Profesor Jiří Krupička. Flagelantská, sebemrskačská civilizace aneb jedinečné náměty k přemýšlení

Málokteré knihy, popisující současnou společnost, mě od počátku nadchly tak, jako Krupičkovy eseje a úvahy. Ve všech svých knihách je provokativní a nutí myslet doslova na každé stránce. Velké množství údajů, výpisků přetavených do vlastních logických úvah vám mnohokrát otevřou dveře do nečekanýchch oblastí lidského myšlení a chování, které jsou základem kolektivního myšlení, jež vytváří společnost a jeho normy.

Jiří Krupička (1913 - 2014) ve svých knihách velmi účelově provokuje a sám v jedné z nich přiznává:

"Nejúspěšnější výzvou k přemýšlení bývá provokace; autor se této metodě rozhodně nevyhýbá. Pokládal by za svůj úspěch, kdyby se mu podařilo přivést aspoň pár dogmatických myslí do varu… Často také ostře kritizuje "neomezený" liberalismus a relativismus, mimo jiné proto, že výchova ve školách je "…v liberálních demokraciích přímo ze zákona odmravnělá ve vztahu k jakémukoli vnitřně souvislému souboru mravních norem."

Krupička sám nezaujímá vyhraněné stanovisko vzhledem k lidské pospolitosti a její budoucnosti. Klade nám neúnavně otázky jež vyústí tu v pesimismus, tu v optimismus, i když cítíme mezi řádky optimistickou víru. Dobře to například vyjádřil větou: "Dáme-li dobré jevy a slušné lidi v životě dnešních vyspělých národů na jednu misku vah a jejich opak na druhou, převáží miska dobrého. Provedeme-li totéž se světem zpravodajství, vylétne tatáž miska rychle nahoru..."

Flagelantská civilizace (1999)
"Hledá-li někdo náměty k přemýšlení, najde jich v této knize bohatý výběr z řady oblastí života lidské společnosti."
Tak svůj titul charakterizuje sám autor. Proč civilizace flagelantská neboli sebemrskačská? J. Krupička vidí v západní civilizaci, respektive v její tradici kritického myšlení, tendenci nemilosrdné sebekritiky, která však není uplatňována na ostatní lidské kultury. Autor si je sice vědom řady hanebností v historii evropské civilizace, avšak upozorňuje, že pozitivní stránka převládá, že existuje například více zachráněných životů než zmařených. Hříchem Západu je například rasismus; ten však podle autora nalezneme i u všech dalších kultur.

Jiří Krupička stoletý.

Jiří Krupička (1913 – 2014)
vystudoval dvě fakulty Karlovy univerzity: Filozofickou a Přírodovědeckou. Po únoru 1948 byl zatčen, odsouzen na 16 let za pokus dostat na Západ svůj rukopis a strávil několik let v komunistických věznicích. Za Pražského jara, se stal jedním ze zakladatelů spolku politických vězňů K-231.
Po okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy emigroval do Kanady, kde působil jako profesor geologie na University of Alberta ve státě Edmonton. Za své esejistické dílo obdržel Jiří Krupička v lednu 2000 výroční cenu českého PEN KLUBU a vyznamenání prezidenta republiky.

Výpisky z knihy Flagelantská civilizace:

Hledá-li někdo náměty k přemýšlení, najde jich v této knize bohatý výběr z řady oblastí života lidské společnoxi. Čtenář se setká s problémy, které jej zajímají asi už dlouhou dobu, a narazí také na jiné, pro něho nové a třeba i překvapivé. Možná právě taková sethání v něm vzbudí zájem.

Nejúspěšnější výzvou k přemýšlení bývá provokace; autor se této metodě rozhodně nevyhýbá. Pokládal by za svůj úspěch, kdyby se mu podařilo přivést aspoň pár dogmatichých myslí do varu - především u vyznavačů neomezeného liberalismu, mravního relativismu a nádhery naprosté svobody lidského jedince. Ani deset let, strávených v komunistických kriminálech, nenapravilo autorovou nedůvěru v slasti neomezené tolerance a nezměnilo jeho tvrdý odpor vůči jejím výstřelkům. Třicet let života na Západě dodalo tomuto postoji téměř nepřeberné množství argumentů.
Kulturní pokrytectví, maskované jaho antirasismus, je jedním z nich.
------
Lidstvo se rychle blíží stadiu, kdy jeho vlastní síla, kdy úžasné dílo jeho kolektivního mozku se může obrátit proti základům existence lidské společnosti. Jeden výbuch masového zla stačí proměnit život na této planetě v řetěz utrpení. Je-li takové zlo možno potlačit pouze násilím, i za cenu krve, musí lidé proto sami sebe odsoudit k bezbrannosti?

