Osm neobyčejných a málo známých příběhů o dětech a jejich kamarádech z pohádkového světa. Astrid Lindgren píše o skřítkovi, který umí kohokoliv zvětšit či zmenšit, o nudící se princezně, kterou teprve malá holčicka naučí si hrát, nebo o Petrovi, který nevěří na lupiče, ale musí před nimi uhájit babiččin náhrdelník. Soubor dosud nevydaných nezapomenutelných dobrodružství od světové Astrid Lindgren.
Ukázka z knihy...
Vůbec to byla strašná otrava, být celé dlouhé dny doma sám a nemít si s kým povídat. Jistě, mohl jít na dvůr a hrát si tam, kdyby chtěl, ale teď na podzim bylo špatné počasí a žádné děti ven nechodily.
Jak se ten čas vleče! Bertil už nevěděl, co má dělat. Hračky ho dávno přestaly bavit. Ostatně neměl jich nijak moc. Všechny knížky si prohlédl od první do poslední stránky. Číst ještě neuměl. Bylo
mu teprve šest let.
V pokoji bylo chladno. Tatínek sice ráno zatopil v kachlových kamnech, ale teď odpoledne už vyhasla. Bertil se třásl zimou. V koutech pokoje byla tma, ale Bertilovi se nechtělo rozsvěcet. Stejně nemá co dělat. Všechno mu připadalo tak smutné, že si lehl na chvíli na postel. Bude přemýšlet, jak je nešťastný. Vždycky se takhle osamělý necítil.
Dřív měl sestru. Jmenovala se Marta. Jenže jednou přišla ze školy a onemocněla. Byla nemocná týden a pak zemřela. Slzy se Bertilovi rozkutálely po tvářích, když si uvědomil, jak je teď sám.
V tu chvíli cosi zaslechl. Drobné krůčky pod postelí.
Copak tu straší, pomyslel si Bertil a nahnul se přes okraj postele, aby se pod ni podíval. A tam uviděl něco zvláštního. Pod postelí stál – ano, stál tam maličký kluk. Nebyl větší než palec.
„Ahoj,“ řekl chlapeček.
„Ahoj,“ pozdravil Bertil zaraženě.
„Ahoj, ahoj,“ řekl znovu ten malý.
Potom nastalo ticho.
„Co jsi zač?“ zeptal se Bertil. „A co děláš pod mou postelí?“
„Jsem skřítek Nils Karlsson,“ odpověděl chlapeček.
„A bydlím tady. Tedy ne přímo pod tvou postelí, ale dole pod schody. Vchod mám tamhle v rohu.“ Ukázal k velké díře pod Bertilovou postelí.
„Už tu bydlíš dlouho?“ zeptal se ho Bertil.
„Ne, teprve dva dny,“ řekl drobeček. „Předtím jsem bydlel pod kořenem stromu v Konvalinkovém lese, ale to víš, když přijde podzim, člověk má najednou života v přírodě dost a radši se uchýlí
do města. Měl jsem štěstí, že mi tady u vás jedna myš pronajala pokoj. Přestěhovala se k sestře na nové sídliště v Södertälje*). Je totiž velká nouze o byty, to asi víš.“
Jistě, o tom Bertil slyšel.
„Samozřejmě si ho pronajímám nezařízený,“ vysvětloval skřítek. „Tak je to nejlepší. Tedy když má člověk vlastní nábytek,“ dodal smutně po krátké přestávce.
„A ty ho máš?“ zeptal se Bertil.
„Ne, to právě nemám,“ pravil skřítek a vypadal ustaraně.
Zachvěl se.
„Uf, mám dole takovou zimu,“ řekl. „Ale zdá se, že ty tady nahoře taky.“
„To mám, je tu už jako v ledničce.“
„Mám podobná kachlová kamna,“ pokračoval
skřítek, „ale nemám dřevo. Dřevo je teď moc drahé.“
Poplácal se po pažích, aby se trochu zahřál. Pak
se zadíval jasnýma očima na Bertila.
„Co děláš celé dny?“ zeptal se.
„No, ani nic. Vlastně vůbec nic.“
„Hm, já taky ne,“ řekl skřítek. „Být sám je trochu otrava, nemyslíš?“
„Strašná,“ souhlasil Bertil.
„Tak přijď někdy za mnou dolů,“ navrhl skřítek dychtivě.
