Obratník Raka. Millerův pornografický román pohledem George Orwella

Dnes už klasický román moderní americké literatury Henryho MIllera (26.12. 1891 – 7. 6.1980), který díky otevřeným a intimním popisům lidské sexuality, nevázanosti lidského chování byl dlouho na hraně pornografie a v podstatě je jím dodnes.

V Millerové knize a nejen v této čtete o lidech v celé jejich syrovosti života.
Píše o lidech bez budoucnosti, kteří žijí rádoby svobodně, nezávazně ve všem, co konají. V pití, lásce, sexu, meditacích, nicnedělání etc. Píše o lidech, kteří svou abnormální sobeckost vydávají za bezbřehou svobodu.
Nikdy tam ale nejsou lidé, kteří jsou ukotveni a pracují pro společnost, kteří vychovávají děti a vytvářejí základ lepší budoucnosti pro všechny.

Nemám peníze, nevím, kde je vzít, a žádná naděje mi nekyne. Jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem. Ještě před rokem, ještě před šesti měsíci jsem se domníval, že jsem umělec. Teď už se to nedomnívám. Jsem! Zbavil jsem se jakékoli literátštiny. Žádné knihy, které bych měl napsat, už bohudíky nejsou.
Výpisek z knihy

V Obratníku Raka popisuje Miller obraz svého života v letech 1930 až 1932 v Paříži, kde podobně jako Hemingway, Fitzgerald etc. se pohyboval v místní intelektuální společnosti.

Přesto je Millerův styl psaní je pro mnoho čtenářů až poetický, čtivý a objevný v nacházení souvislostí.
A proto jak kniha Obratník Raka, tak Obratník Kozoroha nebo trilogie Růžové ukřižování významným způsobem ovlivnily světovou prózu.světové prózy.

Přinášíme o knize výpisky z pera George Orwella:

"Ale čas od času se objeví román, který otvírá nový svět, a ne tím, že by odhaloval cosi neznámého, ale tím, že odhaluje, co je důvěrně známé. ...

Ale jakého druhu je ta zkušenost? Jakého druhu jsou ty lidské bytosti? Miller píše o člověku z ulice a je mimochodem poněkud škoda, že to je zrovna ulice plná bordelů. To je trest za opuštění rodné země. Člověk musí přenést své kořeny do mělčí půdy.

Exil je patrně škodlivější pro romanopisce než pro malíře, nebo dokonce i básníka, protože spisovatel tím ztratí kontakt s životem naplněným prací a zúží svůj pohled na ulici, kavárnu, kostel, bordel a ateliér.
...

Stojí za povšimnutí, že Obratník Raka nenapsal mladík. Když román vyšel, bylo Millerovi už přes čtyřicet, a třebaže od té doby napsal tři nebo čtyři další knihy, je zřejmé, že s tou první žil dlouhá léta. Je to jedna z těch knih, jež pomalu dozrávají v chudobě a anonymitě, napsaná člověkem, který ví, o co mu jde, a je tudíž schopen počkat.
...

Cesta do hlubin noci je kniha, která má určitý záměr, a tím záměrem je protest proti hrůze a nesmyslnosti moderního života – a vlastně života vůbec. Je to výkřik nesnesitelného zhnusení, hlas z žumpy. Obratník Raka je téměř přesný opak. Je to tak neobvyklá kniha, že nám připadá skoro jako anomálie, ale je to kniha šťastného člověka.
...

Po létech strávených životem lumpenproletariátu, o hladu, po tulácku, ve špíně, v neúspěchu, po nocích pod širým nebem, po bitvách s přistěhovaleckými úředníky, po nekonečných zápasech o trošku peněz, Miller zjišťuje, že ho to baví. Nachází zalíbení přesně v těch stránkách života, které naplňují Célinea hrůzou. Nejenže neprotestuje, ale dokonce je přijímá.
...

Jonášem v břiše velryby.
Jen tak mimochodem se zmíní o eseji, který před lety napsal Aldous Huxley o El Grecově obrazu „Sen Filipa Druhého“.
Huxley poznamenává, že lidé na El Grecových obrazech vždycky vypadají, jako by byli v břichu velryby, a prohlašuje, že na myšlence „útrobního vězení“ je cosi zvláštně hrůzného.
Miller mu oponuje, že jsou mnohem horší věci než být spolknut velrybou, a z pasáže vyplývá, že pro něj samého je ta představa docela lákavá. Zde se dotýká něčeho, co je patrně velice rozšířená fantastická představa.

