Carl Sandburg a jeho světové Pohádky z bramborových řádků s Pacovskou a Skálou

První kniha „pohádek“ vyšla Carlu Sandburgovi v roce 1922. Sandburg je prý psal pro své tři dcery. A pak si vědomě stanovil cíl – vytvořit moderní pohádky jako protiklad evropské pohádkové tradici s jejími rytíři, draky a princeznami. Vznikl vskutku jedinečný text. Je to text psaný básníkem, pro něhož není primární vyprávět příběh, ale především vyvolávat obrazy.

Obrazy o to působivější, nakolik jsou nečekané a zvláštní.
Jak se vám líbí například myšky, které pojídají rezavé hřebíky? Nebo dva mrakodrapy, které se rozhodly, že budou mít dítě? Nebo vlakové koleje, které jsou „zklikatělé, jako když se jedno Z položí hned za druhým Z“? Dospělým se to všechno může zdát uhozené, ale čím bláznivější představy, tím víc se děti usmívají a chichotají.

Nečekaný a netradiční, ba dokonce potrefený je i sám způsob vyprávění.
Logický sled v něm nemá význam, smysl zde pozbyl smyslu. Sandburg se nechal volně unášet svou imaginací, v jeho „pohádkách“ obrazy dávají vzniknout dalším obrazům silou básnické asociace. Je proto správné dávat slovo „pohádky“ do uvozovek, protože vůbec nejde o tradiční pohádky. Ve své podstatě je to spíše poezie převlečená za prózu.

Autorův básnický cit pro jazyk se u Pohádek z bramborových řádků projevil také v tom, že text mnohdy zní jako hudba.
Na více místech se periodicky opakují celé pasáže. Čtete si například některou „pohádku“ a najednou vás vyprávění dovede k větám, které jste si již jednou přečetli o pár odstavců výš. Čtete dál a zase dojdete k větám, které jste si už dvakrát přečetli. Tato opakování sice textu na logice nepřidají, ale zato ho připodobňují hudbě, je to jako opakování refrénu, nebo jako hudební téma, které se objevuje vícekrát.
V pohádce O svatebním průvodu hadrové panenky a o všech, kdo se ho zúčastnili se jednotlivé skupiny účastníků průvodu popisují podle stejného vzorce a každý popis končí „formulkovou větou“ do níž se jen dosadí jiná slova:

„Oblizovači lžiček“ … „…oblízli lžíce a rozhlédli se kolem, a zase oblízli lžíce, a tak pořád dál.“
„Bubeníci na plechové nádobí“ … „…uhodili vždy do svých nádob a pak se rozhlédli a pak uhodili znovu a tak dál.“
„Čisté uši“ … „stříhaly ušima a koukaly kolem a zase stříhaly ušima.“
„Lechtiví“ … „se lechtali navzájem a smáli se a koukali okolo a zase se lechtali a smáli.“
„Hluční hltouni“ … „…si bryndali polévku a koukali kolem a pak bryndali polévku dál.“
„Buclatá batolata“ … „…se batolila kousek a koukala kolem a pak se zas batolila dál.“

Nepřipomínají vám tyto konce zakončení kupletů písně?

Kromě poetických rysů je pro „pohádky“ velmi příznačná i hra s jazykem.
Sandburg vytváří věty, které jsou očividní nonsens, jako třeba: „Teď už přijedeme do Ertepelska, kde je největším městem vesnice, která se jmenuje Cibulové Jitrnice.“ Jak může být městem – vesnice? Taková hra s významy přinutí děti vyprsknout smíchy a zároveň jim ukáže, jak jemný a vytříbený humor může být.

Sandburgovy příběhy ale nejsou jenom humor a nonsens.
Některé z nich představují velmi lyrické snové kousky (Bělohřívka a Modrý vítr), jiné jsou v podstatě hluboce psychologickými příběhy a připomínají bajky. K těm posledním patří například pohádka O tom, jak Růženka Červená chodila sem tam mezi budíkem a zrcátkem. Růženka Červená se chystala na dlouhou cestu a sbalila si tolik zavazadel, že jí v nich zbývalo místo jen na jednu věc. Rozum jí radil, aby si s sebou vzala ještě budík, ale srdce jí našeptávalo, ať si přibalí zrcátko. A protože se Růženka nemohla rozhodnout, tak je dodnes ještě doma i se všemi velkými kufry, do nichž si co chvíli balí buď budík, nebo zrcátko… a tak to jde pořád dál. Vždyť i životy nás dospělých jsou o tomtéž – o neustálém metání se mezi tím, co nám radí rozum, a tím, k čemu nás táhne srdce.

