Zkoumal jsem povahu a sklony „nižších živočichů“ (takzvaných) a srovnával jsem je s povahou a sklony člověka. Dospěl jsem k pokořujícímu poznatku, neboť mě nutí, abych se zřekl své víry v Darwinovu teorii o vzestupu člověka od nižších živočichů, poněvadž se mi teď zdá, že tahle teorie by měla být nahrazena teorií novou a pravdivější, a ta nová a pravdivější by se měla jmenovat Sestup člověka od vyšších živočichů.
Ostatní třídy nebo kmeny – ptáci, ryby, hmyz, plazi atd. – tvoří vývojovou řadu, články v řetězu, který se táhne od vyšších živočichů až k člověku na samém spodku.
Narazil jsem na případ, který se stal před mnoha lety. Několik lovců uspořádalo na našich Velkých planinách lov na bizony pro pobavení nějakého anglického lorda – jednak proto, aby ho pobavili, a jednak proto, aby opatřili čerstvé maso pro jeho spižírnu. Bylo to pěkné povyražení. Pobili dvaasedmdesát těchhle obrovských zvířat, část jednoho z nich sežrali a ostatních jednasedmdesát nechali shnít. Abych určil rozdíl – jestli nějaký existuje – mezi anakondou a lordem, zařídil jsem, aby do klece anakondy přivedli sedm telat. Vděčný plaz okamžitě jedno z nich uchvátil a spolykal a pak spokojeně ulehl. Dál už o telata neprojevil žádný zájem ani náznak, že by jim chtěl ublížit. Opakoval jsem tento pokus s dalšími anakondami. Výsledek byl vždycky stejný. Potvrdila se skutečnost, že rozdíl mezi lordem a anakondou je v tom, že lord je krutý, kdežto anakonda ne; že lord svévolně zahubí to, co jinak nepotřebuje, kdežto anakonda nikoli. To se zdálo naznačovat, že anakonda není nižší vývojový stupeň než lord. Zároveň to zřejmě naznačilo, že lord byl na sestupném stupni od anakondy, ale že tím sestupem hodně ztratil.
Tyhle experimenty mě přesvědčily, že existuje jeden rozdíl mezi člověkem a vyššími živočichy: člověk je hrabivý a lakomý, kdežto oni ne.
Během svých experimentů jsem se přesvědčil, že mezi živočichy je člověk jediný, který si pamatuje urážky a křivdy, úporně na ně myslí, čeká, až se mu naskytne příležitost, a pak se za ně mstí. Tuhle vášnivou touhu po pomstě vyšší živočichové neznají.
Neslušnost, vulgárnost, obscénnost – to jsou vlastnosti výhradně spojené s člověkem, ten je vynalezl.
Mezi vyššími živočichy po nich nenajdete ani stopu. Vyšší živočichové nic neskrývají, za nic se nehanbí. Člověk se svou pošpiněnou myslí se zahaluje. Nevstoupil by s obnaženou hrudí a zadkem ani do obývacího pokoje, tak snadno se v něm a v jeho družkách probouzejí neslušné myšlenky. Člověk je tvor, který se červená. Jediný tvor, který se červená – nebo se má proč červenat.
Ze všech živočichů je člověk jediný krutý tvor.
Jenom on působí bolest, protože mu to dělá potěšení. Tuhle jeho vlastnost vyšší živočichové neznají. Kočka si hraje s poděšenou myší, ale má tu omluvu, že neví, jak myš trpí. Kočka je mírná – nelidsky mírná: jenom myš vyleká, netrýzní ji, nevyloupne jí oči, nestáhne jí kůži z těla ani jí nevráží třísky pod nehty – po lidském způsobu; když si s myší pohraje, rychle ji sežere, a zbaví ji tak trápení. Člověk je krutý živočich. On jediný se tím vyznačuje.
Vyšší živočichové se pouštějí do individuálního boje, ale nikdy ne v organizovaných masách. Člověk je jediný živočich, který podniká tuhle ukrutnost všech ukrutností – válku.
Člověk je jediný živočich, který oloupí svého bezmocného bližního o jeho zemi – zmocní se jí a jeho z ní vyžene nebo zničí. Tohle člověk dělá ve všech dobách. Na celé zeměkouli není akr půdy, který je v majetku svého oprávněného vlastníka nebo který by nebyl odňat jednomu vlastníkovi za druhým, násilím a krveprolitím ve stálém koloběhu.
Člověk je jediný otrok. A jediný živočich, který zotročuje.
Byl vždycky otrokem v té či oné formě a vždycky tím či oním způsobem držel jiné otroky v poddanství. V dnešní době vždycky někdo dělá otroka jinému za mzdu, za tu vykonává za jiného jeho práci; jako otrok má pod sebou nižší otroky za menší mzdy a ti opět vykonávají jeho práci za něho. Vyšší živočichové jsou jediní, kdo výlučně pracují sami na sebe, a sami se tak živí.
A v přestávkách mezi vojenskými kampaněmi si smývá krev ze svých rukou a propaguje „bratrství lidí celého světa“ – hubou.
