Řezbáři stínů aneb Ne, není almanach jako almanach

Řezbáři stínů aneb Ne, není almanach jako almanach

Třebas by to čtenáři i přepočítali, my máme zato, že jich je devadesát, a troškařit se nám nechce ani zbla: vždyť básník sem - básník tam, jako by na tom záleželo! (Pravdaže záleží, předešlým jsme chtěli říci "jen" tolik, že ne každý z publikujících v almanachu české poezie 2016 Řezbáři stínů užje básníkem, stejně jako jím nemusí být nikdy.)

A budiž vzata naše ironie na milost už proto, že jsou v knize ukázky tvorby takových řezbářů, kteří mnoho znamenají (Alena Vávrová, Zora Šimůnková, Olga Nytrová, Jan Cimický, Jarmila Hannah Čermáková) a také řezbářů, kteří velmi mnoho znamenají (Jiří Žáček, Roman Szpuk, Ivo Odehnal, Vladimír Stibor).

Zamanuli jsme si proto, že nebudeme těžit z proslulosti jmen a do almanachu nahlédneme prizmatem náhody, kdy letopočet startující mezní společensko-historickou fázi prolíná moment zrození lidského individua, příštího poety či jiné osobnosti. Upřesňujeme: ty letopočty budou dva, tvůrců sedm.

Tedy.

Finále dvacátých let - svět v depresi, zhroutily se desítky ekonomik všeho světa, americký hospodářský program New Deal zapovídá liberální politiku, obdobný program totalitářského diktátora Hitlera v konečných důsledcích vyúsťuje v druhý světoválečný běs. V množství nepatrných se do bídy rodí společensky bezprizorní a bezejmenní, a mezi nimi také ti za desetiletí životem vyvolení k poznačení kultury svátečním slovem. Též Ladislav Muška (*1928 v Semilech), též Milan Dubský (*1929 v Mnichovicích u Říčan) a s nimi Milan Balabán (*1929 v Praze).

To finále osmdesátých let se z hlediska historického neslo v duchu protikladném k tomu prvně zmíněnému: tentokrát se totalitní režimy naopak zhroutily: v Evropě i mimo ni. Letopočet 1989 si budou snadno pamatovat Luciána Křížová-Stiborová (*1988 v Počepicích), Tomáš Přidal (*1990 v Náměšti na Hané), Karel Čížek (*1989 v Ostravě) či Vít Procházka (*1988, "okres na jihu - toho času Strakonice"), všichni to nejmladší účastníci almanachu Řezbáři stínů.

(2)

Pojďme se tedy seznámit, nestalo-li se tak již dříve v časopisech, v knihkupectví či v knihovně.

V triádě řezbářů nestorů má Ladislav Muška před dvěma dalšími náskok jednoho roku, což v této věkové kategorii může být spíše nevýhodou. Myslíme si, že v případě Ladislava Mušky je to tak doopravdy. Muška se nepřidal do - co do počtu - impozantního kolektiva slovesných tvůrců krásou slova, chtěl krásou vtipu a moudrosti. Zkazil mnoho.

Výběr z aforismů Bílé myšky žel přesvědčil o tom, že život, který se za autorem vine, hrozí uvíznout v nesmyslnu. Mucha nemohl skrýt, že aforismy napsal buď jak buď již ochablý duch a že v nich není nouze o trapný nevkus: "Třecí plochy mezi partnery mohou vzniknout tehdy, když jsou muži odpírány třecí plochy." -"Skvrna na minulosti ženy se dá vyčistit stejným způsobem, jakým vznikla."

Básním Milana Dubského, byť jsou čtyři (Výčitky, Vstupování, Holubice, Modlitba), se vůbec nedaří pojmenovat "vše krásné mezi polibky a klínem" (Výčitky), jako by onoho krásného snad ani nebylo, a když autor přidá dokonce, že "někdo má srdce plné lásky / a druhý zase hrubosti. / První má v očích sedmikrásky, / druhému oči zlost uhostí" (Vstupování), to už máme dojem, že něco hodně podobného jsme přemnohokráte četli a slyšeli již při školních besídkách. To "hodně podobné" ovšem není z pera Milana Dubského. Jde o množiny banalit, kterým se v přehršli básnických pokusů tolik, tolik daří.