Ilustrace: František Skála ml.

Pohádky přeložil do češtiny Jan Válek.

V jeho překladu se najdou i místa, kvůli kterým bych se s ním přela, například překlad jména „Poker Face the Baboon“ jako „pavián Prosťáček“. Slovo „prosťáček“ zdaleka neznamená totéž, co „poker face“. Posunutí významu překladatelem mě vždycky rozzlobí. To jsou ale jen detaily, celkově se překlad Janu Válkovi velmi povedl.

Setkala jsem se s názory, že Sandburgovy „pohádky“ jsou prý pro děti příliš umělecké a moderní. Prý se má k dětem mluvit jednodušeji, přiměřeně k jejich věku. Já si ale myslím, že děti by se neměly jako recipienti umění podceňovat. Často právě my dospělí jsme ti omezení a uniká nám to, co vidí svým neotřelým pohledem na svět dítě. A kromě toho, budeme-li dětem předkládat jen předžvýkanou „stravu“, pak je nikdy neposuneme dál. Děti potřebují výzvu, aby rostly, aby něco nového dokázaly nebo pochopily. A platí to i u textů, které jim předkládáme.

Nejsem proti „prosívání“ titulů pro děti, naopak, ale prosívala bych jenom témata. Jsou určitá témata, pro něž děti nejsou ještě psychicky vyspělé a která by je mohla i děsit (jedno z nich je například šílenství) – takovými tématy je lépe je nezatěžovat. Ale odpírat dětským čtenářům mistrné texty s výmluvou, že jsou na ně „moc umělecké“ – to už je podceňování. V otázkách stylu, poetiky, narativních postupů… bych neváhala předložit dětem co nejširší výběr a nechala bych jen na nich ať posoudí jestli je kniha baví a nakolik jí rozumějí. Budeme-li dětem nabízet jen „kalibrovaná“ díla podle šablony, o jejíž vhodnosti pro děti někdo někde rozhodl, znemožníme jim poznat, nakolik různé mohou texty být. A jak si mají jednou začít vybírat mezi texty (i v životě), když jsme jim včas neukázali rozdíly?


Ilustrace: František Skála ml.

A tak prodali všecko, co měli, prasátka, pastviny, pytle, papriky, pohrabáče, prostě všecko až na rance a pár drobností.
Když je sousedé viděli, jak prodávají všecko, co mají, různí sousedé říkali: “Půjdou do Kansasu, do Kokomo, do Kanady, do Kaukakí, do Kalamazů, na Kamčatku, do Čattahůčí.” Ale jeden malý usmrkánek, co sotva viděl na oči a dloubal se palečkem od palčáku v nose, se zasmál na pět způsobů do čepice a povídá: “Pojedou na měsíc, a když tam budou, poznají, že je všecko jako dřív.”
A všecky hotové peníze, co dostali za to, že všecko prodali, prasátka, pastviny, pytlíky, papriky, pohrabáče, uložil Podej Sekeru do rance, který si hodil na záda jako hadrář, když se vrací domů.

Cestou na poštu našla Bláža zlatohlavého cvrčka zelenkavé dolarové barvy. Ležel uprostřed chodníku. Nikdy se nedozvěděla, jak se tam octl, ani jí to nikdo nikdy neřekl...Nevěděla, a ani jí to nikdy nikdo neřekl, že zlatohlavý cvrček dolarové barvy se liší od obyčejného tím, že má v sobě kouzlo. A učaruje-li vám takové kouzlo, pak si prostě a přirozeně nemůžete pomoci.

Podej Sekeru žil v chaloupce, kde bylo všecko jako dřív.
“Na hřebenu střechy sedí komín a vypouští kouř,” řekl Podej Sekeru. “Kliky otevírají dveře. Okna jsou vždycky buď otevřená, nebo zavřená. Jsme v tomhle domě vždycky buď v patře, nebo v přízemí. Všecko je tu jako dřív.”
Proto se rozhodl, že se jeho děti pojmenují samy.

Carl Sandburg. Pohádky z bramborových řádků. Praha: Albatros, 1972. (Přeložil Jan Válek)

Více:
Historie knihy na Wikipedii
O překladu knihy do češtiny píše  Pavla Zelinková

Pohádky z bramborových řádků
Carl Sandburg
1. vydání SNDK 1965, přeložil Jan Válek, ilustrovala Květa Pacovská
2. vydání Vydal SNDK Praha 1972, přeložil Jan Válek, ilustrovala Květa Pacovská
typo Milan Grygar
Pro děti od 6 let.