Rozum přebírá zde úlohu, vyhrazenou obvykle morálce.
Musí zvažovat poměr dvou zel v situacích velkého dosahu pro miliony lidí. Kant by nesouhlasil. Jeho deontologie soudí pouze ryzost motivace, dobrotu vůle při mravním hodnocení činu; důsledky jsou mimo oblast mravního kritéria. Avšak v realitě životního dění, především ve střetech a interakcích velkých lidských skupin hrají právě důsledky rozhodující úlohu. Pouze inteiekt, nikoli svědomí nám může říci něco o očekávaných konkrétních důsledcích jednání ve velmi složirych situacích.
A vztahy mezi lidskými kolektivy, zvláště mezi emocemi prosycenými národními celky, jsou vždy velmi složité, Ve všech konfliktních situacích přicházejí obrykle mravní úsudky ex post. Pravidelně vycházejí z faktického výsledku, ktery zhodnocení příslušně upraví.

Dobro a Zlo jsou Popelky v soudobé filosofii. Pro ryzi mravní relativisty obojí představuje strašidlo zatuhlých myslí. Pod jejich praporem, právě tak jako pod praporem jejich partnerů zvaných Pravda a Lež, kvetlo vždy nási|í za vlády fanatiků a tyranů. Budoucnost by přinesla totéž, ještě v horším mčřítku, kdyby lidé nebděli dost ostražitě a opustili věčnou Pravdu relativity.

Historie lidstva nezná civilizaci, která by se svým postojem sama k sobě jen zdaleka přiblížila dnešnímu drásavému stupni evropsko-americké sebekritiky. Vytvořila si navíc komplexní systém sebemrskačství, který v ní samé hledá nedostatky a vinu. A tak se neustále omlouvá a stydí za vlastní úspěch!.

Dnes ve vyspělých zemích zahrnuje pojem ‚světa‘ ve vědecko-technickém, politickém a hospodářském smyslu slova celou globalizovanou Zemi. Vzdělanec jej rozšíří na celou přírodu, makroa mikroskopickou, a rozběhne možná svou mysl do hloubek kosmu. Co z dnešní záplavy informací o dění ve světě lidí je pravda? Co snese zařazení pod pojem, s nímž se člověk potýká od doby, kdy začal souvisle mluvit?

Jádro pravdy jako ‚správného‘, pro situaci vhodného vnímání nebo odhadu skutečnosti tvoří základ života vůbec, od začátku jeho vývoje. Bez schopnosti správně reagovat na situace v tvrdém boji o život každý jedinec prohrává. A vývojově prohrává i celý druh, rod i vyšší skupiny organismů a doplácejí vyhynutím na neschopnost správně = vhodně reagovat na změněné životní podmínky. Na neschopnost reagovat na ‚pravdu‘ nové skutečnosti.

Vybrat, vyhmátnout, vytušit pravdu z dnešní záplavy informací o zamotaném světě lidí, nikoli o mnohem ukázněnějším světě přírodních věd, je a ještě víc bude zcela základní věc pro vytvoření aspoň hrubých obrysů představy o jeho běhu. Především pro ty, kdo rozhodují o osudu národů a velkých lidských celků. Rozhodnutí amerického prezidenta o nesmyslném útoku na Irák ukazuje zásadní důležitost aspoň přibližně pravdivého obrazu o stavu dnešního světa a tím možnosti inteligentních politických rozhodnutí. Bushovo rozhodnutí vyplývalo z nedostatku vzdělání a z nepravd, z velké části úmyslně vytvářených.

