Svět. Civilní poezie Vladimíra Martince

Civilní poesie, vyrovnání se životem na poli zvaném svět.
Vladimír Martinec (* 1934) po absolvování gymnázia nastoupil jako pomocný dělník do strojírenského průmyslu. Později vystudoval univerzitu a věnoval se výzkumu a ochraně kulturního dědictví. Po přípravě několika rukopisů začal ve stáří publikovat. Dosud vydal Misa est, Dauphin, 2012, Rodina, Dauphin, 2013

Svět /  Vladimír Martinec / vydal Dauphin, 2014 / www.dauphin.cz


Ukázky:

Evoluce

Nejde o to veršovat,
ale i myslet;
až do údivu.
*
Vědci říkají, že prý by se nic nepovedlo,
kdyby se vývoj jen nepatrně odchýlil,
třeba jen o desetinu miliontin;
jenže on se neodchýlil.

Ontologie

Jediný bod
byl kumulací prostoru a času,
a pak prásk.
Najednou miliardy galaxií.
A kam už jsme nedohlédli,
tam byl Bůh.

Dva sousedi se handrkují o mez.

Hmota

Mega, giga, tera, peta,
mikro, nano, zepto…
Čtěte to pomalu:

Ze Země k našemu Slunci je sto padesát milionů kilometrů;
a jen naše Galaxie o průměru sto tisíc světelných let
(světelný rok měří skoro deset trilionů kilometrů)
má tři sta miliard hvězd.

V dosahu našich dohlédnutí je už přes třináct
    miliard světelných let;
a v tomto prostoru je na sto miliard galaxií;
a mnohé mají až k tisíci miliard hvězd.
Dá se to vůbec představit? Nedá.

A přitom kdo ví, jestli platí teorie relativity.
Co když platí teorie strun, nebo teorie membrán;
a za vemírem jsou další vesmíry
v nepoznaných dimenzích?

Nechte to koňoj.
Stejně v tom našem světě vidíme sotva pět procent vesmírné
hmoty
a ostatní je jenom vypočítané:
23 % je neviditelná hmota, jejíž přitažlivostí to drží pohromadě
a tři čtvrtě vesmíru tvoří temná energie zodpovědná za jeho
rozpínavost…
Vznikne pak nový svět?
Je vesmír organismem, který dýchá?
Zase se smrskne a bude Velký třesk?

Radši to opravdu nechejme koňoj
a vraťme se na Zem:

Hmota je složená z molekul, ty z atomů,
atomy z neutronů, protonů a elektronů
a dalších subatomárních částic,
například kvarků (velikosti 10− 18 m,
to je nula a za desetinnou čárkou sedmnáct dalších nul)
a  kvazičástic a antičástic a virtuálních částic…
A tahle hmota je jen zhuštěnou energií vířící v časoprostoru,
(s fotony a gluony, kvanty a vlněním)
a některé částice můžou být současně na více místech…
Fyzici se dokonce snaží oddělit od prostoru čas.

Nechme to koňoj,
stejně je to nepředstavitelné.

A Země?
Za čtyři miliardy let na ní život stvořil miliony živočišných druhů
a mezi nimi člověka; sedm miliard lidí
(tedy já, ty, každý jedinec, jsme vlastně kladné nic);
a přitom každý lidský mozek má deset miliard buněk,
s informací z 3,2 miliardy vazebných párů;

je to ta nejúplnější komplexnost na Zemi
a my ji ve velkém zabíjíme,
vraždíme se kvůli majetku a moci,
necháváme každou vteřinu zemřít hlady dítě…

A tváříme se jakoby nic,
jako by se nás to netýkalo,

jako by…

Ale ono se týká,
mne i tebe se to týká,
neseme zodpovědnost za jedinečnost člověka,
za lidstvo, za sebe, za každého,
neboť právě o nás tu jde,
nás, co se tak hloupě děsíme smrti,
otročíme osudu,
budujeme kariéru,
pachtíme se do úmoru,
jen aby bylo k stáru na léky.
A nakonec zemřem na choroby z povolání…

Copak to dává smysl?

Ne. Pokud nevěříme v Boha,
život sám o sobě postrádá smysl,
ale můžeme a musíme mu ho dát,
naplnit svůj život prací
a láskou.

Prací a láskou.
Četli jste to pomalu?

Kréta

Gaia kdysi naházela kameny
na hranu tří zemských desek,
a vznikla Kréta.
Sem schovala maličkého Dia.

Dospělý,
proměněný v bělostného býka se zlatými rohy,
modrým mořem na hřbetě si vezl princeznu
a vnímal její horký klín.

Byl nedočkavý.
A kdo by nebyl.
Oba byli nedočkaví.
I počali krále.

Lidé tu žili v míru. Tisíc let!
Ctili ženy, kreslili fresky,
stavěli paláce s klimatizací a koupelnami,
učiněný ráj,
dokud to nepohřbila sopka;
patnáct set let před Kristem.

My, Středoevropané, jsme teprv o dva tisíce let později
stavěli chýše s udupanou podlahou a učili se válčit;
a pak za dalších tisíc let jsme vytvořili totality.

Predikce

Před prvním tisíciletím vznikaly říše,
ve druhém státy.
Ve třetím databáze.

Říše se rozpadly první,
státy potom,
a databáze nakonec.

Bylo vymalováno.

Hra

Kdysi jenom hra,
slovíčka na hraní:
domovy bezdomovců,
svěcené svíce,
hra havranů na zmrzlém lánu,
hra hravých slov,

verše do šuplíku
a sny o svobodě.

Moralita

Bylo by dobré nebát se a nekrást.
Za komunistů, kdo nekradl,
okrádal rodinu.
A my bychom teď chtěli
po lidech mravnost?

I tak žijeme v nejlepším
ze všech světů, které známe.
To věděl už Voltaire.

Úděl

Napůl nenávist a napůl lež:
totalita.

Byl to systém bezpráví a strachu,
poprav, lží a zoufání,
a v tom jsme žili.

Komunisti

Zakázali říkat pravdu.
Všem, i sami sobě.
Z maminky se stala dělnice,
mě nepustili studovat
a poslankyni Horákovou popravili
(popelem mrtvé sypali silnici
a mysleli, že to je třídní boj).
Čeští komunisti.

Trauma

Všichni předstírali podle příkazu,
že to vypadá tak a tak.
Věděli sice své,
ale báli se.
Je to dost dávno,
ale toho strachu se už nezbavíme.

Bázeň

Povedlo se jim to.
Báli jsme se každý každého;
každý patnáctý byl fízl.

Napořád se bojíme:
že jednou nás budou zase zavírat
a odnese to syn
a jeho syn a syn toho syna,
neboť oni jsou mstiví
až do čtvrtého pokolení.