Aldous Huxley napsal knihu Brave New World, česky Překrásný nový svět (jiné vydání Konec civilizace) na počátku minulého století jako vizi budoucího světa lidí. Jako vizi světa, který vznikl nejen silou a mocí, ale také spontánní lidskou hloupostí a touhou po věčném štěstí. Jedná se o legendární knihu 20. století, kterou by měl číst každý.
Aldous Huxley popisuje svět v roce 2540.
Pokud obsah srovnáme s tím, co se kolem nás děje, jak se formuje společnost ať už organizovaně nebo spontánně, pak jeho vize nabývají neuvěřitelně reálných podob. Neveselé podobenství o civilizaci, která přetváří k obrazu svému nejen přírodu, ale i lidskou duši, jako by napsal Huxley dnes. Při čtení vás určitě napadne, že někteří lidé se touto knihou přímo inspirují.
V jeho příběhu je mnoho událostí, které svou podstatou připomínají chování některých mocenských skupin po celém světě.
Například se lidem vnucuje názor, že mají rádi nové oblečení a staré je lepší zahodit než opravit. Malým dětem se vštěpuje odpor ke knihám a vzdělávání i kultuře, protože přímo neprodukuje zisk a směřuje se jejich zájem k zábavě, sportu a shopingu.
Pokud mají nepříjemné pocity vezmou si pár gramů somy, drogy bez negativních vedlejších účinků. Lidé jsou přesvědčování, že bez práce se nedá žít a nepracovat by bylo příčinou jejich neštěstí. Sami prý nemohou kvalitně rozhodovat o společnosti a proto nad sebou dobrovolně přijímají všeobecnou a totální kontrolu.
Lidé se radostně stávají otroky v rádoby dokonalé a šťastné společnosti.
Povoluje se jim ale nevázaný sex, promiskuita, hazard. Funkce rodiny je silně potlačena nebo zakázána. Neexistuje domov ani svoboda. Ta je přece zdrojem neštěstí. Podpora animálnosti všeho druhu je vítána, opačné názory jsou všemi prostředky potlačeny a to dokonce i samotnými občany.
Funguje to stejně, jako se dnes hlídá vaše účast na Facebooku.
Pár pitomcům se nelíbí váš názor, protože není mainstreamový a správně ideologický. Označí vás proto a systém Facebooku a jejich poskoci vás automaticky začnou stíhat a omezovat vaši svobodu projevu podle neustále upravovaného algoritmu. A to vše podloženo oblíbenou prázdnou frází, že porušujete zásady nějaké komunity.
Rád bych ještě zdůraznil, že název knihy Konec civilizace, který zvolila jedna redakce je velmi scestný.
Podtitul knihy, který zní "Brave New World" neboli Překrásný nový svět, je mnohem přesnější. Proč redakce zvolila tak pitomý název Konec civilizace, když v knize jde o pravý opak mohu chápat, jako jakési podsunutí vidění světa redakce čtenáři, ale je značně neprofesionální. Neúcta k dílu je navíc zřejmá.
Kniha popisuje deformovanou a zmanipulovanou společnost jako komunitu šťastných lidí.
Těžko uvěřit, že Huxley měl podobné vize už v roce 1932, kdy tato kniha poprvé vyšla. (česky vyšla poprvé roku 1933 pod názvem Konec civilisace) Problematiku budoucnosti lidstva Huxley rozvijí v dalších svých dílech.
Například v eseji Brave New World Revisited (1958), románu Ostrov (1962).
Pro zajímavost malé srovnání Orwella a Huxleye podle Neila Postmana (Amusing Ourselves to Death, 1985)
V Orwelově knize 1984 jsou lidé ovládáni strachem z bolesti.
V Konci civilizace jsou ovládáni způsobovanou rozkoší.
Orwell se obával, že nás zničí to, co nenávidíme.
Huxley se obával, že nás zničí to, co milujeme.
Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy.
Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst.
Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace.
Huxley se obával těch, kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu.
Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta.
Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti.
Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou.
Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou, obdobou smyslových filmů, heče peče a her s odstředivým míčem.
V den smrti 22. 11. 1963 požádal Huxley svou ženu Lauru o poslední dávku LSD.
Ta mu pak k jeho finálnímu psychedelickému zážitku četla pasáže z Learyho, Ram Dassovy a Metznerovy psychedelické verze Tibetské knihy mrtvých o jasném světle prázdnoty, aby mu takto pomohla dospět k pokojnému konci.
V ten den 22. 11. 1963 zastřelili prezidenta J. F. Kennedyho.