V této úvaze dávám pojmu pravda podstatně širší záběr, než jaký umožňují jeho čtyři nejznámější filosofické definice. Ve věcech lidské společnosti má vysloveně pragmatický ráz; blíží se tím nejstarší filosofické definici, která pojímá pravdu výroku jako jeho shodu se skutečností. Ve složitých společenských situacích má úsudek vydávaný za pravdu skoro vždy složku emocionální, nejčastěji zaujatost, která až příliš často zahltí podíl intelektu na vyhodnocování problému.

Takový přístup k problému naznačují často už samy názvy článku nebo knihy. Typické příklady velmi podezřelé sebejistoty jsou tituly druhu:
‚Pravda o globalizaci‘, ‚Pravda o africké chudobě‘, ‚Pravda o Evropské unii‘, ‚Pravda o americké demokracii‘, ‚Pravda o mnichovské kapitulaci ČSR‘, ‚Pravda o zkorumpovanosti české politiky‘. Podobnou nedůvěru vzbuzují názvy druhu ‚Pravda o životě Ježíšově‘ nebo ‚Pravda o duchu koránu‘. Ryze emocionální je ‚pravdivost‘ výroku: ‚Michal Pohanka a Miloš Melčák jsou konstruktivní politikové‘ nebo ‚Michal Pohanka a Miloš Melčák jsou zrádci a podvodníci‘.

Hledání pravdy ve složitých situacích lidské společnosti se vždy stává sporem; a zůstává jím i po zjištění nesporné pravdivosti dílčích složek.
Rozhoduje výběr faktů a vážení jejich důležitosti. A bývá to právě jednostranný, často až křiklavě jednostranný výběr faktů ve sporu při hledání celkového obrazu, celkové pragmatické ‚pravdy‘, který maří vytvoření souhlasu v nejdůležitějších mezinárodních a světových problémech. A i v malých lidských vztazích je hodnotí až příliš často stejná zaujatost a lenost mysli.
‚Mezinárodní monopoly jsou rozhodující příčinou africké chudoby‘.
‚Němci začali dvě světové války; agresivita je v jejich národní povaze‘,
‚Američani napadli Irák. Celá jejich historie je násilí‘.
‚Romové vykradli v Nuslích tři byty: neumějí nic jiného než krást‘.
Dán je nesporný dílčí fakt, a z něj vyplývá ‚jasný‘ obecný závěr.

---

Složité společenské situace se nedají redukovat na stroze racionální základ; metody vědy a justice (poctivé justice) zde nestačí. Emoce, cit, idea, ‚světový názor‘ pracují už při výběru faktů, a dovedou pracovat krajně účinně. Rozum se podřizuje vůli a snaží se nalézt a vybrat to, co mysli vyhovuje. A tady, především v závažných problémech, má základní úkol lidská inteligence. Její úloha v široké oblasti vztahů lidských celků stále poroste a v budoucnosti se může stát otázkou života a smrti celého rodu.

Vzniká paradox. Houstnoucí síť informací, charakteristika našeho věku, nevyjasňuje pohled na lidstvo jako celek, nepomáhá mysli vytvářet si soustavný a nerozporný obraz lidského světa. Dochází k opaku.
Tato záplava už sama o sobě, navíc až příliš často pod tlakem na ‚vhodnou‘ úpravu zpráv, jejich překrucování a vyslovené lhaní zvyšuje zmatek v lidských myslích o stavu světa. Rostoucí složitost lidské společnosti zmatku mysli vydatně pomáhá.

Svět přírody, včetně fyzického obrazu člověka jako jedince, poznáváme stále hlouběji a souvisleji, v makrokosmu a v mikrokosmu. Obraz světa lidstva jako celku se naproti tomu rozostřuje; přešel už stadium impresionismu a dostává ráz postmodernistické roztříštěnosti a rozplizlosti. Pronikáme hlouběji do jednotlivostí, které pak na celkovém plátně dávají jen nesouvislou tříšť. A pro potěchu ducha jsme si vymysleli filosofii, která z té tříště dělá jedinou možnost našeho poznání.

Je tedy vůbec nějaká naděje, že lidstvo si bude vědět rady se stále hustší a až příliš často nebezpečnější spletí problémů, se stále větším informačním zmatkem? Je, ale budeme muset vydolovat nejlepší z fondu inteligence lidského rodu — a ještě si držet pevně palce.

