Co máte všichni proti krvákům? „Surovost krváku?“ diví se roku 1924 právě v předmluvě svého Krvavého románu. „Není jí! Denní události okolo nás předstihují drastičností, rafinovaností a šeredností i banální ubohosti těch nejvelkolepějších krváků… Skutečnost daleko předčí nejsmutnější fantazii a úroveň krvavých románů nikdy neklesla pod normál špatnosti. Dnes, kdy literatura přináší čtenářům pod pláštěm umění ty nejkrvavější senzačnosti a kdy biografy prohlubují zesurovění lidu, jest nesmyslem ukazovat na krvavé romány jako na znemravňovatele duší!“
A Váchal pokračuje konkrétněji:
„Historické knihy přinášejí na sto stranách osmdesát vražd a krváky na osmi stech stranách i jenom jedinou, s počtem násilných smrtí není to zde tedy tak hrozné. Mezi sto krvasy našel jsem jen tucet, kde počet vražd přesáhl padesát. Historie národů a kroniky jsou pravé krváky a masakry se jen hemží. V Církevním dějepisu doktora Kryštůfka napočítal jsem na 3302 stranách zaznamenání o 480 000 vraždách. A nevinné, cudné dívky, o jakých se zhusta v krvavých románech jednalo? Neexistují více.“
Váchal byl výstředním sběratelem krváků a nic nemění na tom to, že zůstává otevřen také literatuře úplně nové – a viz jím čtený Saroyanův Wesley Jackson (1947, česky 1948)… Přesto hájil brak neúnavně a „vždyť i Henryk Ibsen ho doma měl“, jak neopomněl zdůraznit. Hájil škvár – a jásal nad ním!
Nad krvavým románem možno celé hodiny snít. Jenom napoví, nikdy nedořekne...
Josef Váchal
K úhlavním předmětům Váchalovy touhy nicméně náležely i tzv. krvasy raubířské, a to: Loupežníci v českých lesích, Pytláci aneb Tajnosti starého hradu, Ďáblova žena čili Řádění tajných lupičů, Krvavé truchlohry aneb Oběti zločinců, Mlýn na lesní samotě, Proklatec v lese tmavém (román kněze), Hrůzný loupežnický příběh aneb Zámek Murrstein…
A za svou vášeň byl patřičně pomlouván:
Již roku 1908 si Váchal v tisku přečetl:
„Byl cele oddán pití a četbě krvavých románů. Snil nad nimi dlouho do noci a častokrát zhasil lampu a pobíhal po světnici volaje pateticky: Já jsem Rinaldo Rinaldini, já jsem Roza Šandor. Soudní komise, jež po vraždě do světnice vstoupila, našla na stole rozečtený román Pražský kat.“ Hezké, ne? Ale právě proti takovýmto obviněním Váchal brojil a sbíral krváky lačně a doporučoval je. „Ve svém seznamu jsem však řadu zajímavých krváčků schválně neuvedl,“ tvrdí na konci předmluvy ke Krvavému románu poněkud alibisticky. „Naši vnuci ať zaplesají, až přijdou na některý z anachronismů.“
Vůbec první povídkovou bibliofilii nazvanou Z rituálu toledských haeretiků listy některé o příchodu páně jednající vydal už roku 1911.
Následovaly mj. tituly Nový pekelný žaltář aneb Diwowé ďábelští (1913), Mystika čichu (1920), Dokonalá magie budoucnosti (1922), Vysoce užitečná a mravní knížka aneb Kuriositník... (1926), dále rouhavý pseudoteologický pamflet Koruna bludařstva (napsán 1926), vizuálně delirický Mor v Korčule (1927), básnický pamflet na černou magii Čarodějnická kuchyně (1928), Deset příběhů o psech (1931, psy zbožňoval), Hroznobraní z národa role viničné (1935), Prasata pod nůž (1936), In name satanas (1936) a Ďáblova odstředivka čili Uvedení do mysteria knihoznaček (1941). Jeho Kázání proti hříchu spěšnosti (1939) připomíná Stevensonovu Obranu zahalečů a moc hezkou parafrází Edgara Allana Poea jest „Váchalův Havran dle světoznámého vzoru přejinačený s velmi vtipně na nové brdo upraveným nevermore“ (1937).
