Jako zakladatele detektivního žánru ho uznávají všichni jeho následovníci. Je řeč o Edgardu Allanu Poeovi, který se vydává ještě po 200 letech v nákladech, o kterých se českým autorům jenom zdá. Svými povídkami inspiroval Julese Verna, Kinga, Kafku a mnoho dalších.
V knize V mistrově stínu jsou kromě Poeových významných literárních prací (např. povídky Jáma a kyvadlo, Sud vína amontilladského, Maska červené smrti, William Wilson nebo Černý kocour) také eseje a úvahy těch, kteří se nechali jím ovlivnit. Jsou to vítězové ceny Edgar, autoři nejprodávanějších knih. 
Jak kniha vznikla:
Tuto sbírku vám přináší svaz amerických autorů detektivek Mystery Writers of America. Od samého počátku považovala tato organizace Edgara Allana Poea za symbol dokonalosti. Výroční ocenění, které MWA předává autorům významných knih, televizních pořadů a filmů, má podobu busty Edgara Allana Poea. Je to karikatura a nejnápadnější na ní je, že má tak velkou hlavu, až je téměř široká jako ramena. Jakožto ten, jemuž se dostalo cti tuto sbírku povídek a esejů sestavovat, si nyní uvědomuji, proč je Edgarova hlava tak veliká.
Nehodlám zde rozebírat Poeův život nebo tvorbu. To nechám na jeho následovnících. Spolu s jeho významnými pracemi zde naleznete dlouhá i krátká zamyšlení těch, kdo kráčejí v Poeových stopách. Jeho kolegů, těch, kdo se jím přímo či nepřímo nechali inspirovat. Jsou to vítězové ceny Edgar, autoři nejprodávanějších knih, mistři povídek. Od Stephena Kinga, který tak výmluvně píše o svém vztahu k Poeovi, přes Sue Graftonovou, jež láskyplně a zdráhavě skládá Poeovi poklonu, po zesnulého Edwarda Hocha, který napsal téměř devět set povídek. Všichni tito spisovatelé jsou současnými vládci světa, který Poe vytvořil. Nápad byl prostý. Dvacet hostů, které organizace Mystery Writers of America pozvala, přišlo poblahopřát Edgaru Allanu Poeovi k jeho dvoustým narozeninám.
UKÁZKA Z KNIHY
Srdce mi poskočilo radostí, protože jsem ho už viděl v moři – ale v příští vteřině se má radost proměnila v děs – neboť bratr přiblížil ústa těsně k mému uchu a vykřikl jen jedno slovo: ,Moskoeström!‘
Nikdo nikdy nepochopí, co jsem v tu chvíli prožíval. Roz¬třásl jsem se od hlavy k patě, jako bych měl prudký záchvat zimnice. Až moc dobře jsem si uvědomil, co tím jedním slovem myslí – věděl jsem, co mi tím chce naznačit. S větrem, který nás teď hnal, jsme nezadržitelně mířili do víru strömu a nic nás nemohlo zachránit!Víte dobře, jak jsme úžinu strömu přeplouvali vždycky hodně daleko nad vírem, i když bylo překrásně, a jak jsme pak bedlivě vyčkávali klidné chvilky mezi příbojem – a teď si představte, že jsme se řítili rovnou do té prohlubně, a ještě v takovém orkánu! Ale jedna věc je jistá, pomyslil jsem si, doplujeme tam zrovna v tom utišení – aspoň ždibínek naděje tu je – ale vzápětí jsem se proklínal, co jsem to za blázna, když ještě bláhově uvažuju o naději. Dobře jsem věděl, že je s námi konec, i kdybychom byli velelodí s devadesáti kanó¬ny na palubě.
Tou dobou první zuřivý nápor vichřice už ochabl, anebo jsme ji tolik nepociťovali, protože jsme klouzali před ní, ale buď jak buď, vlny, které až dosud vítr srážel, uhlazoval a zpě¬ňoval, se teď vzedmuly v učiněné hory. Také na obloze na¬stala podivná změna. Kolem nás bylo pořád tma jako v pytli, ale takřka nad hlavou se zničehonic protrhla kulatá díra a v ní bylo jasné nebe – v životě jsem neviděl tak sytou, jas¬nou, čistou modř – a tou dírou prozařoval měsíc v úplňku a tak se vám třpytil, jak jsem ho třpytit se ještě neviděl. Všecko kolem nás naprosto zřetelně ozářil – ale panebože, byla to podívaná, co ozařoval!
Několikrát jsem se pokusil na bratra promluvit, ale hukot se najednou tak vzmohl – aniž jsem chápal proč –, že bratr neslyšel jediné slovo, třebaže jsem mu z plných plic křičel do ucha. Pak zavrtěl hlavou a bledý jako stěna zdvihl ukazovák, jako by chtěl říci: ,Poslouchej!‘Zprvu jsem nechápal, co tím myslí – brzy mi však kmitla hlavou šeredná myšlenka. Vytáhl jsem z kapsy hodinky. Nešly. Ve svitu měsíce jsem pohlédl na jejich ciferník – vytryskly mi slzy a mrštil jsem hodinky daleko do moře. Zastavily se v sedm hodin! Už jsme zmeškali utišení příboje a vír strömu teď běsní naplno!
Když je loď dobře stavěná, řádně vyvážená a nepřetížená a pluje-li v silné vichřici s plnými plachtami, vždycky se zdá, jako by vlny zpod ní klouzaly – což člověku z pevniny při-padá velmi podivné. V námořnické hantýrce se tomu říká ,jízda‘.Tedy až dosud se nám jízda po vzdutých vlnách hezky da¬řila, ale najednou nás popadla jedna obrovská vlna, a jak se zdvihala, vynášela nás s sebou bůhvíkam nahoru – výš a výš. Nikdy bych byl nevěřil, že může vlna vystou¬pit tak vysoko. A pak jsme sjížděli dolů, zhoupli se, klouzali a řítili se, až mi bylo zle a tak mdlo, jako bych ve snu padal z nějaké vysokánské hory. Když jsme však byli nahoře, rychle jsem se rozhlédl kolem – a ten krátký pohled mi úplně sta¬čil. Rázem jsem poznal naši přesnou polohu. Vír Moskoeströ¬mu byl asi čtvrt míle rovnou před námi – ale podobal se tak málo denně vídanému Moskoeströmu, jako se tamhleten vír, co na něj koukáte, podobá mlýnskému náhonu. Kdybych byl nevěděl, kde asi jsme a co nás čeká, byl bych to místo vůbec nepoznal. A tak jsem s hrůzou bezděky zavřel oči. Víčka se mi sama jakoby v křeči sevřela.