Především budeme muset odvykat si nejhoršímu zlozvyku myšlení: posuzovat situaci společnosti podle pár příkladů, vybraných vlastní zaujatostí a myšlenkovou leností.
Zlozvyku, který se netýká nepravd nebo lží, ale zcela nesporných pravd, které však, vytrženy ze souvislosti a použity a zneužity pro hodnocení celku obraz zdeformují, často k nepoznání, a vedou k pokřivenému nebo zcela falešnému úsudku.

O povaze naší budoucnosti rozhodne úspěch nebo neúspěch v mobilizaci inteligence lidského rodu, která představuje spětí rozumu, vzdělání a svědomí.
Rozum ve svém svévolně omezeném, ryze racionálním pojetí sám na úkol nestačí; dovede pracovat stejně účinně pro dobrý čin jako pro zločin, dovede ohnout zákony právě tak jako mravní zásady do opaku jejich smyslu. Proto máme dar svědomí — varovný hlas před zločinem a výzvu k pomoci bližnímu. Lidská práva a mezinárodní soud jsou pokusy o zdůraznění autority svědomí nadřazené zákonům státu. Zůstanou dlouho ještě pokusy; výstrahou pro Sierru Leone a kusem popsaného papíru pro Čínu.

Třetí složka inteligence, vzdělání, je nadstavbou nad čistým intelektem, nad schopností logického řešení problémů. Vzdělání v širokém smyslu slova, nikoli pouhá specializace, bude stále nezbytnější pro řešení problémů mezi velkými lidskými celky a konfliktů mezi nimi.
Vedoucí politikové, vůdci národů s troskami všeobecného vzdělání, s ostudně proděravělým obrazem světa jsou zlo; tím větší, čím silnější je jejich stát. Už nestačí pouhá státníkova intuice z dob mnohem slabší a skromnější minulosti, z dob Metternichů a Taylleyrandů. Denně vidíme v televizi a čteme v novinách o důsledcích vlády intuice, vyzbrojené troskami vědomostí o světě.

Spleť vztahů v lidské společnosti bude stále houstnout, zmatek v lidských myslích o stavu světa poroste. Na Západě minuly doby, kdy člověku, věřícímu na slova svatých písem, byl základní obraz světa jasný. Státnickým uměním je a především bude vybírat z té spleti priority, vyhmátnout rozhodující, nejnebezpečnější problémy a zmobilizovat plnou sílu inteligence k jejich řešení. Problém všech problémů je vybrat výkvět lidské inteligence pro vedení společnosti. S tím nesmírně složitá budoucnost stojí a padá. Zatím moc neúspěchů nemáme. ‚Řešit‘ základní problémy světa magickou rukou trhu je kapitulací rozumu.

A ani se moc nesnažíme připravit půdu pro takový výběr — vzdělávat mladou generaci tak, aby bylo vůbec z čeho vybírat. Pak teprve, až tu už bude všeobecně vzdělaný lidský základ, přijde na řadu druhý úkol: rozumnější systém výběru, celého volebního procesu pro vedoucí místa ve státě. Zatím nám naše liberální demokracie nabízí hodně drahou kaba retní směs slibů a vzájemného osočování. Intimity osobního života kandidátů okořeňují směs.

Školy jsou pod stále silnějším tlakem připravovat děti pro ‚praktický‘ život. Rodiče bývají v této snaze nejpilnější; nač cpát dětem do hlavy zbytečnosti? Společnost vítězného globálního trhu, vyrostlá z takových základů, by vrcholila ve stadiu pestré směsi specialistů a mikrospecialistů v davu věčně nespokojených, přesycených honců za stále provokativnější zábavou. ‚Vítězové‘ se povezou na lodi, kde nikdo nemá ponětí o navigaci.

Kde budou naši pravnuci hledat osobnosti do vedení svých zemí a pro řešení zmatků překomplikovaného světa, kde budou hledat lidi se širokým přehledem o něm? S dostatečnou, širokou inteligencí, ne se specializovaným počítačovým intelektem.