Člověk je zbožný živočich. Je to jediný zbožný živočich.
Je to jediný živočich, který vyznává jediné pravé náboženství – a těch je několik. Je to jediný živočich, který miluje svého bližního jako sebe samého, a podřízne mu krk, když jeho teologie není v pořádku. Udělal ze zeměkoule hřbitov, když se co nejlépe snažil urovnat svým bližním cestu ke štěstí a do nebe. Vyšší živočichové žádné náboženství nemají.
Člověk je rozumný živočich. Tak se to aspoň tvrdí.
Myslím, že by se o tom dalo diskutovat. Moje experimenty mi naopak potvrdily, že je nerozumný živočich. Zamyslete se nad jeho historií. Zdá se mi jasné, že ať je cokoli, je něco jiného než rozumný živočich. Jeho životopis je fantastický chorobopis maniaka. Za nejsilnější argument proti jeho inteligenci pokládám fakt, že přes takový záznam o své minulosti považuje se lichotivě za hlavu všeho tvorstva, ačkoli podle svých vlastních měřítek je na samém spodku.
Člověk je vpravdě nevyléčitelný blázen. Nedokáže se naučit prosté věci, které se ostatní živočichové naučí snadno.
Mezi jinými jsem podnikl takovýhle experiment: Za hodinu jsem naučil kočku a psa, aby se spřátelili. Strčil jsem je do klece. Za další hodinu jsem je naučil, aby se spřátelili s králíkem. Během dvou dnů jsem k nim byl schopen přidat lišku, husu, veverku a pár holubic. Nakonec i opici. Žili spolu v míru, dokonce se měli rádi.
Potom jsem do jiné klece zavřel irského katolíka z Tipperary, a jakmile se zdál krotký, přidal jsem k němu skotského presbyteriána z Aberdeenu. Potom Turka z Cařihradu, řeckého katolíka z Kréty, jednoho Arména, metodistu z arkansaské divočiny, buddhistu z Číny a brahmína z indického Benaresu. Nakonec i plukovníka Armády spásy z Wappingu. Potom jsem se na celé dva dny vzdálil. Když jsem se vrátil, abych si zaznamenal výsledky, klec s vyššími živočichy byla v pořádku, ale v té druhé se válela změť zkrvavených zbytků turbanů, fezů, plédů a kostí s masem – ani jeden exemplář nezůstal naživu. Tihle takzvaní rozumní živočichové se neshodli na nějakém teologickém detailu.
Jsme nuceni připustit, že pokud jde o skutečnou velkodušnost charakteru, člověk si nemůže činit nárok, že se blíží aspoň tomu nejnižšímu z vyšších živočichů.
Je jasné, že od přírody není schopen přiblížit se jejich úrovni, že je od přírody postižen nějakým defektem, který mu takové přiblížení navždy znemožňuje, neboť je zjevné, že jde o defekt permanentní, nezničitelný a nevykořenitelný.
Podle mého názoru je tímhle defektem lidský smysl pro morálku. Člověk je jediný živočich, který ho má. V tom je tajemství jeho degradace. Je to vlastnost, která člověku umožňuje páchat zlo. Žádný jiný úkol nemá. Není schopná plnit žádnou jinou funkci. Nikdy nebyla určena k tomu, aby nějakou jinou plnila. Bez téhle vlastnosti by člověk nemohl páchat zlo. Hned by se povznesl na úroveň vyšších živočichů.
Poněvadž smysl pro morálku má jenom jeden úkol, jediné poslání – umožňovat člověku páchat zlo – je jasné, že pro člověka nemá žádnou cenu.
Je pro něho právě tak bezcenný jako choroba. Vlastně to zřejmě choroba je. Vzteklina je zlá, ale není tak zlá jako tahle choroba. Vzteklina člověku umožňuje udělat něco, co by ve zdravém stavu neudělal: zabít bližního jedovatým pokousáním. Nikdo se nestane lepším člověkem tím, že má vzteklinu. Smysl pro morálku umožňuje člověku páchat zlo. Umožňuje mu páchat zlo tisícerým způsobem. Vzteklina ve srovnání se smyslem pro morálku je nevinná choroba. Nikdo se tedy nemůže stát lepším člověkem, protože má smysl pro morálku. Co tedy zjistíme, že bylo prvotním prokletím? Prostě to, co bylo na počátku: postižení člověka smyslem pro morálku, schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, a tím nezbytně schopnost páchat zlo, neboť nemůže existovat žádný zlý skutek, aniž by si ho pachatel nebyl vědom.
A tak zjišťuji, že jsme degenerovali směrem dolů z nějakého vzdáleného prapředka – z nějakého mikroskopického atomu, který si možná pro své potěšení vandroval mezi mocnými horizonty kapky vody – od hmyzu k hmyzu, od živočicha k živočichovi, od plaza k plazovi, stále dolů tou dlouhou cestou neposkvrněné nevinnosti, až jsme se dostali do nejspodnějšího stadia vývoje – kterému říkáme lidská bytost. Pod námi – už není nic.
