Málokteré knihy, popisující současnou společnost, mě od počátku nadchly tak, jako Krupičkovy eseje a úvahy. Ve všech svých knihách je provokativní a nutí myslet doslova na každé stránce. Velké množství údajů, výpisků přetavených do vlastních logických úvah vám mnohokrát otevřou dveře do nečekanýchch oblastí lidského myšlení a chování, které jsou základem kolektivního myšlení, jež vytváří společnost a jeho normy.
Jiří Krupička (1913 - 2014) ve svých knihách velmi účelově provokuje a sám v jedné z nich přiznává:
"Nejúspěšnější výzvou k přemýšlení bývá provokace; autor se této metodě rozhodně nevyhýbá. Pokládal by za svůj úspěch, kdyby se mu podařilo přivést aspoň pár dogmatických myslí do varu… Často také ostře kritizuje "neomezený" liberalismus a relativismus, mimo jiné proto, že výchova ve školách je "…v liberálních demokraciích přímo ze zákona odmravnělá ve vztahu k jakémukoli vnitřně souvislému souboru mravních norem."
Krupička sám nezaujímá vyhraněné stanovisko vzhledem k lidské pospolitosti a její budoucnosti. Klade nám neúnavně otázky jež vyústí tu v pesimismus, tu v optimismus, i když cítíme mezi řádky optimistickou víru. Dobře to například vyjádřil větou: "Dáme-li dobré jevy a slušné lidi v životě dnešních vyspělých národů na jednu misku vah a jejich opak na druhou, převáží miska dobrého. Provedeme-li totéž se světem zpravodajství, vylétne tatáž miska rychle nahoru..."
Jiří Krupička stoletý.
V češtině vydané knihy Jiřího Krupičky
Renesance rozumu (1993)
Jiří Krupička je to člověk, jak dosvědčuje jeho publikace Renesance rozumu, který celý život neúnavně buduje svůj myšlenkový systém, jímž se snaží pochopit aktuální skutečnost, to, co nás obklopuje a v čem žijeme, tak, aby to pochopitelně sdělil i nám ostatním. Tím se podstatně liší od postmoderních filozofů, co na rozdíl od něho pochopitelní nejsou. V jeho textech najdeme rozumná stanoviska snad ke všem otázkám, které nás trápí či mohou trápit. Vyslovuje je v polemice s názory ostatními, rozvíjí svá tvrzení jako důkazy a dává nám místo pro vlastní zamyšlení, v němž shledáváme, že jeho ironický styl je víc než oprávněný. Vyslovuje se zejména k tématům tabuizovaným, jež soudobé ideologické ovzduší pokládá za jednoznačně dané, a nebojí se vyslovit názory vyloženě kacířské, o kterých jsme my ostatní tušili, že jsou na místě, ale věděli jsme, že se nesmějí říkat.
Flagelantská civilizace (1999)
"Hledá-li někdo náměty k přemýšlení, najde jich v této knize bohatý výběr z řady oblastí života lidské společnosti." Tak svůj titul charakterizuje sám autor. Proč civilizace flagelantská neboli sebemrskačská? J. Krupička vidí v západní civilizaci, respektive v její tradici kritického myšlení, tendenci nemilosrdné sebekritiky, která však není uplatňována na ostatní lidské kultury. Autor si je sice vědom řady hanebností v historii evropské civilizace, avšak upozorňuje, že pozitivní stránka převládá, že existuje například více zachráněných životů než zmařených. Hříchem Západu je například rasismus; ten však podle autora nalezneme i u všech dalších kultur.
Zkouška dospělosti (2000)
Autor, nositel ceny PEN klubu za celoživotní dílo, ve světě známý především jako geolog, se ve své knize zabývá stavem současného světa. Upoutává netradičním filosofickým pohledem na běžné fenomény života lidí a jejich společenství, z něhož je zřejmé, že zkouškou dospělosti projdeme všichni, ne všichni v ní však obstojíme. Jiří Krupička nejen ohromuje vzdělaností, ale jednoduše a srozumitelnou řečí pojmenovává problémy lidstva a vyzývá k zamyšlení všechny, kteří pozbyli schopnost orientovat se v počínání lidského pokolení na této planetě. Nastoluje řadu otázek včetně odpovědí, v nichž se odráží jeho hluboká životní zkušenost, umocněná desetiletým vězením v komunistickém žaláři. Nastíněná osvobozující východiska z krizí osobního i globálního charakteru osloví bezesporu širokou čtenářskou obec.
Stará pevnost (2001)
Filosoficky laděné vzpomínky z prostředí koncentračních táborů 50. let opřené o vlastní zkušenost autora.
Rozmanitosti života (2002)
Autor se ve svém posledním díle podle vlastního vyjádření "pokouší dát tvar spleti poznatků a myšlenek nastřádaných na dlouhé životní pouti". Kniha má široký záběr a je jakýmsi pokusem o pohled na "celek světa v jeho konkrétnosti". Ústřední myšlenkou, od níž se odvíjejí autorovy filozofické úvahy, je jeho přesvědčení o základní jednotě lidského rodu, v jehož existenci spatřuje určitou vesmírnou výjimečnost. Ve svém konečném důsledku představuje toto dílo hledání a nalézání odpovědí na řadu otázek po smyslu života, jež si lidstvo klade odnepaměti.
