pravdu, a to i před sebou, stojí proto za prozkoumání a musíme se ptát, proč tak vlastně činí.
Nejprve je tu fenomén vědomého popírání reality.
Za druhé, žongluje se s tendenční ahistorickou analogií neboli jakýmkoli precedentem.
Za třetí, jakmile jsou fakta pod tíhou nevyvratitelných důkazů konečně přijata, je popřen nebo překroucen jejich morální význam.

Jeden producent televize BBC mi nedávno nastínil, jak takové liberální zapírání může probíhat.
Jeho kolegové, sdělil mi, ho považují za nekonformního, za rytíře bojujícího s větrnými mlýny a možná téměř za blázna. A jak že se projevuje to jeho bláznovství? Chtěl, aby BBC natočila nepřikrášlené dokumenty o životě ve spodní třetině společnosti, o masové (a vzrůstající) negramotnosti, o masovém (a narůstajícím) nemanželském původu dětí, o rodinách s jediným rodičem, o masovém (a narůstajícím) chuligánství, násilí, bezpráví, narkomanii, závislosti na sociálních dávkách a beznaději.
Chtěl, aby si lidé uvědomili, co se u nich za rohem vlastně odehrává. Doufal, že upozorní na devastující účinky fragmentace, lépe řečeno, atomizace rodiny, již liberální legislativa, sociální inženýrství a neblahé změny v kulturním vnímání od konce 50. let 20. století tak silně podporují.
Jeho nadřízení v BBC přivítali jeho návrhy blahosklonně.
Nejprve ovšem popřeli fakta. Když přišel s nevyvratitelnými důkazy o existenci zmíněných jevů, obvinili ho z amorálního šíření paniky.
Když dokázal, že jevy, na něž fakta poukazují, jsou vážné a že se rychle šíří celou společností, sdělili mu, že se s tím nedá nic dělat, protože jde o nevyhnutelnou součást moderního života. Když namítl, že jsou výsledkem záměrné politiky, chtěli vědět, jestli touží po návratu starých špatných časů, kdy rozhádaní manželé byli nuceni žít spolu.
A když na to odvětil, že co se napáchalo, lze rovněž alespoň zčásti opravit, vytasili nakonec svůj trumf.
Na tak nezajímavé téma nemá smysl něco natáčet.
Britskou veřejnost přece nebude nikdo rušit při její neoblomné náměsíčné chůzi ke společenské katastrofě, před níž ji její křehká ekonomická prosperita zcela jistě neuchrání.