Možná stojí za povšimnutí, že každý, alespoň každý anglicky mluvící člověk, bez výjimky mluví o Jonášovi a velrybě. Jistěže ten tvor, který spolkl Jonáše, byla ryba, a tak je také popisován v Bibli (Jonáš, 2, 1), ale děti ji většinou pletou dohromady s velrybou, a tento zlomek dětské řeči se obvykle přenáší do dospělého života – což je možná známka toho, jak silně působí jonášovský mýtus na naši představivost.
Neboť je fakt, že být uvnitř velryby je velice pohodlná, útulná a domácká představa. Historický Jonáš, pokud ho tak můžeme označovat, byl moc rád, že unikl, ale ve fantazii, ve snění mu mnozí lidé záviděli.

Je samozřejmě zcela očividné proč. Břicho velryby je prostě dostatečně velká děloha, aby pojala dospělého. Jste pěkně ve tmě, v měkce vystlaném prostoru, který odpovídá vaší velikosti, mezi vámi a skutečností jsou celé metry velrybího tuku a můžete zaujmout postoj naprosté lhostejnosti, ať se děje cokoli.
Bouře, která by potopila všechny bitevní lodi světa, by k vám sotva dolehla jako ozvěna. Ani vlastní pohyby velryby byste patrně nevnímali.

Může se třeba vyvalovat ve vlnách na hladině nebo se prohánět tmou středních moří (podle Hermana Melvilla na míli hluboko), a vy byste ten rozdíl ani nezaznamenali. S výjimkou smrti to je to nejvyšší, nepřekonatelné stadium nezodpovědnosti. ...

Vlezte si do velryby – nebo spíše přiznejte, že jste uvnitř velryby (protože tam samozřejmě jste). Vzdejte se světovému procesu, přestaňte proti němu bojovat či předstírat, že ho ovládáte; prostě ho přijměte, vydržte to a zaznamenejte.
To zdá se bude návod, který citlivý romanopisec dnes vezme za svůj.
Pozitivnější či „konstruktivnější“ román, který by nebyl emocionálně falešný, si dnes velice těžko lze představit."

Uvnitř velryby Orwell o knize Obratník Raka od Henryho Millera / 11. března 1940

Výpisky z knihy Obratník Raka:

A tohle? To není žádná kniha, je to hanopis, pomluva, nactiutrhání. Tohle není kniha v běžném slova smyslu, ne, je to prodloužená nadávka, plivanec do tváře umění, kopanec do zadku Boha, Člověka, Osudu, Lásky, Krásy…čeho chcete.
xxx

S Irenou je ta potíž, že má místo kundy brašnu. Požaduje tlusté dopisy, aby je do ní mohla strkat. Ohromnou, avec des choses inouies. A co Ilona? Ta měla píču! Vím o tom, protože nám odtamtud zdola poslala pár chlupů. Ilona – divoká oslice větřící rozkoš. Kurvila se všude, kam oko pohlédne a někdy i v telefonních budkách a na záchodcích. Koupila pro krále Karla postel a holící misku s jeho monogramem. Ležela s vyhrnutou sukní na Tottenham Court Road a dráždila se prstem. Používala svíčky, svícny a kliky od dveří. Žádný čurák v celé zemi jí nebyl dost velký…ani jediný. Mužští do ní vstoupili a zvadli. Chtěla rozpínavé ptáky, samozápalné rakety, vřelé mazadlo z rozžhaveného vozku a krozotu. Nejradši by vám ocas uřízla a nechala si ho tam navždycky, kdybyste jí to dovolili. Píča jedna z miliónu, Ilona! Laboratorní kundy a nebylo lakmusového papírku, který by se mohl zbarvit podle ní. A tahle Ilona byla navíc skrz naskrz prolhaná. Pro svého krále Karla jaktěživ žádnou postel nekoupila. Korunovala ho láhví od whisky a měla plnou hubu všivých slibů. Chudák Karel, mohl v ní akorát tak zvadnout a pojít. Zhluboka se nadechla a on z ní vypadl jak chcíplý mekkýš.
xxx

Už sto let, nebo ještě déle svět, náš svět, umírá. A za celých posledních sto let nebo tak nějak se nenašel nikdo dost praštěný, aby celému stvoření strčil do díry v prdeli bombu a odpálil ji. Svět vyhnívá, odumírá kousek po kousku. Avšak potřebuje coup de grace, potřebuje úder, který by ho rozbil na padrť. Ani jeden z nás není celistvý a přece v sobě chováme všechny světadíly a moře mezi světadíly a ptáky ve vzduchu.

To vše hodláme sepsat - vývoj tohoto světa, který zemřel, ale nebyl pochován. Plaveme na hladině času a všechno ostatní utonulo, tone nebo utone. Bude to ohromná kniha. Budou v ní oceány prostoru, aby bylo kde se hýbat, procházet se, zpívat, tančit, šplhat, koupat se, metat kozelce, fňukat, prznit, vraždit. Katedrála, opravdová katedrála, při jejíž stavbě bude pomáhat každý, kdo ztratil identitu.

