Jiří Krupička se nikdy nepovažoval za spisovatele, i když napsal 8 knih a kvůli své první knize Člověk a lidstvo, kterou chtěl odeslat do zahraničí, byl odsouzen na 16 let vězení. Prošel věznicemi a uranovými tábory v Borech, Jáchymovsku, Horním Slavkově, Příbramsku, Leopoldově.
O svém odsouzení říká:
Jedna z vět, které jsem použil v rukopisu knihy Člověk a lidstvo, byla „sovětské atomové bomby jsou stejné špíny.“ To byl samozřejmě hřích a zločin nejvyššího řádu. Při mém soudním řízení, které následovalo krátce, prokurátor poukázal na tuto větu a zeptal se: „Jak můžete porovnat naše bomby míru s imperialistickými bombami?“ Moje odměna za toto, moje první literární dílo, byla 16 let vězení. Byl jsem tedy zatčen a uvězněn za rukopis, ve kterém se slovo „Československo“ nikdy neobjevilo! Přesto jsem byl odsouzen za velezradu proti státu.
Po deseti letech byl propuštěný a pak v roce 1968 ve svých 55 letech emigroval do Kanady, kde působil do roku1988 působil jako profesor geologie na University of Alberta v Edmontonu.
Začal psát v roce 1949 z prosté pohnutky dostat ze sebe přetlak na jehož počátku bylo šokující použití atomové energie v Hirošimě a Nagasaki. Sám o tom říká:
Cítil jsem to jako šok, a tak jsem se to pokusil napsat písemně - v angličtině. Srovnal jsem dva supervelmoci a jejich využití atomové energie. Snažil jsem se být co nejobjektivnější a prohlásil, že je to zlo na obou stranách.
Znovu začal psát až mnohem později. Mezitím si našel práci na University of Alberta, a když přišel důchod pomyslel si, že by bylo dobré pospojovat vzpomínky a zkušenosti staré víc jak 30 let. V sedmdesáti začíná znovu psát. Skládá své myšlenky a dává jim formu. Při tom jedna z hlavních pohnutek byl hněv. Píše:
Myslel jsem, že bych mohl napsat nějakou fikci, a zároveň vyjádřit některé mé politické myšlenky. Můj impulz v té době byl v podstatě hněv. Hněv nad tím, co se stalo v roce 1982 na konferenci Pugwash.
Pugwash byl klub západních intelektuálů založený atomovými vědci, kteří litovali, co udělali; později se stal známým klubem (váhám použít slovo „asociace“), se známými vědci. Jejich cílem [bylo] diskutovat o obecné situaci, a zejména o otázce míru mezi dvěma velmocemi. Prakticky všichni byli levičáci. (To znamená, že se soustředili na zlo na západní straně a zavírali oči před zlem na východě.)
V roce 1982 tak měli svou výroční konferenci ve Varšavě. A Sacharov, prominentní sovět, otec vodíkové bomby, který se později stal vůdcem pacifistického hnutí na východě, známý na Západě jako symbol někoho, kdo vyjadřuje svůj vlastní názor (takže nebyl uvězněn, ale jednoduše pod celý svůj život), také držitel Nobelovy ceny míru [...] napsal dopis této konferenci. Dopis (propašovaný, nikoliv bez nebezpečí, této konferenci), který je prosil, prosil o pomoc pacifistickému hnutí v Sovětském svazu. A tito západní intelektuálové prostě ... to odmítli přečíst. Protože špatně mluvil o sovětském režimu.
Od sedmdesáti let napsal 7 knih, plných informací, zajímavých souvislostí a úvah.
Knih na pomezí kvalitní objektivní žurnalistiky, filosofie i beletrie. Všechny jeho knihy patří k těm, ke kterým se člověk vrací. Nad Krupičkovými texty musíte přemýšlet, protože vás k tomu nutí autorova naléhavost a touha dopátrat se ke kořenům. V tom jsou naprosto jedinečné.
"Dáme-li dobré jevy a slušné lidi v životě dnešních vyspělých národů na jednu misku vah a jejich opak na druhou, převáží miska dobrého. Provedeme-li totéž se světem zpravodajství, vylétne tatáž miska rychle nahoru..."