Člověk mi připadá jako ubohý rachitický tvor, ať to vezmete z té či oné strany; jako něco z Britského muzea zchátralosti a podřadnosti.
Neustále se musí opravovat. Stroj, který by byl tak nespolehlivý jako on, by si nikdo nekoupil. Na jeho specialitu – smysl pro morálku – je nakupena hromada menších neduhů; vskutku taková hromada, že by se dala nazvat nesčetným množstvím. Vyšším živočichům vyrostou zuby bez bolesti a bez nepříjemností. Člověku rostou měsíce a měsíce za krutých muk, a to v takové době života, kdy je těžko schopen to vydržet. A sotva mu narostou, musí se mu zase vytrhat, protože v první řadě nestály za nic, ani za jednu zbytečně probděnou noc. Druhé zuby mu nějaký čas vydrží, když je občas dá zpevnit plombami nebo zlatými korunkami, ale nikdy nemá takový chrup, na jaký by se mohl skutečně spolehnout, dokud mu jej neudělá dentista. Takovým zubům se pak říká falešné zuby – jako by člověk vůbec někdy měl jiné.
V divokém, to je v přírodním stavu trpí vyšší živočichové jen malým počtem chorob, chorobami celkem bezvýznamnými.
Ta hlavní choroba je stáří. Člověk však začíná stonat už jako dítě a žije s chorobami až do konce, jako by to byla jeho stálá dieta – skoro jako by to bylo samozřejmé. Jak potom jeho život pokračuje, je ohrožován na každém kroku nemocemi. Vyjmenovat pouhá jména činitelů, které udržují tenhle chatrný stroj vůbec v chodu, a vytisknout je na jeho tělo tím nejmenším typem písma, jaký tiskař vůbec zná, to tělo by se pod literami úplně ztratilo. Člověk není nic jiného než pytel zhoubné nákazy, určený k výživě a pobavení hemžících se armád bacilů – armád zmobilizovaných k tomu, aby člověka rozložily a zničily. A každá armáda je pověřena speciálním úkolem. Bacily na člověka číhají v záloze, pronásledují ho, rozleptávají ho a zabíjejí ho od jeho prvního nadechnutí a neznají žádnou milost, slitování a příměří, dokud jejich oběť nevydechne naposledy.
Podívejte se na člověka podrobněji, z jakých je sestrojen součástí.
Na co má vůbec mandle? Ty přece neplní žádnou užitečnou funkci, nemají žádnou cenu. Nemají tam co dělat. Jsou jenom past. Mají jenom jediný úkol, jedinou práci: obstarat svému nositeli angínu a podobné nemoci. Nebo k čemu je slepé střevo? To nemá žádnou hodnotu, nemůže konat žádnou prospěšnou službu. Je to jen číhající záškodník, jehož jediný životní zájem je čekat v záloze na zbloudilá zrnka vína a vyvolat s jejich pomocí přiškrcení kýly. A na co jsou mužské prsní bradavky? Na práci nepřicházejí v úvahu a jako ozdoba jsou omylem. A na co jsou vousy? Nemají žádnou užitečnou funkci, jsou jenom otravné a pro zlost, všechny národy k nim cítí nenávist, všechny národy je pronásledují břitvou. A protože jsou jen pro zlost, příroda nikdy nepřipustí, aby přestaly mužům růst mezi pubertou a hrobem. Nikdy neuvidíte muže, který by byl plešatý na bradě. Ale jeho vlasy! Je to půvabná ozdoba, je to radost, je to ta nejlepší ochrana před různými nebezpečnými onemocněními, muž si jich cení víc než smaragdů a rubínů. A právě proto matka příroda způsobuje, že muži vypadávají v polovině života. Jak ubohý je člověkův zrak, čich, sluch a orientační smysl! Kondor vidí zdechlinu na vzdálenost pěti mil, ale člověk nemá takový dalekohled, který by to dokázal. Pes sleduje čichem stopu starou dva dny. Čermáček slyší žížalu, jak si vrtá cestu pod zemí. Kočka, kterou odvezli z domova v zavřeném košíku, si najde cestu zpátky dvacet mil krajinou, kterou nikdy neviděla.
Druhé pohlaví plní jisté svěřené funkce žalostně ubohým způsobem v porovnání s plněním stejných funkcí u vyšších živočichů. Termíny jako menstruace, těhotenství a porod vyvolávají u lidské bytosti hrůzu. Vyšším živočichům to nepůsobí skoro žádné potíže.
Pro srovnání se podívejme na bengálského tygra – ten ideál půvabu, krásy, fyzické dokonalosti a vznešenosti. A pak se podívejme na člověka – na toho ubožáka. Je to živočich s parukou, s trepanovanou lebkou, s naslouchátkem, se skleněným okem, s lepenkovým nosem, s porcelánovými zuby, se stříbrnou průduškou a s dřevěnou nohou – kreatura pospravovaná a záplatovaná od hlavy až k patě.
Je v tom silně cítit chmurný náznak: možná že nejsme tak důležití, jak jsme si celou dobu namlouvali.