Všechna média se vrhla jak hladoví psi na smrt prezidenta a na spisovatele, myslitele, mimořádného vizionáře a na filozofa Huxleye si dlouho nikdo nevzpomněl.
Přesto je celé dílo Huxleye pro lidstvo stále velkým přínosem a varováním.
Výpisky z knihy:
„Víte, já jsem patrně jiný než většina lidí. Jestliže je člověk jiný, zůstává osamělý. Lidé jsou k němu hrozní.“
----------------
Šedivá podsaditá budova. Na průčelí heslo Světového státu:
KOMUNITA – IDENTITA – STABILITA.
----------------
„Optimální populace,“ pravil Mustafa Mond, „je modelována podle vzoru ledovce – osm devítin pod vodou, jedna devítina nad ní.“
„A ti, co jsou pod vodou, jsou šťastni?“
„Šťastnější než ti, co jsou nad ní.“
„I přes to, že konají tak hroznou práci?“
„Hroznou? Jim se nezdá hrozná. Naopak, mají ji rádi. Je lehká, je dětsky prostá. Žádná námaha pro mozek, ani pro svaly. Sedm a půl hodiny mírné, nevyčerpávající práce, a pak dávka sómy a hry a neomezované páření a pocitová kina. Co si mohou ještě přát? Pravda,“ dodal, „mohli by žádat kratší pracovní dobu. A my bychom jim ji mohli přirozeně povolit. Technicky by bylo zcela jednoduché zkrátit pracovní dobu u nižších kast na tři až čtyři hodiny denně. Ale byli by pak šťastnější? Ne, nebyli. Před více než sto padesáti lety se takový pokus udělal.
Celé Irsko přešlo na čtyřhodinový pracovní den. A jaký byl výsledek? Neklid a prudký vzestup spotřeby sómy. To bylo vše. Ty tři a půl hodiny delšího volna se staly zdrojem štěstí tak málo, že lidé byli nuceni si od nich brát dovolenou. Úřad pro vynálezy je nacpán návrhy na výrobní procesy, které by uspořily práci. Jsou jich tam tisíce.“
Mustafa Mond udělal marnotratné gesto. „A proč je nerealizujeme? Kvůli dělníkům. Bylo by to prostě kruté navalit na ně břemeno nadměrného volna. A zrovna tak je to se zemědělstvím. Kdybychom chtěli, mohli bychom vyrobit synteticky každé sousto potravy. Ale my nechceme. Protože dostat potraviny z půdy trvá déle než dostat je z továrny.
----------------
Studenti samozřejmě musí mít určitou obecnou představu, mají-li jednou své práci rozumět – jenomže zase ne příliš velkou, mají-li se stát co možná hodnými a šťastnými členy lidské společnosti. Neboť zvláštní, jak známo, přispívá ke zdatnosti a ke štěstí, kdežto obecné je pro mysl jen nutným zlem. Páteří lidstva nejsou filozofové, nýbrž kutilové, kteří si hrají s lupenkovou pilkou, a filatelisté.
----------------
Chtěl říci „budoucí světové kontrolory“, ale opravil se a řekl: „budoucí ředitele líhní.
----------------
Hlavní nástroje společenské stability.
Standardní muži a ženy, v jednotných dávkách. Produkty jediného bokanovskyzovaného vajíčka poskytnou veškeré dělnictvo pro menší továrnu.
„Šestadevadesát identických sourozenců pracuje u šestadevadesáti identických strojů.“
Milióny identických blíženců. Konečně byl princip hromadné výroby aplikován i v biologii.
----------------
„Krátce řečeno,“ shrnul ředitel, „rodiče byli otec a matka.“ Tyto necudné výrazy, ve skutečnosti ovšem čistě vědecké, padaly do rozpačitého mlčení jako rachot hromu. „Matka,“ opakoval ještě jednou nahlas tento vědecký poznatek. „Já vím,“ poznamenal vážně, opíraje se nazad o židli, „já vím, jsou to trapné věci. Ale trapná je většina dějinných skutečností. (Musíte si uvědomit, že za oněch časů hrubého rozmnožování plozením živých mláďat odchovávali děti jejich rodiče, nikoli státní ústředny pro predestinaci.)“
----------------
Ti, kteří to myslí dobře, si často počínají právě tak jako ti, kteří to myslí špatně.
----------------
„Před dávnými léty, když ještě Ford Pán putoval po zemi, žil malý chlapec jménem Ruben Rabinovič. Ruben byl dítě polsky mluvících rodičů.“ Tady se ředitel sám přerušil.
