Skoro každá knížka Ivy Procházkové patří mezi knihami pro děti a mládež k těm nejlepším. Její knížky jsou čtivé a rozhodně se nevyhýbají tématům, jež jsou pro nakladatelství komerčně nezajímají. Tak je tomu i u poslední knížky "Myši patří do nebe", kde základním motivem je smrt. Ale nelekejte se, k pochmurnému katolickému vnímaní smrti, tak, jak to máme v sobě zakořeněné, to má hodně daleko...
Iva Procházková je autorkou bezmála dvaceti titulů a v současném kontextu české prózy pro děti a mládež stále dokáže překvapovat, jak ve výběru témat, tak ve způsobu vyprávění příběhu.
Zatímco v předchozích pohádkově laděných příbězích (Středa nám chutná, 1994, Eliáš a babička z vajíčka, 2002) propojuje realitu s fantazijním motivem, popřípadě s postavou, a jejich prostřednictvím otevírá aktuální sociální otázky, jako je problém omezené autoritativní výchovy nebo zcela jednoduchá touha předškolního dítěte po prarodiči, ve zvířecí pohádce Myši patří do nebe Procházková volí téma smrti a znovuzrození. Kniha působí jako hravé fantazijní podobenství závažných existenciálních otázek, které umocňují jemně šrafované figury zvířat ilustrátorky Markéty Prachatické se zvláštní snovou dynamikou pohybu.
Kniha pro děti o smrti a posmrtném životě.
Hrdinové prózy, myšák Šupito a lišák Bělobřich, se po své smrti potkávají v nebi a po smytí nečistot z pozemského života v „koupelně“ pro všechny příchozí prožívají blaženost (ne)bytí plného her a setkávání s jinými zvířecími tvory. V bohatých dialogických rozmluvách zpytují své vzpomínky na pozemské bytí, ale i svůj úžas nad jeho barevností. Pomalu mezi nimi začíná vznikat hluboké přátelství. Nelze než obdivovat nápaditost představy zvířecího nebeského ráje, v němž vše – houpačky, kolotoče, skákací míče, lišákova hra Světlušky zhasnout – je tak podobné toužebným hrám dětského věku. 
Ovšem rajská blaženost se postupně pro naše protagonisty stává jednotvárnou. Pro každého tvora nastává čas odejít:
Čas ubíhal. Vlastně neubíhal, s časem se tu dělo něco prapodivného. Neběžel, neplynul, nevlekl se – jako by vůbec nebyl.
A před svým znovuzrozením shlédnou všichni svůj uplynulý život. Bylo by zajímavé sledovat, jak tuto v podstatě jedinou vážnou epizodu vnímají dětští čtenáři. Na zemi pak duše hrdinů přebývají v podobě zvířete, kterou si sami mohli zvolit. A dostávají se na ni, jak jinak, než dobrodružnou cestou parníkem s roztodivnou směsicí zvířat…
V této souvislosti vyvstane na mysl diskutovaný pohádkový román Astrid Lindgrenové Bratři Lví srdce, ve kterém motiv smrti rozehrává téma odvahy a překonání strachu.
Bratři Lví srdce. Jedinečná kniha Astrid Lindgren pro děti o smyslu života i smrti
Působivá pohádková próza Ivy Procházkové, čerpající jak z křesťanské, tak z hinduistické náboženské tradice, je holdem přátelství a životu v souhlase s přírodou.
A co o knížce říká Iva Procházková...
Pohádkový příběh „Myši patří do nebe“ je poslední dětskou knížkou, kterou jsem dokončila. Je to takové veselo-smutné vyprávění o myši, která se po smrti dostane do zvířecího nebe a tam se potká se spoustou dřívějších přátel i nepřátel a zažije s nimi neobyčejná dobrodružství.
KNIHA ZÍSKALA CENU MAGNESIA LITERA 2007 V KATEGORII KNIHA PRO DĚTI A MLÁDEŽ A ZLATOU STUHU ZA ROK 2006
Myši patří do nebe | Iva Procházková | Ilustrace Markéta Prachatická | Vydal Albatros 2006
Ukázka z knihy
Brána se sama od sebe otevřela a Šupito pomalu, s bušícím srdcem proklouzla na druhou stranu. Šla co noha nohu mine a na každém kroku se rozhlížela. Do neznámých míst vstupovala vždycky opatrně. Všude mohlo číhat nebezpečí a rozumná myš s tím musela počítat. Proto nikdy neriskovala – ani když byla mrtvá.
Za bránou se prostírala louka a na ní se klikatila pěšinka mezi kapradím. Vedla k vysokým borovicím. Vypadalo to tu podobně jako za hájovnou, takže Šupito ze sebe brzy setřásla všechnu úzkost. Koupelna musí být tam, kde je voda, pomyslela si a rozběhla se po pěšině směrem, odkud slyšela bublání a zurčení.
Za chvíli dorazila na kraj lesa. Tam zůstala stát a bezradně se rozhlížela. Doma, ve svém lese, znala každý pařez, každý kámen, ale tady se bála, že zabloudí. Pěšina se kamsi vytratila, bublání vody se ozvěnou rozléhalo z různých stran a ona nevěděla, kudy dál.
„Pořád rovně!“ ozvalo se nad ní. Zvedla hlavu a uviděla strakapouda. Seděl na větvi borovice a zvysoka, jak to dokážou jenom strakapoudi, si Šupito prohlížel. „Nová, co?“
„Hledám koupelnu,“ řekla Šupito zdvořile. Rozhodla se, že si nebude strakapoudova povýšeného tónu všímat. Je přece myš – bude se chovat slušně, ne jako někdo!
„Že vy myši pořád něco hledáte!“ utrousil strakapoud. „Ještě jsem neviděl jedinou, která by běžela rovnou za zobákem!“
„To bude asi tím, že my myši žádný směšný, ukoptěný zobák nemáme,“ neodpustila si Šupito jízlivou poznámku. S některými tvory se při nejlepší vůli nedalo mluvit vlídně! Ale strakapouda její odpověď ani v nejmenším neurazila.
„To je síla, to si musím zapamatovat! Řeknu to datlovi, až ho uvidím!“ rozřehtal se. „Na něj se to přesně hodí: směšný, ukoptěný, smradlavý zobák!“
„Smradlavý jsem neřekla!“
„Řekla neřekla, datla to dožere. Už se těším, jak se bude vztekat. Je totiž příšerně nafoukaný, na všechny kouká shora,“ poučil ji strakapoud a vznesl se.
„Počkej, kudy mám běžet?“ zavolala Šupito.
„Že vy myši pořád běháte! Poleť se mnou, jsme tam za chvilku!“
Šupito si uvědomila, že vlastně umí létat. Jak na to mohla zapomenout? Vznesla se a v mžiku strakapouda dohonila.
„Pořád rovně?“ křikla se na něj.
„Pořád,“ přikývl a Šupito zaslechla, jak se v letu pochechtává. „Pořád rovně za tím směšným, ukoptěným, smradlavým zobákem!“
