Básničky a poezie o zimě.
Jan Skácel / Vteřina v lednu
A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.
Oldřich Mikulášek / A potom k večeru
A potom k večeru, když stále, stále sněží,
je slyšet hudbu; komu nezněla,
nemohl, Petrove, na špičkách dvou tvých věží
viděti tancovat bílého anděla.
Trochu se zachvíval a se závanem křídla
zdvihl se vítr, vločky na mě vál.
Jednu z nich polkl jsem, aby se nenastydla
a jako zázrakem sníh kolem roztával.
František Hrubín / Zima
Zmrzl rybník, struha,
už je zima tuhá.
Led už drží na kaluži,
kdo tam bruslí, ať se tuží.
Už je sněhu převelice,
nebojím se metelice.
Ať si hvízdá meluzína,
jenom když je prima zima.
Jan Skácel / Sníh, když se brzy stmívá
Napadl čerstvý sníh,
je noc
a chlapci na kytaře hrají jedním prstem
můj bože, nevím komu,
hrají si v chůzi a není toho moc,
není to nad ticho,
nad tmavá žebra stromů,
není to vůbec nic -
a přece.
Únor / Karel Toman
Kdo ticho miluješ a samotu
a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí
nasloucháš rytmu života,
zda někdy neslyšíš
hlas hlubin ?
Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání.
Mlčení země bolí.
Však dole
tep srdce chvěje se a skrytý pramen temnot
dere se k světlu.
A píseň mladých vod
tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí,
že v zoufalství snad, ve víře však nejsme sami.
První sníh / Otokar Březina
Aj, první sníh! Zem šat má sněhobílý
jak zimy nevěsta - však smutná, bledá…
sta stromů k nebi suché ruce zvedá
a prosí o pomoc, leč marně kvílí…
A jízda větrů po krajině pílí
a k sňatku tomu svědky - mrazy hledá,
a s nebes výšin mlha tmavošedá
jak závoj v lože svatební se chýlí…
Aj, první sníh! Vše jednotvárné kolem -
Ó zemi smutná, kam tvá prchla krása,
jež vábila nás lesem, luhem, polem?
Aj, první sníh! Jak duší to as víří,
když v tmavý vlas nám smutné stáří střásá
svým dechem první sněhobílé chmýří?
Zima / Jan Zahradníček
Velurové záclony mrazu střásají přítmí vzpomínek
Vlněné šátky mlh nehybně visí do ticha
Slunce ponurý ledoborec proplouvá krami obzoru
Rtuťový sloupek mícha atmosféry prudce vysýchá
Vyzáblá země tekutým vzduchem balzamovaná
Paralytická obloha kráter vesmírného malstromu
Tetelíme se očekáváním milosrdných katastrof
Do krve nás rozleptává příboj fičících atomů
Nic se nezmění Ach nic se nezmění
Všemi životy bude prosakovat láska k této zemi
Její posupný praporec rozvinuje se do mých snů
Přikrývaje mne soumrakem z kterého teskno je mi
Báseň skoro jako vánoční pohlednice / Václav Hrabě
Ve sněhu který zrána napad
táhnou se černé šlépěje
jak listí v říjnu žloutne západ
jak stromy staré aleje
Krev slunce stéká po sněhu
a mrazem ztuhlá krajina
zarudlá řeka bez břehů
a bez ryb zvolna usíná
Jen dlouhý řetěz
černých stop
trhá sníh
kdo to tu šel
štěstí či hrob
hledal v závějích?
Zatímco všude hořelo v kamnech
zpocenou tváří
do sněhu pad
ta jarní vůně dýchla až na mne
když pod jeho tělem zem začala tát
Bylo to dobré divadlo
přes sklo se dívat jak byl sám
Poslední dobou špatně usínám
Tak málo sněhu napadlo
a mně který jsem za sklem v teple
zbývá pramálo naděje
že vůbec někdy vítr sněhem
ty černé stopy zavěje
Jan Skácel / Zimní krajina srdce
Na stromech černé plody zimy
země až na kost
prázdno dálka
A zůstat sám a mezi svými
jak nad zamrzlou vodou lávka
Zimní / Jan Neruda
Své čelo mi do okna vtlačila
a bílým svým okem se dívá -
já vidím ji, zimu, tu paní zlou,
jak mlhavým prstem svým kývá.
