Nadčasový Jan Drda. Z hlediska vyššího principu mravního o udavačství, o nejubožejším lidském konání

Drda Jan Vyšší princip

Jan Drda ve své povídce vypráví příběh, odehrávající se za německé okupace, za protektorátu (1939-1945). Je o udavačství ve školství, kdy studenti za názor byli nejenb zavřeni, ale dokonce popraveni. Přesto si dovolím tvrdit, že kniha je nadčasová, zvláště dnes, v době nastupujících nových totalitních pokusů o ovládnutí společnosti.

Povídka Vyšší princip je součástí 11 povídek knihy Němá barikáda z roku 1946.
Tedy v době, kdy lidé velmi silně cítili téměř 5 let kruté totality, kdy v novinách vycházely seznamy popravených za to, že ať už fakticky nebo údajně schvalovali atentát na Heydricha nebo projevili svůj nesouhlasný názor na německou okupaci nebo válku. Ta doba s komunistickým nástupem neměla nic společného. Převládala jednoznačně touha po míru a lepší, spravedlivější společnosti. Komunistický převrat nastal až v roce 1948.

Jan Drda se vrací v povídce Vyšší princip k tomu nejhoršímu, co přináší jakékoliv totalita.
K cenzuře názorů, udávání a ke stíhání lidí za jakýkoliv projev, která nekopíruje státní totalitní propagandu a propagandu státem schválených medií.
Důsledkem jsou vždy mediální dehonestace, vyhazování z práce, ze škol, dochází k jejich policejnímu pronásledování nebo dokonce k jejich popravám. Tak jak to popsal Jan Drda.

Postavit se proti udavačství není pro mnoho lidí jednoduché, ale je to jediná cesta, jak se podívat sám sobě do oči.
Udavačství je nejhorší a nejubožejší projev pomstychtivosti, zákeřnosti a zbabělosti. Je to morální dno člověka.
Udavači by ale neměli zapomínat, že budou vždy odměněni dvakrát. I když ve své době mohli považovat udávání za nahlašování.

V roce 2022 vyzývala občany k udávání dokonce vláda ČR premiéra Fialy.
A taky tomu říkali "nahlašování".

albatros axioma cenzura riha
Vlevo: Fiala s předvolebním slibem. / 2021
Vpravo: Screenshot z vládního webu branmecesko.cz po volbách / 2022

Ukázka je z vládního webu branmecesko.cz:

"Nahlásit dezinformace není práskačství. Možná ti není příjemné někoho „nahlašovat", uvědom si ale, že lži ve veřejném prostoru jsou nebezpečné. Na dezinformace upozorni standardním způsobem na dané sociální síti, trestné činy neváhej nahlásit Policii ČR."

Jinými slovy. Podobně nahlásil někdo své spolužáky v povídce Jana Drdy, protože byl přesvědčený, že dělá dobrou věc nebo se tak chtěl zbavit někoho, kterého neměl rád.
A nechal je vlastně popravit.

Němá barikáda / Jan Drda / Praha 1946

Povídku napsal Jan Drda podle skutečné události,
která se odehrála v době heydrichiády na gymnáziu v Příbrami v roce 1942.
Učitel, klasický filolog, se skutečně o politiku nezajímal, ale tváří v tvář bezpráví našel odvahu a sílu k statečnému postoji, skutečně existoval. Byl o tom dokonce natočený dokument:



Ukázka z knihy:

V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po černých neštovicích, s aktovkou věčně zatěžkanou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou. A třebaže pro svůj zevnějšek sváděl k přezdívkám tak mnohým a trefným, i na této škole jej pokřtili tak jako na všech předešlých, jimiž za dvacet let své učitelské činnosti prošel.


„Vyšší princip“ říkali mu hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas docela překryl jeho občanské jméno.
„Vyšší princip ... ehm ... mravnosti, jejž si musíte osvojit, studenti, vám prostě nedovolí počínání tak směšně podlé, jako jest opisování od sousedů,“ pravil toho dne nad modrofialovými sešity latinských kompozic. Tak soustředěně promýšlel v posledních dnech jednotlivé věty úkolu, jímž chtěl v této septimě uzavřít celoroční práci, že ostatní svět, třeba pln strašných událostí, míjel bez povšimnutí jeho sluch i jeho ducha.Leč právě když zvedal kostnatý, inkoustem věčně potřísněný ukazovák, se starodávnou důstojností ohlašuje, že bude diktovat první větu, enuntiationem primam, ozvalo se nervózní zaklepání a úzkou škvírou dveří chvatně přivíraných vešel ředitel ústavu.
Dusil se nějakým strašným přetlakem, zhroutil se zády na dveře, jako když přemáhá mrtvičnatý záchvat, a mdlým mávnutím ruky naznačil žákům, aby zůstali sedět.
„Ó Sparťané, já spěchám od Thermopyl!“ zašeptal septimán Ryšánek svému sousedovi Moučkovi, snaže se vtipem potlačit vnitřní vzrušení, které ho v tu chvíli rozrazilo. Ale Moučka, bledý, znervóznělý náhlou předtuchou, docela přeslechl kamarádovu průpovídku.
Bezúčelně namočil pero a stejně nesmyslně je položil nad horní okraj sešitu. Násadka se začala kutálet po čisté stránce, třísníc ji při každé obrátce mokvavou černou stopou.


