Kniha Tomova půlnoční zahrada (Tom´s Midnight Garden) od anglické spisovatelky Philippy Pierce byla publikována poprvé v roce 1958 a fakt, že jejím prvním vydavatelem byla Oxfordská univerzita, svědčí o její vysoké umělecké kvalitě. Kupodivu v češtině dosud nevyšla.
John Townsend o této knize řekl:
Kdybych měl nazvat jedno jediné mistrovské dílo dětské literatury vzniklé v období od poslední války, přičemž jedno mistrovské dílo na třicet let je spravedlivý poměr, pak by to byla tato výjimečně krásná a poutavá kniha.
O čem je kniha.
Hlavní postavou příběhu je Tom, který je nucený strávit prázdniny u své bezdětné ale laskavé tety Gwen a strýce Alana kvůli tomu, že jeho bratr onemocněl zarděnkami. Strýc a teta na rozdíl od Tomovy rodiny bydlí v bytě, v jednom přestavěném starém domě, jehož majitelka paní Bartolomewová obývá byt v nejvyšším patře. Tom je zpočátku nespokojený z toho, že musí žít ve zdánlivě nudném domě své tety. Ale jedné noci zaslechne velké stojací hodiny v přízemí odbíjet třináctkrát. Sejde po schodech, aby se podíval, jestli na ciferníku je skutečně třináct hodin a objeví průchod do kouzelné zahrady přilehlé k domu, kde se seznámí s děvčetem z pozdně viktoriánské doby jménem Hatty. Ve světě kouzelné zahrady Toma mohou vidět jedině Hatty, zvířata a ptáci, a také zahradník Ábel.
Tom navštěvuje zahradu noc co noc, přičemž čas v ní není lineární, ale může plynout jak kupředu, tak zpátky. Proto můžeme říct, že diferenciace je v tomto příběhu časová, nikoliv prostorová. V zahradě jsou obyčejné rostliny, zvířata, lidi, kteří nejsou odlišeni jako druhy, ale na základě času, v němž žijí. Tom tak sleduje vývoj Hatty od malého děvčete až do chvíle, kdy potká svého budoucího manžela.
Poslední noc svého pobytu u tety Tom zjistí, že už nemůže navštěvovat kouzelnou zahradu a v zoufalství začne volat jméno Hatty, čímž vzbudí všechny obyvatele přestavěného domu, včetně staré paní Bartolomewové. Druhého dne si ho majitelka domu nechá zavolat, ale místo, aby žádala po něm omluvu, jak Tom očekává, mu prozradí, že Hatty je vlastně ona, že viděla Toma mnohokrát, když byla dítě, a že v posledních několika dnech noc co noc snila svou minulost.
Autorka knihy čte dětem.
O povaze díla bychom vlastně mohli soudit už z jeho názvu.
Zahrada je „půlnoční“, a v krásné literatuře je právě půlnoc dobou, kdy se nejčastěji začínají dít divy. Například v Louskáčku E.T.A. Hoffmana po úderu dvanácté ožívají hračky malé Marie a začínají bojovat proti myším. Předěl dvanácté hodiny je tedy v literatuře modelem dobře zpracovaným.
Příprava k přechodu z jednoho světa v druhý začíná už opuštěním Tomova rodného domu. Oddělení od rodičů a dočasné přestěhování k tetě, do nového neprozkoumaného prostoru, narušuje obvyklý stav a skýtá formální možnost pro objevení diferencovaného světa.
Jako formální vchod do půlnoční zahrady je vybrán předmět existující v obou světech, velké stojací hodiny patřící jak minulosti, tak i budoucnosti. Něco víc, tyto hodiny čas ovládají a řídí ho dle svých vlastních zákonů, protože i když ručičky ukazují čas správně, hodiny odbíjejí podle svých excentrických, obyčejným hodinám nevlastních pravidel.
