Jan Martinec kombinuje vzpomínky na známé i pozapomenuté kulturní osobnosti se zajímavými úvahami o české a německé kultuře 20. Století, ironická reflexe „bohužel tak velkého století“ s neobyčejně lidským humorem, s nímž se Martinec zmocňuje každého tématu.

V této knize poznáváme jeho osobitý rukopis a přesvědčení, že život stojí za to žít jak v době stojatých vod, tak i v době otřesů a krizí.
Hodnotu života totiž vytvářejí ony zápasy o přítomnost a budoucnost. Martincovy vzpomínky nejsou vůbec knihou obrácenou do minulosti. Jan Martinec se dožil téměř osmdesáti let a až do konce života se stále zajímal o všechno kolem sebe, o zahraniční dění, o ekonomiku, o velké změny, které se na konci osmdesátých let daly do pohybu.

Pokud události z historie srovnáte s dneškem, pak je kniha velmi poučným čtením o tom, jak se lidé v čase a ve společnosti skoro nemění. Mohu říci s naprostou jistotou, že každý, kdo poctivě hledá v historii, nachází stále nové věci, o nichž budeme mít pocit, že jsou nepravdivé, nepřesvědčivé či nepříjemné.

Nejlepší dramatik je život / Jan Martinec

Ukázky z knihy:

Byl, žil zámecký pán.
Vysoké šlechtě smrděl hnojem.
Zemané, kteří se snažili v potu svých mozkových závitů získat co nejvíce plodů ze svých tvůrčích lánů ho obdivovali. Přinejmenším.
Lid obecný ho považoval za svého pohádkového krále.
Dětem připomínal silou a moudrou dobrotou bernardýna.
Nejpodivnější ovšem je, že nežil v nějakém dávném, zašlém věku, ale v létech 1915 až 1970.
Byl to český spisovatel Jan Drda
V pětadvaceti se stal klasikem knihou Městečko na dlani. Po svém zrodu v brdských lesích působilo toto dílo v počátcích okupace německými fašisty jako pulzující srdce, které brdskými lesy vždy znovu okysličovanou krev posílalo jako dar naděje do žil milionů českých čtenářů.
Po krachu uchvatitelů mu bylo celých třicet let.
V Národním divadle uvedli jeho více než aktuální komedii Hrátky s čertem.
Na sklonku jeho života, po dalším znásilnění naší země, šla z repertoárů, protože diváci četnými "nemístnými" potlesky opět nadržovali lidem proti Belzebubovi a jeho spřízněncům.

Nechám zatím stranou úspěchy a zklamání i vlastní omyly, jež mu bylo souzeno protrpěti. Jistě za mnoho jiných mu děkuji za to, že v pětačtyřicátém zabral zámek Dobříš pro naše i zahraniční písmáky. Díky, Honzo, za tvou vytrvalou lásku k Pobrdí, k jeho rybníkům, tykadlům bohatství, kterým českou zemi v šestnáctém století obdařil pan Jakub Krčín z Jelčan, za lásku k rozmanitým jehličnatým i listnatým lesům i lesíkům, ke kopcům, co z dálky vypadají mnohem vyšší než jsou, k rovinám, které nečekaně klesají k Vltavě.

Mne se ujali prozaik Josef Sekera, jehož nejúspěšnější román Hliněná vesnice překypuje láskou k Romům, a básník Jan Noha, vždy znovu pro svou upřímnost upozaďovaný dogmatiky, vždy znovu vyzvedávaný jako dělnický bard. Měl jsem už po premiérách svých dvou prvních - nevalných - her v profesionálních divadlech. To umožnilo Sekerovi a Nohovi prosadit, abych se stal kandidátem Svazu československých spisovatelů. Byla to nezanedbatelná morální pomoc, šance, abych dostal pevnou půdu pod nohama. Našli se další přátelé, kteří pomáhali, ale také křiváci, jejichž hlavním obsahem života je snaha připostrčit člověka, aby spadl do močálu, kde ho omámí jedovaté páry násilí a nenávisti, ještě než se může vydrápat na druhý břeh.

Tehdy už bylo v plném proudu, že si kdekdo "vylepšoval" třídní původ.
Syn fabrikanta napsal do životopisu, že pochází z maloburžoazního prostředí, syn velkostatkáře, že jeho rodiče byli prostými rolníky. Nejlépe to chytali potomci prostitutek a pasáků, kteří nevlastnili za republiky ani za války výrobní prostředky.


Vladimír Neff těmito kejkli pohrdal - zdánlivě je nebral na vědomí.
Naopak! Nikdy nezapřel, že pochází z gründerských předků. Byl ovšem příliš vzdělaný, moudrý a zvídavý, aby nepostřehl, kam jde vývoj, aby neviděl své vlastní předky kriticky. To byla živná půda pro jeho nejslavnější dílo, pro pentalogii, ve které vývoj české buržoazie popsal pravdivě a poutavě. Vynesla mu kromě závisti to, že se pro čtenáře stal národním umělcem s malým začátečním písmenem. Tento neformální titul má mnohem větší cenu než ten, který je podle dekretu uvozován velkým "N". Teprve ke konci života, po novém a novém ponižování, mu mocní přidali tento titul. Neodpouštěli mu nikdy, že ve všem vždy zůstal svůj.

V srpnu 1945 jsem se stal referentíkem v Ústřední radě odborů, kde jsem pracoval do roku 1948.
S radostí tedy mohu označit za hloupou lež, že mnoho historiků a "historiků" od roku 1989 tvrdí, že aparát odborové ústředny tehdy opanovali komunisté.
Měli jsme tam tři závodní organizace, sociálně demokratickou s pěti sty, národně socialistickou se dvěma sty a komunistickou se třemi sty členy. Jaképak tedy diktování!
Pravda je ovšem, že mezinárodní věhlas Zápotockého měl nemalou váhu. On ji používal k tomu, že zejména nám, příliš horlivým komunistům, znovu a znovu říkal:
"Chcete-li něco prosadit, neargumentujte tím, že je to podle usnesení strany a vlády. Snažte se lidi přesvědčit o tom, že to, co na nich chcete, je v jejich nejvlastnějším zájmu."
Jsem dodnes hrdý na to, že mě v duchu toho pravidla sice dvakrát pochválil, ale také že mi šestkrát vynadal.

V druhou nebo třetí srpnovou neděli jsme se s Aničkou probudili poměrně pozdě. Když jsme krátce po půl deváté slezli z věže, viděli jsme v levém rohu nádvoří, před jídelnou něco, co se podobalo špatné operetní inscenaci. Několik paniček mistrů a velmistrů se v drahých letních šatech a zástěrách ohánělo košťaty. Zametaly dávno vymetený chodník. Možná, že by komedie tohoto dne bývala méně pobuřující a groteskní, kdyby Jan Drda nebyl zrovna mimo republiku, takže nemohl zasáhnout.
V jídelně nám došel smysl tohoto "proletářského" mumraje. Dozvěděli jsme se, že na odpoledne je ohlášena návštěva člena spisovatelského svazu, vedlejším zaměstnáním prezidenta republiky Antonína Zápotockého.