Civilní poesie o lásce, o lásce k synovi, o lásce k rodině, tedy poesie témat dnes avantgardních, neřku-li téměř punkových.
Vladimír Martinec (*1934)
po absolvování gymnázia nastoupil jako pomocný dělník do strojírenského průmyslu. Později vystudoval univerzitu a věnoval se výzkumu a ochraně kulturního dědictví. Po přípravě několika rukopisů začal ve stáří publikovat. Dosud vydal Misa est, Dauphin, 2012.
Vydává Dauphin: www.dauphin.cz
Ukázka
I. Syn
Postavil jsem dům,
zasadil strom
a zplodil syna.
Samé nedodělky.Je smutné,
že mě přehlíží.
Ale jsem šťastný,
že žije.Narodil se
Nešlo to,
nejdřív jsem musel dostavět dům.
Pak jsme se o dítě snažili několik let.Marně.
Manželka chtěla mé vyšetření.
Šel jsem.
Ošklivá doktorka, ošklivé obrázky, ošklivé WC,
zlatý mikroskop.Potence přiměřená věku.
Potom mé ženě srovnal lékař páteř
a narodil se syn.Dala mu jméno po první lásce.
Maličký
Když se nám narodil, bylo mi přes padesát.
Toužil jsem tisknout to tělíčko na nahé tělo,
pokožku na pokožku,
heboulinkou, růžovou,
já jen jeho a on můj,
a tulili bychom se.Ale, říkal jsem si,
třeba brzo umřu,
nesmím mu vytvářet pouto.A tak jsem nevytvářel
a odpíral si,
zoufale si odpíral,
ale dnes vidím,
byla to chyba.
----------
Zpočátku ani nelezl.
Říkali jsme mu „Ferdulásku“
a kladli ho zádičkama na stůl,
a on už tenkrát přečůral celou místnost
a ještě k tomu do zatáčky.
Inu génius.
----------
Čekali jsme na první slovo.
Máma nebo táta?
A on se postavil na parapet okna,
tlapičky opřel o sklo
a zřetelně pronesl: „Auto“.
Optimista
Už trochu chodil a viděl na stůl.
Vylezl na gauč, postavil se a upad.
Tázavě se ohlédnul a já se směju,
znova se postavil, naschvál upad
a rozesmál se.
Je po mně.Líhával v postýlce
s dekou přišpendlenou,
aby se neodkopal.
Špatně usínal,
svět byl tolik zajímavý!Vymyslel jsem mu ukolébavku,
sentiment na tři akordy,
a přemýšlel, co z něho bude.
Svědomitě zavřel oči,
pak najednou otočil hlavičku,
podíval se na mě,
usmál se,
a usnul.
Hory
Jeli jsme lyžovat do Krkonoš.
Měl jsem ho na klíně a ukazovali jsme si
kostely, náměstí, hory ...
Pak se ho ptám, jestli by trefil.
„Trefil,“ povídá nadšeně, „stál tam traktor.“
----------
Maminka mu nosí lyže,
chlapeček hopsá dvacet metrů napřed,
a rodiče lapají po dechu opřeni o strom.Komentuji to.
Maminka komentuje mě.
Náš první výchovný spor.
----------
Večer se vydáme na procházku.
Jdem mrazem po úbočí hory,
a on neustále povídá,
šumí jako potůček,
a já říkám: „Hm.“ „Vážně?“ „Tak vidíš!“
A on pořád a pořád povídá,
jak si jednou koupí samopal.
*
Už sjíždí svah lesem.
Chce být dobrý.
Chce abych byl lepší.
Jenže já se bojím,
je mi přece jen šedesát,
ale nakonec jedu.
I kdybych se celý zlámal
a nepřežil to,
budu jeho hrdinou.Televize
Jako dítě (měl své úspory)
si koupil tonfu, (to je policejní obušek)
a pak donekonečna uvažoval,
jestli se ubrání skinheadům s řetězy.
Bylo mu šest a mně šedesát,
a nikdy nás nikdo neohrozil,
ale on se bál jít večer ven
a tulil se k mamince
u televizní detektivky.Maminku těšilo
když se s ní chlapeček dívá,a tak dřív nežli Hamleta
viděl syn desítky současných vražd,
a pak měl strach
i z růžové vaty na špejličce.
Selhání
Nedohodli jsme se; žena ho brala na nákupy,
a kupovala mu bonbony a čokoládu …
Nechtěl jsem jenom trestat
a slíbil jsem mu, že mu vždycky koupím totéž.
Brzy to prokouk.
Měli jsme zásadní výchovný spor,
a nakonec jsem celou výchovu vzdal.Bylo to nejhorší rozhodnutí mého života.
Restituce
Zrestituoval jsem na vsi stavení
s ukradenými lustry a odmontovanými vypínači,
spáruji stropy
a na syna nemám čas.Nosím si vrtačku v ruksaku přes les.
Já jdu první,
za mnou kráčí mrňousek,
nakonec maminka.
A syn mi celou cestu povídá
o střelných zbraních,
jako tenkrát na horách.
Školy
Uteklo to jako voda.
Už má spory s učitelkou,
už dělá zkoušky na gymnázium,
(přes půl roku jsem ho učil:
pravopis, stavby, styly, umělce, vynálezy),
nevzali ho.Dvě hodiny jsem pak opisoval výsledky,
dvě hodiny to propočítával,
půl dne sháněl informace,
pak jsem podal odvolání.
Nakonec ho přijali.
----------
Neumím mu to vysvětlit.
Už na druhé škole bojuje s profesory,
přesvědčený, že ví víc.Neumím mu vysvětlit,
že bojovat má smysl,
jen je-li naděje.Nebo za „vyšší princip“.
Teenager
Teenager mi řekl:
„No bodejť,
ty se svejma dvaceti práškama
seš typickej hypochondr.
Cha, cha, cha,“ dodal,
„a večer jsi je dokonce vypliv,
aby ses přesvědčil,
jestli jsou všechny.“No řekněte,
nerozesmálo by vás to?