Aby se Tom mohl dostat do diferencovaného světa, musí samozřejmě projít dveřmi vedoucími do zadního dvora. Ale jsou to hodiny, nikoliv dveře, které otvírají časový průchod mezi dvěma rozměry, protože když Tom prochází dveřmi jindy než v rámci přídavné třinácté hodiny, zůstává dál ve svém vlastním čase. A pokud je vchodem do zahrady magická třináctá hodina, pak východ z ní není konkretizován ani časově, ani prostorově. Tom se vrací do současnosti nejčastěji návratem do domu. Kromě dveří do domu je dalším možným východem usnutí. V kapitole18, kdy Tomova starost o zraněnou Hatty způsobí, že Tom poprvé projde dveřmi a nepřestoupí tím do svého času, ale zůstane v čase zahrady, vzniká otázka, jak se vrátit. Tato otázka je vyřešena jeho usnutím v diferencovaném světě a probuzením se v tom reálném.
Formule usnutí – probuzení se ukáže být účinnou také jako most v čase v samotné zahradě. Usnutí v zahradě pomůže Tomovi, aby se vrátil zpět v čase Hatty a zjistil pravdu o jejím původu, neboli o úmrtí jejich rodičů. V obou případech ale usnutí, na rozdíl od hodin, není tím prostředkem, který přenáší Toma do vybraného jím času. Této formuli pro časový přechod předchází pokaždé usilovné přemýšlení nad nějakou otázkou, která se následně tímto způsobem vyřeší, takže přechod je v těchto případech výsledkem přemýšlení a plní podvědomá přání protagonisty.
Sen a usnutí jsou v Tomově půlnoční zahradě vůbec prvky klíčového významu.
Sen může být interpretován nejen jako výchozí bod, ale i jako spojující prvek v diferencovaném světě. Tomovu bratrovi Peterovi se také podaří navštívit zahradu, a to i přesto, že je Peter desítky kilometrů vzdálený od hodin i starého domu, ale stane se to teprve poté, co si to Peter neuvěřitelně silně přál právě před usnutím. Jen v jediném případě neplní sen konkrétní přání – to, když je využit jako prostředek ke konečnému opuštění diferencovaného světa (během jízdy s Bartyho dvoukolkou). A to je také jedno z míst v příběhu, která prozradí, že celý svět půlnoční zahrady je vlastně projekcí snu paní Bartolomewové. Dalším důkazem pro to jsou časté změny v časoprostoru, které tolik připomínají snění.
Zde se projevuje dvouznačnost snu, takže celý diferencovaný svět může být oxymoronně charakterizován jako reálná nereálnost, a dílo celkově – jako dílo paradoxu. Na jedné straně je Tom přítomný v zahradě reálně, i když ne materiálně, a jeho činy v ní mají konkrétní důsledky (například spadnutí Hatty z domečku na stromě), ale na straně druhé to všechno se děje pouze v době kdy se paní Bartolomewové zdají vzpomínky na její dětství, které jsou samy o sobě reálné. Jak poznamenal Peter Hollindale „události v knize můžeme pochopit pouze pokud se oprostíme od svých představ o lineárním čase“.
Půlnoční zahrada je místem, kde Tom a Hatty si mohou hrát jako děti.
Ale ani jejich hry, ani snům-podobné skoky v čase nejsou náhodné. Navštěvováním zahrady v určitých časových intervalech, přičemž se nejčastěji jedná o posun kupředu v čase, se Tom setkává s proměňující se Hatty. Tu proměnu můžeme sledovat na jejich hrách, počínaje výrazně klukovskou hrou s lukem a šípy, jíž se Hatty se zápalem účastní, přes stavbu domečku v koruně stromu, scény z něhož připomínají dětskou hru „na rodinu“, až po společné bruslení na zamrzlé řece, která slouží zároveň i jako aréna pro dvoření – právě zde Hatty potká svého budoucího manžela. A hra sama o sobě je prostředkem k dospívání.
Svět půlnoční zahrady nám dává možnost sledovat část vývoje od nevinnosti k dospívání.