„Víte přece, co je to polština?“
„Mrtvý jazyk.“
„Jako francouzština nebo němčina,“ doplnil jiný student, pyšný na své vědomosti.
„A ‚rodiče‘?“ ptal se dále Ř.L.P.4
Nastalo stísněné mlčení. Někteří chlapci zrudli. Nenaučili se ještě důležitému a často sotva postižitelnému rozlišování mezi necudností a čistou vědou. Konečně si jeden dodal odvahy a zvedl ruku.
„Lidské bytosti bývaly...,“ zaváhal a krev se mu nahrnula do tváří. „No... živorodé.“
„Velmi správně,“ přikývl ředitel souhlasně.
„A když se děti dekantovaly...“5
„Narodily,“ opravil ředitel.
„Tak to byli rodiče – nemyslím ovšem děti, myslím ty druhé.“ Ubohý hoch byl celý zmaten.
„Krátce řečeno,“ shrnul ředitel, „rodiče byli otec a matka.“ Tyto necudné výrazy, ve skutečnosti ovšem čistě vědecké, padaly do rozpačitého mlčení jako rachot hromu. „Matka,“ opakoval ještě jednou nahlas tento vědecký poznatek. „Já vím,“ poznamenal vážně, opíraje se nazad o židli, „já vím, jsou to trapné věci. Ale trapná je většina dějinných skutečností. (Musíte si uvědomit, že za oněch časů hrubého rozmnožování plozením živých mláďat odchovávali děti jejich rodiče, nikoli státní ústředny pro predestinaci.)“
Říkat o sobě „matka“ – to přesahovalo všechny žerty: bylo to nemravné. Jedna z hlavních funkcí přítele spočívá v tom, aby snášel (v mírnější a symbolické formě) tresty, které bychom rádi uvalili na své nepřátele, avšak nemůžeme.
----------------
Ó ty nový krásný světe,“ opakoval. „Ó ty nový krásný světe, který takové máš obyvatele! Poleťme hned.“ „Někdy se vskutku vyjadřujete neobyčejně divně,“ pravil Bernard a díval se upřeně na mladíka ve zmateném údivu. „A vůbec, neměl byste raději počkat, až ten nový svět opravdu uvidíte?
----------------
Opět se probudil do skutečnosti vnějšího světa, podíval se kolem sebe a tu pochopil, co vidí – pochopil, zachvácen hrůzou a ošklivostí, že to je ono stále se vracející delirium jeho dní a nocí, ona noční můra všude kolem se hemžící, nerozeznatelné identity. Blíženci, blíženci... Jako larvy se slizce hemžili kolem. Zastavil se a díval se očima široce rozevřenýma údivem a hrůzou kolem sebe na tu luzu, uprostřed níž stál. „Jaké to množství ušlechtilých bytostí!“ Ta melodická slova se mu vysmívala. „Jak spanilé to lidstvo! Ó ty nový a krásný světe...
------------------
Divoch tu stál a přihlížel. „Ó ty nový a krásný světe, ó ty nový a krásný světe...“ Hudba slov v jeho mysli nabývala jiného ladění. Ta slova se mu vysmívala v jeho bídě a sklíčenosti, ohavně se na něj šklebila a cynicky se mu vysmívala. Ten ďábelský, zlomyslný smích jen zvětšoval nízkou špinavost a ošklivost noční můry, ošklivost a hnus.
------------------
Petrklíče a krajina mají jednu velkou chybu: jsou zadarmo. Láska k přírodě nezaměstnává žádnou továrnu. Proto bylo rozhodnuto, že se láska k přírodě odstraní, alespoň u nižších kast; že se odstraní láska k přírodě, nikoli však sklon používat dopravních prostředků. Bylo totiž přirozeně nezbytné, aby jezdili do přírody i nadále, přestože se jim protiví.
Problémem bylo, jak najít ekonomicky pádnější důvod pro používání dopravních prostředků, než jakým bylo pouhé zalíbení v petrklíčích a krajině. Ten důvod byl promptně nalezen.
„Predestinujeme masy k odporu vůči přírodě,“ uzavřel ředitel, „avšak zároveň je uzpůsobíme tak, aby našly zalíbení ve všech sportech v přírodě. Přitom dbáme, aby každý takový sport nutně vyžadoval složité nářadí. Takže teď nejen používají dopravních prostředků, ale jsou také spotřebiteli průmyslového zboží.
----------------
Hodní a spořádaní lidé nemají ani potuchy o tom, jaký je svět ve skutečnosti.
