Mořic Klein: Protější svahy. Krajina, chůze a fenomén času

Básně jsou zabydleny i zalidněny postavami s krevnatou historií, krajina má zcela originální podobu. Klein je totiž autorem, jehož tvorba vyrůstá z jedné lokace, je ukotvena do okolí dvoj-města Sedlec-Prčice, a v jehož textech vystupují na scénu zcela konkrétní jména vsí, měst, hospod, lidí, knih.
Není však milec sentimentálních regionalistických piruet. Svůj domov, region a okrsek způsobem uchopení překračuje, dotýká se základních lidských dramat a jako trpělivý pozorovatel proniká pod povrch geologických i paměťových desek.“

„Jak název evokuje, autor v textu propojuje zdánlivě protilehlé polohy a žánry, verše, zápisky, sny, cestopisné črty a povídky v jeden celek. Ústředním tématem celého textu je krajina, chůze a fenomén času; paměť míst, návraty a ohledávání vlastní minulosti a v neposlední řadě konfrontace malých i velkých dějin se vzpomínkami."
Miloš Doležal

Mořic Klein (*1976)
Básník a prozaik. Knižně vydal zápisky o pobytu v USA Otherside (2008), komponovaný výbor z básní a drobných próz Ostatky (2014) a sbírku inspirovanou prostředím dětského domova Cikánov (2017). S rodinou žije ve městě Sedlec-Prčice. Učí na gymnáziu češtinu a společenské vědy. Nejraději se potuluje po svazích takzvané Čertovy hrbatiny, vysedává v místních hospodách a zase se potuluje.

Mořic Klein / Protější svahy / www.dauphin.cz / 2021

Ukázky:

I. Rozptýlená sousoší

(***)
Rozptýlené sousoší
každé ráno
po městečku vidím stát,
dvě sochy na mostě,
Florián svatý
a svatý Jan z Nepomuku,
a třetí postava
na svém místě před kostelem
ohlíží se do všech stran
po kolem projíždějících autech,
občas mává,
občas halekavým hlasem mluví
nejčastěji o počasí,
Václav Šveců,
nejmladší ze čtyř
Pánem Bohem poznačených sourozenců,
s kamenně stálým úsměvem,
s kamenně stálou rádiovkou nad úsměvem
ve všední den
před sedmou hodinou ranní,
v neděli před osmou
míjím ho tu
a zdravím
před tím, než přijedu k mostu,
nad kterým
jako živí postávají
ti poznačení další dva

(***)
Dotočila se zeměkoule v glóbu,
čaj dohoupal se v bocích konvice,
jen po mně se pořád něco chce

Žena a děti už za dveřmi spí,
až když už můžu, nemůžu spát
Déšť fluše na okno. Za oknem hřmí

Ještěže maličké trenýrky kluků,
na které před šňůrou dlouze civím,
proměňují mě,
až jsem zas někým ale úplně jiným

(***)
Moje žena
mohla by být policejním vyjednávačem,
mohla by vyjednávat s masovými vrahy,
s psychopaty,
sociopaty,
i s teroristy,
napadá mě, když poslouchám,
jak po telefonu
trpělivě
a dlouho
domlouvá
s mojí tchýní,
jestli by na den nepřijela
pohlídat nám nemocné děti

(***)
Žijeme životy
od rána k večerům
střásáme mrákoty,
zas uleháme ke svým snům

Střásáme viny
na blízkých, na dětech,
jsme stvořeni z hlíny
a blátem cítit je náš dech

(***)
Dala mi číst
svoje básně

Je mladičká,
moje studentky
jsou prostě takové…

Blízká mi je

Píše v nich o nocích,
ve kterých poprvé poznává,
že může být někdo,
kdo je důležitější
než spánek

Já pak uprostřed noci
probouzím se
vedle své ženy:

co pro ni
může být důležitější
než spánek
příliš krátký?

 

Pak v podmračeném podvečeru
nečekané
zaklesnutí v objetí
nedaleko od dřezu
s mokrými dlaněmi
od jejího těla
lehce odtaženými