Bylo to 16.dubna 1865, když vyšla v Londýně fantastická a groteskně známá kniha Lewise Carrolla (27.1. 1832 – 14.1. 1889), anglického spisovatele, matematika a učence : "Alenka v kraji divů". U nás ji nejspíše známe jako Alenku v říši divů. Kniha je pokládána za skvost klasické světové literatury
„Kdo – kdo jsem teď, to prosím ani nevím – vím jen, kdo jsem byla, když jsem dnes ráno vstávala, ale od té doby jsem se už jistě několikrát proměnila.“
Co také měla Alenka Houseňákovi odpovědět?
Nehovoří ani tak o čase, ale o zkušenosti ze světa, v němž dětsky prostá fantazie dovádí do na první pohled absurdních důsledků různé fragmenty zkušenosti, které v samozřejmém světě dospělých tvoří kompaktní jednotu věčné šedi.
V tom je velikost Lewise Carolla a v tom bude jeho Alenka vždy vysoce přečnívat všechna ta dobrodružná snění literatury pro děti a mládež, snění, v nichž svět zůstává logický, kompaktní a fantazie spoutaná.
Ilustrace Johna Tenniela
Skutečným uměním snění není totiž soukání vzdušných zámků, v nichž se všechno jeví tak, jak bychom chtěli, jak tomu rozumíme, jak nám to připadá zajímavé, ba vzrušující. Teprve ten, kdo chce vystoupit z klece své omezenosti na sebe, kdo natahuje ruce ven do prázdna přes mříže vlastních sklonů a obrazů o světě, teprve ten se dotýká nekonečna, jež nelze (ani ve fyzice, ani v náboženství, ani v umění) uchopit jinak než fantazií.
O knize:
Hlavní postava, neustále ohromená Alenka, v bezděčných reakcích na imaginativní svět plný podivuhodností. Tvrdohlavá dívka s rázným řešením fantazijních zápletek, způsobených obyvateli říše divů.
Zjevně ochotná a přívětivá, ale i neústupná až tvrdošíjná, přitom stále dětsky sympatická. Carroll logicky svazuje absurdum světa v celé šíři, líčená přirozenost i znalost dětského chování, zaručily dílu světové uznání a přerod v klasiku.
Dílo se dočkalo volného pokračování:
Za zrcadlem a co tam Alenka našla (též známé jako Za zrcadlem a s čím se tam Alenka setkala; anglicky: Through the Looking-Glass and What Alice Found There, 1872).
Úvodní citace: Alenka (citováno podle Lewis Carroll: Alenka v kraji divů a za zrcadlem, Albatros Praha 1988, přeložili Aloys a Hana Skoumalovi, ilustrace Markéta Prachatická, grafická úprava Oldřich Hlavsa)
Vynikající ilustrace Markéty Prachatické.
Ukázka: Překlad: Aloys a Hana Skoumalovi / 6. kapitola Vepř a pepř
Jak uviděla kočka Alenku, jen se zašklebila. Napohled vypadala dobrácky, ale měla dlouhé drápy a spoustu zubů, a tak k ní byla Alenka raději uctivá.
„Číčo,“ spustila nesměle Alenka, protože si nebyla jistá, zda se jí to oslovení zalíbí. Ale kočka se ještě víc rozšklebila.
„Vida, ono se jí to líbí,“ oddechla si Alenka a pokračovala: „Řekla bys mi prosím, kudy se dostanu odtud?“
„Záleží na tom, kam se chceš dostat,“ řekla kočka.
„To je mi jedno kam - ,“ řekla Alenka.
„Pak je jedno kudy půjdeš,“ řekla kočka.
„ - jen když se někam dostanu,“ vykládala Alenka.
„To se jistě dostaneš,“ řekla kočka, „jen když půjdeš dost dlouho.“
Alenka měla dojem, že se to nedá popřít, zeptala se tedy na něco jiného. „Jací lidé bydlí tady v okolí?“
„Tamtím směrem,“ mávla kočka pravou tlapkou, „bydlí Švec . A tamtím směrem,“ a mávla druhou tlapkou, „bydlí Zajíc Březňák. Jdi si ke kterému chceš, oba jsou potrhlí.
„Ale já nechci mezi potrhlíky,“ bránila se Alenka.
„Málo platné,“ řekla kočka, „tady jsme všichni potrhlí. Já jsem potrhlá, ty jsi taky potrhlá.“
„Jak to víš, že jsem potrhlá?“ zeptala se Alenka.
„To je jisté, jinak bys sem nechodila.“
Alence se zdálo, že to žádný důkaz není; ptala se dál: „A jak víš, že ty jsi potrhlá?“
„Předně,“ spustila kočka, „pes potrhlý není, to uznáš ne?“
„Snad,“ odpověděla Alenka.
„Tak vidíš,“ pokračovala kočka, „pes vrčí, když má zlost, a vrtí ocáskem, když má radost. No, a já vrčím, když mám radost, a vrtím ocáskem, když mám zlost. Jsem tedy potrhlá.“
„Já tomu říkám předení a ne vrčení,“ řekla Alenka.