„Havelka ... Moučka ... Ryšánek – pojďte se mnou,“ ozval se ředitelův hlas, vysílený vzrušením. Kolega Vyšší princip, jehož zdvižený prst, připravený k diktandu, ustrnul při tomto překvapení v nepřirozené poloze, se důrazně ohradil:

„Pane řediteli, chystáme se právě k latinské kompozici ... a tu z vyššího principu ... nepřítomnost právě těchto žáků ...“
Tři septimáni zmateně vstali, chrastíce učením. Rozhlíželi se po kamarádech, jako by hledali znamení svého příštího osudu, a všem stejně tanula na mysli ostrá vzpomínka na včerejší pošetilou debatu na plovárně.
Ryšánek, neúnavný hovorka třídy, utrousil tichou poznámku:
„Tak zas jedna kóna v suchu!“

Řediteli bylo nesnesitelné prodlévat dál ve třídě. Rychle vyšel na chodbu. Ale kolega Vyšší princip, rozrušen představou, že právě tři z velmi dobrých žáků, na jejichž latinské formulace byl s dětinskou žíznivostí zvědav, budou nepřítomni, rozběhl se za ním, zjitřeně gestikuluje.

V této vteřině pohlédli septimáni Havelka, Moučka a Ryšánek, přistupující už ke dveřím, svému osudu naplno do tváře. Průhledem dveří bylo vidět, jak proti velkému světlému oknu chodby stojí tři muži v kožených šedozelených kabátech. Moučka se ohlédl do třídy, celou ji objal úpěnlivýma očima, jako by nepřipraven prosil o nápověď na strašnou otázku. Na čele mu vyrazily zřetelné krupičky potu. Franta Havelka, jenž sedával v první lavici, se ještě jednou rozběhl k svému místu, vyděšeným, zrovna nepříčetným pohybem zašoupl víčko kalamáře, a zas se vrátil k Ryšánkovi, který už sahal na kliku. Bez ohlédnutí. Bez rozloučení.
Když za nimi zaklaply dveře, všem zbývajícím septimánům přejel po zádech mrazivý dráp hrůzy. Neboť byl červen 1942.

Kolega Vyšší princip se vrátil do třídy za pět minut. Nohy se pod ním chvěly, že sotva došel ke katedře. Zhroutil se na židli, sevřel své obrovské vypouklé čelo kostnatými prsty, a dočista přejinačeným, dětsky naříkavým hlasem tiše bědoval:
„Neslýchané ... Neslýchané!“

Pak se přece jenom vzmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal:
„Vaši ... vaši ... spolužáci ... byli zatčeni ... Jaké absurdní ... nedorozumění ... moji ... moji žáci ...“
O sedmé večer pouliční rozhlas, jenž rozkřikoval jména těch, kdo byli toho dne zastřeleni pro schvalování atentátu, vyslovil hroznou jistotu: František Havelka, Karel Moučka, Vlastimil Ryšánek.

Mlčky, neschopni pronést jediné slovo, sešli se profesoři už po sedmé ranní ve sborovně. Červnové slunce padalo na desku konferenčního stolu. Rozptýlený prach zlátl v jeho proudech. Dvacet lidí, docela vykořeněných hrůzou, se v něm potácelo jak v nejstrašnější tmě. Příchod každého dalšího násobil jejich bezmocnost, češtinář Kaltner, černovlasý chlapík chmurného vzezření, jenž psával vlastenecké rýmovačky k osmadvacátým říjnům, přecházel mezi okny, přerušuje svým tělem ten sluneční proud. Najednou popadl židli, zády obrácen k oknům, rukama sevřel její lenoch, hledaje oporu pro myšlenku, která při tom přecházení uzrála pod nízkým čelem, a napůl podoben přeludu, nezřetelný pro zátopu ranního slunce, která ho oblévala a do níž nebylo možno pro oslnění pohledět, začal hystericky křičet:
„To máte z té vaší rebelantštiny*! Postřílejí nás všecky! Tak jako v Táboře!“