Budou v ní zádušní mše, kázání, zpovědi, modlení, chvalozpěvy, bědování a žvanění a tlachání, jakási vražedná nedbalost. Budou v ní růžicová okna a chrliče a ministranti a hrobníci. Můžete m dovnitř přivést koně a cválat skrz postranní lodě. Můžete mlátit hlavou do zdí - nepovolí.

Můžete se modlit, v které řeči se vám zachce, nebo se můžete někde stranou schoulit do klubíčka spát. Ta katedrála vydrží nejméně tisíc let a nikdo víc už žádnou takovou nepostaví, protože stavitelé budou mrtví a plány jakbysmet. Vydáme pohlednice a zorganizujeme turistické zájezdy. Kolem ní postavíme město a založíme svobodnou obec. Nepotřebujeme žádného génia - génius je po smrti. Potřebujeme silné paže, odvážlivce, kteří budou ochotni vypustit duši a přibrat na váze...

Den se mírným tempem odvíjí. Stojím na balkóně Tánina domu. Dole v salóně se odehrává drama. Dramatikovi je nanic a shora jeho skalp vypadá ještě hůř než jindy. Má vlasy ze slámy. Jeho názory jsou sláma. Také jeho manželka je sláma, i když ještě lehce zavlhlá. Celý dům je slaměný.

Stojím tu na balkóně a čekám, až dorazí Boris. Můj poslední problém - snídaně - je tentam. Všechno jsem zjednodušil. Kdyby se objevily nějaké nové problémy, mohu je s sebou tahat v ruksaku se špinavým prádlem. Zahazuji všechny své sous. Nač jsou mi peníze? Jsem psací stroj. Právě dotáhli poslední šroubek. Všechno klape. Mezi mnou a strojem není žádné odcizení. Jsem stroj...

O čem nové drama bude, to mi ještě neřekli, ale mohu to vytušit. Pokoušejí se mě zbavit. Přesto jsem na svou večeři přišel dokonce o trochu dřív, než čekali. Sdělil jsem jim, kam se mají posadit, co činit. Zdvořile jsem se jich otázal, zda je nebudu rušit, ale ve skutečnosti jsem chtěl říct, a oni to dobře vědí, nebudete rušit vy mě? Nikoli, vy blažení švábi, nebudete mě rušit. Živíte mě. Vidím vás tam sedět těsně vedle sebe a vím, že mezi vámi že je propast. Jste asi tak těsně u sebe, jako jsou těsně u sebe planety. Kdybych odtud odtáhl, nezbude žádná prázdnota, v níž byste mohli plout.

Táňa je v nepřátelské náladě - přímo to cítím. Vadí jí, že jsem plný něčeho jiného než jí samé. Z mého vystupňovaného vzrušení poznala, že její cena klesla na nulu. Ví, že dnes večer jsem nepřišel, abych ji obdělal. Ví, že ve mně klíčí cosi, co ji zničí. Dochází jí to pomalu, ale dochází...
Silvestr se tváří spokojeněji. Dnes večer ji při večeři u stolu obejme. Právě teď pročítá můj rukopis a chystá se podněcovat mé ego, poštívat mé ego proti jejímu. Dnes večer to bude divná sešlost. Na jevišti už stavějí kulisy. Slyším cinkání skleniček. Až se nalité sklínky vyprázdní, nemocnému Silvestrovi se uleví. Naplánovali jsme tohle představení teprve včera v noci u Cronstadtových. Stanovilo se, že ženy musí trpět a že jeviště musí tonout ve větší hrůze a násilí, ve větším neštěstí, větším utrpení, větší bolesti a bídě.

Nikoli náhodou to lidi, jako jsme my, žene do Paříže. Paříž je prostě divadelní jeviště, otáčivé jeviště, umožňující, aby divák zhlédl všechny fáze konfliktu. Paříž sama o sobě žádná dramata nepodněcuje. Ta jsou počata někde jinde. Paříž je prostě jako porodnické kleště, které vyrvou z lůna živý zárodek a vloží ho do inkubátoru. Paříž je kolébka umělých porodů. Každý, kdo se tu v téhle kolébce kolébá, sune se zpátky do vlastní půdy; jeden se ve snu vrací do Berlína, New Yorku, Chicaga, Vídně, Minsku. Vídeň už nikde není Vídní, vyjma v Paříži. Vše se zde povznáší k apoteóze. Kolébka vydá svá kojeňátka a jejich místa zaujmou jiná. Na každém rohu se tu můžete dočíst, kde žil Zola a Dante a Strindberg a kdekdo, kdo někdy něco znamenal. Každý tu někdy nebo jindy žil. Nikdo tu neumírá...

xxx
Boris včera večer zjistil, že má vši. Musel jsem ho oholit v podpaží, ale svědilo ho to dál. Jak jen se v tak krásném prostředí může někdo zavšivit. Nevadí. Nikdy bychom se nebyli tak důvěrně sblížili, Boris a já, nebýt vší.