Josef Hora (8.7. 1891 – 21.6. 1945) byl nejen básníkem tří generací a bezesporu jedním z největších českých básníků, ale také mystik, člověk duchovně vidoucí.
Nejbližší přátelé František Halas, Vilém Závada, Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, František Hrubín se shodovali v jednom:
Byl to upřímný, oddaný, skromný, hluboce čestný člověk, neocenitelný přítel, vždy ochotný ke každé pomoci. I ve vztahu ke svým druhům a spolupracovníkům byl nadán zvláštní jasnozřivostí, která ostatní ohromovala. Nikdy se nesnažil být Básníkem, Osobností, někým, s nímž se počítá ve společnosti, a jestliže tím vším byl, stalo se tak téměř proti jeho vůli.
Skromnost, ticho a ohleduplnost byli jeho nejsilnější životní potřebou. A touha být s lidmi, které měl rád. Nenáviděl předstírání, okázalou nebo falešnou hru v umění a v životě, toužil po společenské užitečnosti a projevoval laskavost, jež pramenila z vnitřní potřeby krásy a z vědomí podmanivosti, přechodnosti, ba i náhodnosti lidského života.
Snad to zní paradoxně, ale právě ten, kdo protrpěl všechny formy lidské strázně, smutku a bolesti nad lidskou nicotností, je schopen zároveň vážit si těch chvil, kdy se pro člověka „zastavuje čas“, těch vteřin milosti, kdy je stržen okouzlením z chvilkového pocitu trvání, který vzápětí nemilosrdně míjí a mizí.
Neboť Hora je stejně jako magnus parens české poezie Mácha především básníkem míjení, uplývání a věčné proměny.
Znovu a znovu se pokouší o vyslovení „živého času“, toho, co člověka přes vědomí zákonitého zániku přitahuje k aktivní činnosti, co ho nutí k radostnému přitakání bytí navzdory nepřízni doby, nepravostem lidí a nenávratností času.
Více: https://www.josefhora.cz/
Od této chvíle
Od té chvíle, co se soumrak snáší
na zem tichou, na vody a města,
přimykají se sny duše naší
k tvarům věcí.Rukou našich gesta
splývají se světelnými rytmy
listí, které vzdouvá se a sklání
po vánku ke světlu hvězd a v přítmí...A jsme částí vesmírného vlání
pohledů a pocitů, jež prýští
v křehká srdce z tónů, barev, vůní,
z jejichž výhně roste naše příští
jako leknín z hlubin modrých tůní...
Čas plyne
Čas plyne. Ty, mimo pohled mých očí,
jdeš fialovou dálavou kdes.
Jiný než mně pták v keři ti zpívá
a v okno jiný voní ti bez.Že stejné slunce nám oběma svítí
v zvlněné vrchy, hluboký kraj?
Ve vanu větrů v tvář že nám dýchá
oběma tentýž laskavý máj?
Z utkvělé dálky, z plynoucích časů
v polosnu volá ke mně tvůj hlas.
A není možno zrušit tu dálku
a možno není zničit ten čas?
Čas, bratr mého srdce
Potoky mezi vrbovím,
motýlí louky domoviny
dny, procházející se růžovým
úsvitem rovin mezi stíny,ustaňte v běhu, dny větrné,
postavte do trávy své stany,
Ruka, jež ticho rozhrne,
vymyje šátkem tmy mé rány.Jiný vítr a jiný den,
mocnější slunce nad hlavami.
A k jiným hvězdám, v jiný sen
nebesa otočí se s námi.Čas, bratr mého srdce, jež jde
a odměřuje mi hodiny bytí,
zaváhá, zhroutí se do tváře mé,
usne a zavoní jak kvítí.
Zpěv rodné zemi
Země, země, stokrát pokoušená,
kolikrát
vídala jsi cizí ruce z věna
tvého lidu cáry rvát!
Krev a slzy tekly po tvé skráni,
mlčel hlas božího slitování,
a jen smrt a jenom hlad
sily zrno do tvých lad.
Bůh a svět
postavili tě v svůj střed,
drtili tě v rukou jako květ,
jako kalich v střepy rozbili tě,
jako stromu zas ti dali zrát.
Mnich a voják bili, líbali tě,
trhali a látali tvůj šat.
Rozkvetlá větev
Bílá krajka, vzdušné zpěnění, jitřní sen,
stříbrná pára, již vydechla země.