A podobně tento borec parodoval i Máchův Máj a provokativně stavěl až vysoko nad něj „krvavého“ Christiana Heinricha Spiesse, o kterém si povíme jindy... Zcela kultovně poté Váchal pojal i svůj rodný kraj v Očarované Šumavě (1929) a také v Šumavě umírající a romantické (1931) vzývající do jisté míry i nadpřirozeno. 
Poznámka: Krvavý román (1924) Josefa Váchala (1884-1969) byl zfilmovaný roku 1993 Jaroslavem Brabcem
Nejznámějším dílem Váchala je Krvavý román aneb studie kulturně a literárně historická.
Tato kniha je považována za jeden z vrcholů Váchalovy literární tvorby. Krvavý román vyšel poprvé roku 1924 v nákladu 17 kusů, měl 304 stran, formát 23 x 15,5 x 9 centimetrů, obsahoval 11 starých a 68 původních dřevorytů a k jeho vytištění bylo umělci zapotřebí 800 hodin. Kniha to nebyla levná, vyšla na kvalitním papíře a v kožených deskách se žlábkem, jímž měla podle autora odkapávat krev, které je román plný. Jednalo se tedy o vskutku nevšední dílo, jakýsi „exkluzivní brak“, roku 1935 byl vytvořen jeden jediný reprint románu. Ve vyšším nákladu kniha vyšla až roku 1970, avšak s několika cenzurními zásahy.
Krvavý román, Josef Váchal, Paseka 1990
Josef Váchal (23. září 1884 Milavče u Domažlic – 10. května 1969 Studeňany u Jičína)
se narodil kousek od Domažlic jako nemanželské dítě Anny Váchalové a Šimona Alše, bratrance slavného malíře Mikoláše Alše. Celý život se věnoval grafice a ke svým knihám si sám vytvářel ilustrační dřevoryty, sám je sázel i tisknul. Jeho otec ho seznámil s jógou a ezoterikou, mystikou, theosofií. Vliv na Váchalovu tvorbu měla též jeho manželka Máša (zemřela roku 1922), stejně jako pozdější družka Anna Macková. Po celý život nebyl komerčně úspěšný, ale přesto se poměrně neznámý Josef Váchal stal pár dní před svou smrtí zasloužilým umělcem. Zemřel roku 1969 ve Studeňanech u Jičína.
UKÁZKA Z KNIHY
...Nevinné a cudné dívky, o jakých se zhusta v krvavých románech jednalo, více neexistují v současné tvorbě: ctnost jejich by neobstála v řadě zkoušek a utrpení, kterými jim bylo procházeti, by na konec, v sešitu 120tém, staly se manželkami hrabat a vévodů, nebo hrdině skončily svůj život s milovaným loupežníkem. V přítomné literatuře nemají dívky příčin a příležitosti podjímati se tak nehorázných neb romantických zkoušek; dojdou štěstí i s obyčejným pitomcem, má-li jen dobré postavení, neb socialistickou legitimaci v kapse. Jsou sice, pravda, čestné výjímky, že se i chudá dívka dobře vdá, zejména na venkově, jak to ve svých románech krásně líčí O. Fastrová nebo Bohumil Zahradník Brodský; je však pravděpodobno, že jsou uplaceni od vlády, aby takovým optimistickým způsobem psali, k utvrzení důvěry čtenářů ve vítězství spravedlivé věci. Jindy svedl-li nějaký chlípník nevinnou pannu, nechal autor podobného románu k vůli takovému činu vyrukovati jednomu stu osob, které do padesátého sešitu dotyčného románu napáchaly dva tucty vražd, příčinou tohoto svedení; dnes skončí to i v nejroztahanější knize bez obětí, buď smírem neb alimenty, či nejtragičtěji nanejvýše třemi životy.