Milan Balabán vložil (či editor vybral) všeho všudy jedinou báseň, která ovšem dala vhlédnout do dílny tvůrce těšícího se snad z nejlepší duchovní kondice mezi veterány. Balabán nazval svoji báseň Jsem živočich čekající na pohlazení v chladném ránu a útvar osciluje na rozhraní uměleckých pokusů Balabánových vrstevníků a pokusů nejmladších adeptů přízně Mnémosyné. Balabán se nerozpakuje dotýkati se i hovorové a dokonce i slangové češtiny. Čím se od svých generačních druhů sympaticky odlišuje, to je práce s motivem tepla a (dívčí) ruky.

(3)

Také Luciána Křížová-Stiborová vložila do Řezbářů stínů pouze jeden básnický pokus - Báseň k období honu. Dovolme si v té souvislosti něco statistiky. Báseň má třináct řádek, v kterých se znak duše objeví třikrát, z toho dvakrát je to duše nevinná. Mezi dušemi pak maliní, smrčina, kamení, louka, pole, bažina, střevlíci, travnatá stráň a mez. Co do výčtu se nám to zdá přese všechno málo, mělkého však dost.

Méně skoupí na slovo jsou Tomáš Přidal (básně Cennost, Zranitelnost, Pohyb, Lépe mlčet než blábolit) a Karel Čížek (ten "přinesl" tři básně bez názvu). Přidal a Čížek jako by se domluvili, jak budou demonstrovat, že poezie neomlouvá alogismy a tím spíše že je netoleruje. Z dílny Přidalovy: "Myšlenka / myslícího novorozence / je stejně / nesouvislá / jako toto / tvrzení, / ..." (Lépe mlčet než blábolit). Od psacího stolu Čížkova: "Zhořklo dívčí tělo / a jako malé dítě zapomnělo, / že nikdy všechno nevíš o světě." Tělo zhořklo. Tělo zapomnělo. Tělo zapomnělo jako malé dítě. "...za stromy se krčí tváře známé..." Neviděli jsme dosud skrčených tváří. Nicméně slyšíme na Čížkově psacím stole "Srdce zvoucí / K prohledání / Svých komor // ..." (Zranitelnost) a vlasy se nám ježí z Čížkova poněkud morbidního a laciného pokusu o efekt: Cennost: "Strážkyně / Dala hlas / Jako slib // Střeží / To nejcennější // Život... // Z lůna / Oběšené ženy".

Ačkoli leckterého čtenáře mohou přivést do rozpaků verše "co nesníme, propijí / andělé spermií / v nebeské rakiji" (Opět a napořád), platí, že v mikrokomunitě nejmladších účastníků almanachu vyniká básní Karlovi Vít Procházka, sebe sama označující za principála, pokleslého recesistu, básníka periferie...

Básnickým tvarem Karlovi Vít Procházka překonává limitované umělecké možnosti vrstevníků námi již jmenovaných. Těch nejbolestnější slabinou jsou spíše sporé dispozice intelektuální.

Není od věci o báseň Karlovi se podělit.

"Jak dostal jsem se do těchto míst? / S vojskem zarmoucených, truchlivými prapory / sešikovaných pro Tvou chvíli / Strašný okamžik - už podle stejnokroje / a nech si svoje "černá nevyjde nikdy z módy" // Protože Ty jsi vyšel / do závějí věčného rozbřesku / za obzory trápení / co také bývalo Tvým // Z našeho světa jsi vyšel // Jak dostal jsi se z těchto míst? / Nevěřím, že omrzel Tě TEN boj - / proti nářkům v přesile / Boj za radost s ručením omezeným / Už je náš, už zase... // Říkají nám "pozůstalí" / Asi, že zůstáváme / Asi, že vzpomínky někteří / nepočítají / Z našeho světa jsi vyšel".

(4)

Autorů, které známý a nesporné zásluhy mající editor Vladimír Stibor v mnoha sbornících už uvedl do národní bibliografie, jsou zástupy. Jak je zřejmé z almanachu zatím posledního (Hradec Králové: Milan Hodek, 2016), každá sláva polní tráva neboli (chce-li trpělivý čtenář) není všechno zlato, co se třpytí. Nad Řezbáři stínů nemůžeme nezalitovat, že davu publikujících odpovídá povětšinou velmi skromný průřez, respektive "průřez" tvorbou, takže je neskonale obtížné udělat si názor na úroveň každé osobnosti, její umělecké produkce tím spíš.

Jak mnoho si troufáme, když nemáme zábrany vzkázat do Počepic: "Již méně almanachů, teď raději méně."