Kosmický mozek (2005)
Ve své knize profesor Jiří Krupička načrtává svou představu stavu dnešního světa a perspektivy, kterou má lidský rod před sebou. Lidstvo, směřující stále rychleji do pasti neomezeného růstu, by se mělo zamyslet nad další cestou. Mysl člověka je unášena vpřed, aniž by se zajímala o širší souvislosti. Ačkoli dnes žijeme v mnoha směrech "lidštěji" a solidárněji než kdy v minulosti, je posledních sto let také dobou hromadného zabíjení lidí a nebývalého ničení prostředí, ve kterém žijeme. Jedinou možností je tvořivá inteligence, která ovládne rostoucí a potenciálně ničivou moc lidstva. Vesmír si neuvědomuje sám sebe, my jsme jeho jediný mozek, který by si měl uvědomit svou výjimečnost a odpovědnost za svou budoucnost.
Zmatek (2008)
V dnešním světě vzniká paradox. Houstnoucí síť informací nevyjasňuje pohled na lidstvo jako celek, nepomáhá mysli vytvářet si soustavný a nerozporný obraz lidského světa. Dochází k opaku. Tato záplava už sama o sobě zvyšuje zmatek v lidských myslích o stavu světa. Je tedy vůbec nějaká naděje, že lidstvo si bude vědět rady se stále hustší a až příliš často nebezpečnější spletí problémů, se stále větším informačním zmatkem? Je, ale budeme muset vydolovat to nejlepší z fondu inteligence lidského rodu. V této knize se autor opět pokouší přemýšlet o některých závažnějších otázkách života člověka, společnosti a světa jako celku.
Jiří Krupička (1913 - 2014)
vystudoval dvě fakulty Karlovy univerzity: Filozofickou a Přírodovědeckou. Po únoru 1948 byl zatčen, odsouzen na 16 let za pokus dostat na Západ svůj rukopis a strávil několik let v komunistických věznicích. Za Pražského jara, se stal jedním ze zakladatelů spolku politických vězňů K-231. Po sovětské okupaci emigroval do Kanady, kde působil jako profesor geologie na University of Alberta ve státě Edmonton. Za své esejistické dílo obdržel Jiří Krupička v lednu 2000 výroční cenu českého PEN KLUBU a vyznamenání prezidenta republiky.
Ukázka z knihy Flagelantská civilizace:
Hledání pravdy ve složitých situacích lidské společnosti se vždy stává sporem; a zůstává jím i po zjištění nesporné pravdivosti dílčích složek. Rozhoduje výběr faktů a vážení jejich důležitosti. A bývá to právě jednostranný, často až křiklavě jednostranný výběr faktů ve sporu při hledání celkového obrazu, celkové pragmatické ‚pravdy‘, který maří vytvoření souhlasu v nejdůležitějších mezinárodních a světových problémech. A i v malých lidských vztazích je hodnotí až příliš často stejná zaujatost a lenost mysli.
‚Mezinárodní monopoly jsou rozhodující příčinou africké chudoby‘.
‚Němci začali dvě světové války; agresivita je v jejich národní povaze‘,
‚Američani napadli Irák. Celá jejich historie je násilí‘. ‚Romové vykradli v Nuslích tři byty: neumějí nic jiného než krást‘. Dán je nesporný dílčí fakt, a z něj vyplývá ‚jasný‘ obecný závěr.
Ukázka z knihy Kosmický mozek:
„Jestliže je lidstvo jedinečným jevem ve vesmíru, jeho kosmický mozek, pak by mělo mít i kosmický vztah ke své budoucí existenci. Má k tomu dostatečnou zásobu inteligence? Pravděpodobně má. Co však chybí, je společná vůle. Ta nevznikne bez vědomí společného osudu, zakotveného v myslích většiny lidí. Především v myslích vedoucích aktérů lidského dramatu.
Úkol lidí, kterým osud příštích generací není lhostejný, je dvojí: šířit myšlenku společného osudu lidského rodu a hledat způsob výběru nejlepších z nás pro výkon moci ve společnosti. S řešením tohoto úkolu stojí a padají problémy globální spravedlnosti a lidských práv. Bez jeho řešení zůstávají všechny návrhy slovní hrou.
Nejsme kosmické nic. Jsme výjimečnost v nesmírnosti prostoru a času, uzel mnohotvárného dění. Stojí za to bojovat o jeho budoucnost. Bylo by nás, lidí, škoda.“
Ukázka z knihy Renesance rozumu:
Vyložím hlavní karty své argumentace pro "renesanci rozumu.a) Běh kosmu, včetně života na Zemi, je založen na pravděpodobnosti, nikoli na konečné, definitivní Pravdě. Proto není jen stálým opakováním, ale i vznikem nového.
b) Svět je poznatelný; v míře, dostatečné pro zachování života lidské společnosti, i v kritických situacích.
c) Poznání nikdy nekončí. Jeho motorem je kolektivní rozum generací. zastaví je teprve smrt lidstva.
d) Rozum dává poznání řád. Bez rozumu je život jen okamžitá přítomnost, která si není vědoma ani minulosti, ani budoucnosti.
e) Logika je pouze jednou ze schopností rozumu, i když nesmírně důležitou. Ponechána sama sobě dochází k absurditám.
f) Sídlo rozumu je v mozku. Bez tohoto úžasného klubka neuronů, dítěte čtyř miliard let hry pravděpodobnosti, není myšlení na této Zemi.
g) Móda moderní doby utápí rozum ve skepsi a v psychologizaci lidského života.
h) Jedinec dostal od společnosti, minulé i současné, nesrovnatelně víc, než jí vrací. Každý, i největší génius, je velkým dlužníkem nespočetných generací před ním za otevřenou pokladnici lidského poznání; současné společnosti dluží za polidštění z nahého novorozeněte.
i) Zájem společnosti má přednost před zájmem jednotlivce. Rozum je rozhodčím.
j) Myšlenka zůstává mrtvá, není-li sdělena druhým. Nesrozumitelné vyjádření myšlenku zabíjí.
