Román známého francouzského autora sleduje očima desetiletého chlapce život v útulku pro bezprizorné děti. Drsné prostředí, jednotlivé kruté osudy, beznadějná bída a otrlost jsou v suchém a přirozeném podání opuštěného dítěte podivuhodně věcné a velmi působivé.
Plně po zásluze za něj Romain Gary skrytý pod pseudonymem Émile Ajar získal druhou Goncourtovu cenu.
Mít život před sebou není vždycky nutně výhra, jak dobře ví i Momo, arabský kluk, který bydlí v šestém patře jednoho sešlého pařížského činžáku imigrantské čtvrti Belleville ve společné domácnosti s paní Růženkou a jejími svěřenci. Paní Růženka před lety pověsila nejstarší řemeslo světa na hřebík a zřídila si tajnou školku pro děti žen, které „chodí za obživou“. Když na ni však dolehne stáří, přepadne ji nemoc a jde to s ní šmahem z kopce, a na Momovi, aby se o všechno postaral.
Jeho vyprávění o paní Růžence i lidech ze sousedství je mnohdy surové a nelítostné jako sám život, který tito novodobí bídníci vedou, zároveň ale překypuje živelným humanismem a humorem. A podnes je lze číst jako zprávu o tom, že soužití a vzájemná pomoc jsou z podstaty možné mezi všemi lidmi dobré vůle, bez ohledu na původ či náboženské vyznání.
Život před sebou | Roman Gary | Přeložil Vladimír Saudek. / Vydalo Plus
Romain Gary (1914 – 1980)
byl významný francouzský spisovatel, diplomat a aviatik, který díky velké literární mystifikaci jako jediný autor v historii získal hned dvakrát prestižní Goncourtovu cenu. První v roce 1956 za román Kořeny nebes, druhou právě za Život před sebou, který v roce 1975 vydal pod pseudonymem Émile Ajar. Román vyvolal literární senzaci a už v roce 1977 byl zfilmován se Simone Signoretovou v hlavní roli.
Gary napsal na třicet knih, česky zatím vyšly: Evropská výchova, Tulipán, Lady L., autobiografický Příslib úsvitu. Pod jménem Émile Ajar Život s krajtou, Život před sebou a Soukromá linka důvěry.
Ukázka z knihy:
„Já taky jednou napíšu opravdickou knihu, se vším všudy.
Co ještě udělal pěkného ten váš pan Victor Hugo?“
Pan Hamil se zadíval do dálek a usmíval se. Rukou se dotýkal Knihy, jako by ji chtěl polaskat. Prsty se mu třásly.
„To je moc otázek najednou, můj milý…“ „Mohamede.“
„…To je moc otázek, jsem dneska trochu unavený.“
Vzal jsem Knihu do ruky a pan Hamil to vycítil a zneklidněl. Podíval jsem se, jak se to jmenuje, a vrátil jsem mu ji. Ruku jsem mu položil zase tam, kde byla.
„Nate, pane Hamil, tady, ohmatejte si ji.“ Viděl jsem, jak prsty sahá po knize.
„Ty nejsi obyčejné dítě jako ostatní, můj milý Viktorku.
To jsem věděl vždycky.“
„Jednou taky napíšu o bídníkách, pane Hamil… Najdete někoho, kdo vás odvede za chvilku domů?“
„Inš’Alláh. Určitě, protože já věřím v Boha, můj milý Viktorku.“
Už mě to trochu štvalo, protože furt mlel o tom druhém.
„Vyprávějte mi něco, pane Hamil. Vyprávějte mi, jak jste se vypravil do Nizzy, když vám bylo patnáct.“
Chvíli bylo ticho.
„Já? Já že jsem se vypravil do Nizzy?“
„Jo, když jste byl mladý.“
„Nevzpomínám si. Nevzpomínám si vůbec na nic.“
„Tak dobrá, já budu vyprávět vám. Nizza je oáza na břehu mořském s mimózovými lesy a palmami a ruští a angličtí princové tam zápolí v květinových soubojích. Po ulicích tancují klauni a z nebe padají konfety, které neopominou nikoho. Já se taky jednoho dne vypravím do Nizzy, jen co budu mladý.“
„Cože, až budeš mladý? Jsi snad starý? Kolik ti je let, můj milý? Jsi to ty, že ano, Mohamede?“
„Tak tohle neví vůbec nikdo, a kolik mi je jakbysmet.
Nejsem datován. Paní Růženka říká, že já nebudu nikdy v letech, protože jsem jiný, a nikdy mě nepřejde jiným být.
Pamatujete se na paní Růženku? Už brzo umře.“