Přelud, jenž mizí, nehmotné zdání jen,
rozkvetlá větev, jež naklání se ke mně.Plachý úsměv, bojácné: Smím?, mlha, cit,
melodie hodiny ranní.
Kterak tě, zrosená, do hrubých rukou vzít
a nepomačkat tě v pevné dlani?
Bouraný dům
Století milovali se tu
a vtichu hodin odlehlých
stavěli na stůl vázy květů
a do tmy lampy lásek svých.A dnes, dnes krumpáč v tvrdé dlani
obnažil malbu pokoje.
Dávno usnulo milování
a ještě nad ním modro je.
Podzim
Stříbrný večer v chladu tál,
hnal větrem dívčí hlasy.
Srp měsíce šel, očesal
tmou porosené vlasy.
Jen slova vln, jen slova žen,
stín za záclonou světla jen,
jen zrcadlo, v něž podzim dých
stříbrný popel snění mých.
Léto
Proč ukrýváš svůj zrak před mýma očima
a v dálku zříš?
Ty, jež jsi jako ta, jež lásku v moci má,
rci, o čem sníš?
Když dlaně odsuneš a rozevřeš svůj zrak,
co letí jím?
Snad jakby srdcem tvým jel rozejetý vlak — —
Oh, což já vím — —
A říci nechceš-li, své rudé rty skloň k mým,
číst budu z nich
o hlasu života, jenž vzdechem vášnivým
tvá ňadra zdvih — —
Ó, vždyť je to i hlas mé duše, skloněné
u nohou tvých,
jenž ví, že dopijem se z téhož pramene
osudů svých.
Kámen
Kameny bílé, rudé, modravé
na písku spí. Ač tvrdé, libí se mi.
Den pohasne a mráček uplave,
zůstane kámen, věrný rodné zemi.
Nic, nežli tvar. Nic, nežli tíha snad.
Nic, nežli pevná, trvanlivá hmota.
Nic, nežli schopnost necítiti chlad
a ničeho si nepřát od života.
A snad se klamu. Snad i v kameni
podivná hnutí k životu se budí.
A snad i on je svět, kde v plameni
se rodí myšlenka jak v lidské hrudi.
Máchovské variace I.
Modravý vánek v údolí
cupotá s dětmi nad potoky.
A pára plyne topoly
jak mír nad zběsilými roky.
Ale pouť vzhůru k ruinám
jde vichřicí, jez výškou sílí.
A chápu: Byl jsi vždycky sám,
básníku, jehož rozblouznily
prapory mračen nad lesy.
o zuby ruin rozpárané,
propadlých věků útesy,
v zestřízlivělé věky hnané.
Jen trosky tu. Jen ohlas ech.
Jen tma, jež ze zřícenin zeje.
A vichr v ústech, ve vlasech
jak plášť tvé imaginace je.
V slunci
Ani mráčku na obzoru,
ani mráčku v srdci mém.
Cítím ještě vůni boru,
kudy včera kráčel jsem.
Větru van mi cuchá vlasy
jako měkká ruka čís,
na všem leží přísvit krásy,
jíž jsem duši svou dal kdys — —
Zmizel neklid, hoře dřímá
v bílém světle slunečním.
Ženy zjev jde zraky mýma
v úsměvu svém nejčistším —
A jak s minutami míjí,
v niterný se mění sen.
Ve snu tom s ním šťasten žiji
sluncem zalévaný den…
Otevři, neotvírej
Zaťukal někdo na dveře.
Hlas pravil mi: Neotvírej!
Jaro to nemohlo být,
je podzim již.
Láska to nemohla být,
ta neodešla.
Hlas pravil mi: Neotvírej!Zaťukal někdo po druhé.
Hlas pravil mi: Otevři, otevři!
Snad je to pozdrav z daleka,
dech palem a pomoří.
Snad je to přítel, jenž usměje se:
Buď zdráv!
Hlas pravil mi: Otevři, otevři!Zaťukal někdo po třetí,
hlas pravil mi: Neotvírej!
Láska, ta plachá je, odchází
a pravý přítel neruší,
tak vytrvalé je na světě
jenom neštěstí.
Hlas pravil mi: Neotvírej!Ticho přikrylo dveře zas.
Musel jsem, musel jsem otevřít.
Na schodech dozníval kroků hlas,
slyšel jsem někoho ze vrat jít.
Štěstí to nemohlo být,
není-li ve mně.
Jen vzduch se ještě po někom třás.
