„Smích je zoufalství,“ píše Tomáš Konečný. „Malí lidé mají většinou na práci jen jedno – hledat lidi ještě menší.“
Po takovémto vstupu přicházejí i vlastní verše, které tvůrcův otec (Jindřich Konečný, také spisovatel, přežil syna jen o pět let) věnoval „Mirku Mikešovi, Míše a Ivče Dáňovým, přátelům, kteří Tomáše nikdy neopustili, a Míle Eisenreichové (sestřenici), která mu dodávala odvahu“.
Jeho dílo dnes najdeme v knížce Autohumbuk Pana Kondi (Jindřich Konečný, Karlovy Vary 2005, 1000 výtisků) a autor (10. 9. 1976-11. 7. 2004) vepsal před víc než padesát básní jako motto slova o tom, že „realita existuje jen v našich představách“, nicméně to úplně vážně nemyslel. Dokazují to např. i věty hned následující. Zněly by banálně, kdybychom netušili přetěžký tvůrcův úděl: Stále tě čekám, Gábino/ a ty nepřicházíš/ a nepřicházíš.
Jindřich Konečný, básník a tvůrce aforismů, připojil ovšem i vlastní verše „pro Tomáše“ a doslov, kde konkretizuje Tomášovy problémy a zdůrazňuje synův obdiv k Dalímu i jeho poslední přání. Tomáš Konečný si přál navštívit Andalusii.
„Ježíš byl pro Tomáše víc než Bůh,“ postřehl také autor doslovu, ale tato knížka zrovna nedrnčí vírou. Kdepak. A je-li přítomna, jde spíš jen o víru ve slova. Slova však…
„Jsou velmi nebezpečné myšlenky. A myšlenky jsou velmi nebezpečná slova.“
„Je příliš pozdě na jakékoli ideály,“ píše Konečný už úvodem a končí v duchu věty: „Kdybych uměl žít – žil bych.“
Ale pokud bych směl vybrat jen jedinou z básní nejsymptomatičtější k tónu knihy, pak bych vybral Cestu:
Jednoho dne jsem si myslel, že jsem se
Vydal na nádhernou dlouhou cestu
K vysněnému cíli – filozofie moudrosti,
Ale když jsem k němu došel,
Zjistil jsem, že to byla pouhá cesta pro pivo
Načež následuje:
Co miluji na ženách?
Že tak krásně dokážou zahrát orgasmus.
Jsem živoucí oslava skepticismu.
Další dvě básně jsou parafrázemi textů Filipa Topola Žiletky a „Prší (věnováno mladému muži Kiliánu Nedovymu)“, jinak je však Tom Konečný autentický a nepůsobí odvozeně. Jen málokdy také bezradně, skoro pokaždé svěže (i ve svém nehraném splínu) a měl bych jen těchto pět postřehů:
1. Autor opravdu nemá iluze o ničem, takže ani o slovech, která má jen za „pomocné dělníky a nikoli stavbaře (báseň Básníci).
2. Ztráceje lásku, utíká do dětství, kde je připraven znova milovat vlastní babičku, se kterou se sleduje z nadhledu, z výše…
3. Televize, jak „ví“, zotročuje („Nenávidím ji!“) a stejně tak móda, přičemž lidstvu „mezi televizí a módou“ vládne dle Konečného krutá lhostejnost k utrpení kohokoli.
4. Možná i na Nietzscheho upomenou chvíle, kdy je řada básní finalizována stále týmž krátkým souslovím umístěným v oblé závorce a zdůrazňujícím, kdo tu k nám hovoří. Já, klasik, zvíme, ale vzápětí přijde i odlehčení, totiž humor v podobě parafráze
na Máchův Máj (Večerní máj/Byl jídla čas/Kuchařčin zval ku stolu hlas/Kde vepřovým zaváněl ráj),
na Nezvala (Manon…), na pohádky (My o vlku/a červená Karkulka/se stala feministkou) a dokonce i
na Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce. Ve finále básně Spasení totiž zjistíme, že konkrétní Kristovo spasení naprosto nikdo v celé Konečného Palestině nestojí, takže... „A tak si zapálil marihuanu a povzdechl: Lidé bděte, měl jsem vás rád.“
A co nás napadne po dočtení sbírky a doslovu?
Pragmatická otázka. Nač tedy jsou léčebny jako ta v Dobřanech (kde také žil nadále pohřešovaný básník Šebek a kde pracuje výtečná básnířka Eva Válková), když některého citlivého člověka jen ještě o hodně víc přesvědčí, že by měl opravdu spáchat sebevraždu.
„O nebi toho člověk moc neví,“ veršoval Konečný ještě doma. „Peklem si je jistý vždycky.“