To je jasněji vykresleno v postavě Hatty, protože skoky v čase nám dávají možnost ji sledovat v klíčových chvílích – od osiřelého děvčátka až po uzavření sňatku. Čím víc se Hatty vzdaluje svému dětství, tím nehmotnější a přízračnější se v jejích očích stává Tom, který zůstává dál dítětem.
Nesmíme opomíjet fakt, že Hatty uvidí Toma naposledy právě o svatojanské noci, protože tehdy podle folklorních pověr se zjevují všelijaké duchy, ale Tom už jí připadá „nehmotný jako měsíční svit“. Druhého dne se Hatty vdá a tím definitivně ukončí svůj statut nevinného dítěte. A už neuvidí víc Toma, až do chvíle, kdy se časy z diferencovaného a reálného světa vzájemně nedohoní. Ale to už pak není setkání Toma s Hatty, nýbrž Toma se starou paní Bartolomew.
Tomova půlnoční zahrada má mnoho společných rysů s Rajskou zahradou.
A společné rysy jsou také mezi nevinností Toma a Hatty a té Adama a Evy předtím, než snědli zakázané ovoce a byli vyhnáni z Ráje. Čím víc se Hatty vzdaluje své dětské nevinnosti, tím dál od zahrady se posouvá místo děje – nejdřív na kamennou zeď, pak vysoko nad ní do domečku v koruně stromu, a nakonec až do blízkého města.
Reference k Bibli jsou v knize časté.
Jméno zahradníka, Ábel, je biblické, a samotná Hatty míchá biblický svět s realitou. Ze všech postav v příběhu jenom Ábel má jasné spojení s křesťanským náboženstvím – uchovává Bibli na čestném místě a je jediný, kdo po celou dobu sleduje a vidí všechno, včetně Toma; Ábel je také praktickým stvořitelem zahrady a stará se o všechno živé v ní. Paralel mezi Ábelem a Stvořitelem je očividní. Diferencovaný svět a období dětství jsou tedy přetvořeny jako analogie rajského blaženství.
Z Bible je také nápis na ciferníku stojacích hodin – „(there should be) time no longer“.
Tento citát může být vykládán různými způsoby, ale jisté je, že je jedním z hlavních klíčů pro interpretaci celého díla. Čas je hlavním diferenciačním komponentem půlnoční zahrady. Absence času nebo jeho zastavení (protože když se Tom nachází v diferencovaném světě, se čas v tom reálném zastavuje) zdůrazňuje nadčasovost dětství.
Na závěr bych dodal, že právě tak, jako se půlnoční zahrada z příběhu stává místem pro setkání dětí z různých časů, tak se i samotná kniha Philippy Pearce bude určitě dál v čase setkávat s dětmi.
---------------------------------------------
Pro Čítárny zaslal Spiridon Kalošev , University Plovdiv Bulharsko
Благодарим на автора Спиридон Калошев и на съставителите на сборника за любезното съдействие при препечатването на тази статия.
Přeložila: Nikoleta Zdražilová
1. Townsend, John Rowe. Written for Children. Philadelphia and New York: J. B. Lippincott Company, 1975.
2. Hollindale, Peter and Zena Sutherland. "Internationalism, Fantasy and Realism". Children's Literature. An Illustarted History. Ed. Peter Hunt. Oxford: Oxford University Press, 1995. p. 256.
Plný text článku byl publikován ve sborníku textů z konference na téma Dětská literatura – bez hranic v prostoru a čase, 1.-3. 12. 2005 Blagoevgrad
http://www.liter.swu.bg/index.php?cat=13⊂=0&full=151
Poznámka redakce: česky vyšly: Poklad v jediné růži, SNDK, 1965 a Takový malý pejsek, Vyšehrad, 1998. Tomova půlnoční zahrada, Malvern, 2019
Foto Philippy Pearce s dětmi je z knihy: Hollindale, Peter and Zena Sutherland. "Internationalism, Fantasy and Realism". Children's Literature An Illustarted History. Ed. Peter Hunt. Oxford: Oxford University Press, 1995. p. 256. Povolení k otištění fotky od Northamptonshire Newspapers Ltd.