Je ticho, je mráz a mdlá noha má
si na prahu vykročit váhá,
však zima po horoucí dlani mé
již mlhavou rukou svou sáhá.
A pozvolna ruku tu pozvedá
a klade ji kolem mé šíje -
ta vražedná žena! Vždyť cítím již,
jak ze prsou dechy mi pije!
A cítím, jak v ledovém objetí
tvář bledne, ret rychle jak chladne,
jak tepna se ve skoku zaráží
a srdce jak klesá a vadne.
Zimní pohádka / Josef Vrchlický
K nám z jihu přišel divný host
na sever chladný, mrazivý,
ret jeho sterou písní zněl,
zrak něhou háral blouznivý.
A dokud leto trvalo,
žil u nás tich a spokojen,
však v podjeseni zaplakal
a po prvé byl nešťasten.
A když napadnul první sníh,
pad' v srdce hosta divný žel,
zamyšlen stával u okna,
až všecky písně zapomněl.
Vlas jemu zbělel pomalu
jak sněhy, které spadnuly,
a oči, druhdy jeden lesk,
hluboko v důlkách zhasnuly.
A denně stával u okna,
uvadlé růže na skráni,
a zíral, plání sněhovou
jak poletují havrani.
Oh, což se jeho kalný zrak
tím sněžným polem natěká!
jak líto mi ho u srdce,
oh, zda se jara dočeká?
I usnul kdys - a divný sen
se sklonil jeho do duše,
to zdálo se mu o jaru,
a on se usmál v předtuše.
A myslí jeho táhlo to
jak ptačí zpěv, jak dívčí smích,
že kalné oči zaleskly
se opět v slzných krůpějích.
I snil, že k němu kloní se
postava plna božských krás
a fialkami propletá
ten zšedivělý jeho vlas.
A venku náhle, jaký div!
tam roztál sníh a zmizel led,
a země stála v kráse své,
nevěsta jara na pohled.
Na stromech květy, v houští zpěv
a sedmikrásky po pláni -
cizinec mrtev - v duši klid
a na rtu blahé usmání...
Jan Skácel / Andělé
Jestli vám vydám všechny svoje čerty
odejdou s nimi moji andělé
Zůstanu sám a bude mi to líto
a ptát se budu kde je naděje
A marně za mne z rozbořených zvonic
dřevěné zvony budou vyzvánět
Zelené sněhy nedosněží
andělé bílí nevrátí se zpět
Zima / Josef Hora
Někde v noci mezi topoly
zvoní zvonky, křupe koní klus.
Ale ne. To jen tak pobolí
vzpomínka na široširou Rus.
Štíhlé břízy do nedohledna,
na závějích měkký, modrý stín.
A těch oblak hloubka bezedná,
v nichž si koupal oči Jesenin.
Někde v noci mezi topoly
zvoní z cerkve na kost zmrzlá zem.
Mrtvý Jesenin tam blábolí
modrý verš nad černým traktorem.
Zimní den / Jan Skácel
Za stromy které bez nás samy
pohubly tolik od mrazu
vychází slunce z čerstvé rány
při zemi trav se drží tma
je velké ticho mezi námi
neznámá zvěř už ustala
brodit se lesy Zotvírány
zůstaly sny a do rána
počalo hojně sypce sněžit
Kam oko dohlédne sníh leží
a přes pole kdo cestu má
pevně se halí do kožichu
A dospělý v tom přísném tichu
prosí a žebrá o něhu
a chtěl by všechno teplé zlato
čurané dětmi do sněhu