Ředitel ústavu slabě zaúpěl, přemáhaje srdeční záchvat. Ostatní byli tiši. I dech se v nich zastavil, jako by už bylo po ortelu. Jenom profesor dějepisu, kulatohubý tichošlápek, nabral odvahu k řeči. Vytáhl z aktovky čtvermo přeložený arch papíru, rozložil jej na stolní desku, a hlasem, jehož navyklou sladkost nemohl setřít ani strach, prohlásil:
„Páni kolegové, považuji za nezbytné, abychom neprodleně poslali projev upřímné loajality panu státnímu tajemníku a panu ministru Moravcovi. Dovolil jsem si jej nastylizovat...“

Do strašného ticha četl dvacet řádek, plných podlosti a devótnosti. Pak rozšrouboval plnicí pero, posunul papír před nejstaršího člena sboru a úslužným gestem ho vybídl k podpisu. Profesor náboženství, sedmdesátiletý stařec, jenž bůhvíkolik roků přesluhoval, vzal papír do roztřesených prstů a důkladně přeslabikoval text, odděluje slabiku od slabiky. Když byl hotov, upustil papír na stůl.
„Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát...“

I bylo rozhodnuto, že náhradou za tento akt je třeba pronést k žákům postižené septimy projev, jenž odsoudí zvrhlost činu jejich kamarádů, a jenž bude patřičně zaprotokolován v třídní knize.
„Ale kdo to má, prokristapána, udělat?“ Češtinář i dějepisec řekli jedněmi ústy:
„Samozřejmě profesor třídní!“
Oddechli si všichni, které to břímě minulo. Vyšší princip mlčky, soustředěně pozoroval klouby svých sepjatých rukou. Třídním septimy byl on.

Jako kdyby bylo prázdno za těmi dveřmi s číslicí VII.
Kde je to nepřestajné hučení včelího roje, jemuž byly ještě včera česnem? Kolega Vyšší princip otevírá dveře své třídy. Ale ti, kteří mu ze školních lavic vstávají vstříc, jsou docela jiní než včera. Jen po obrysech je matně rozlišuje, jen po navyklém zasedacím pořádku, který nosí v hlavě. Neboť té noci každý z nich přešel přes řeku Acheron, doprovázeje ty tři, jejichž místa jsou prázdná.

Posadili se jako stroje, když on dosedl za katedru. Ne třída. Už ne společenství. Každý z nich sám, oddělen vlastní skořápkou strachu. Či nenávisti?
„Žáci,“ řekl jim, ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby si uvolnil hrudník. V ubohém zmačkaném sáčku starého mládence, s kalhotami vyboulenými na kolenou, ošklivec zďobaný neštovicemi se postavil na samý okraj stupínku.
„Žáci,“ vykoktal po druhé, škrtě se v límečku, „profesorský sbor mne pověřil abych ... ehm
… včerejší ... smutnou událost ... uvedl ... na pravou míru ... Z hlediska ... vyššího principu mravního ...“

V tu vteřinu se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo... S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky:
„S hlediska vyššího principu mravního ... vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“
Tou jedinou větou se zbavil všeho napětí a zmatku. V hlavě se mu rozjasnilo, s nesmírnou přesností a podrobností rozeznával každého z těch dvaceti, které vedl už od kvinty a jejichž oči teď visely na jeho ústech: dobráky, zarputilce, úskočníky, chlapce čestné a mírné vedle divochů a ulejváků, tvrdohlavce, šplhouny i pomalé, těžkopádné dříče a nemotory. Dost možná, že právě mezi nimi je ten, kdo udal Ryšánka, možná, že nějaké drobné příkoří, nedorozumění nebo nepostřehnutelná nenávist přinese nové úděsné ovoce. Leč přes to všecko: kterému z nich je možno lhát do očí? Popadla ho žíznivá potřeba, zrovna před těmito chlapci říci větu, kterou už od včera v sobě přemáhal, kterou div nevyslovil ráno ve sborovně, s kterou se musel svěřit stůj co stůj. Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí docela do rukou:
„Také já ... schvaluji atentát na Heydricha!“

Cítil, že bylo vyřčeno všecko. Obrátil se proto ke katedře, usedl a začal zapisovat do třídní knihy. Ale sotva se dotkl perem stránky, ozval se z lavic povědomý hluk. Vyšší princip zvedl pomalu oči ke své třídě.
Dvacet septimánů stálo před ním v pozoru, se zdviženými hlavami, s očima planoucíma.